Už 40 000 let zpátky se lidem v Teplicích náramně líbilo. Pobíhali tady s pazourky v ruce, vesele se množili a po večerech společně ohlodávali tkáň ulovených živočichů. Možná už tehdy usrkávali z místních pramenů. Je to tak, Teplice mají hlubokou a zajímavou historii…

Natrvalo se tady lidé uhnízdili před 7000 lety. Toto tvrzení podporují archeologické doklady o odhalených osadách.

Ve 4. století před n. l. se na tomto zdravém místě velice zalíbilo národu, který si říkal Keltové. Kdo bydlí v Teplicích a chodí třeba do práce ulicí jménem Hálkova, ten dozajista ví, že právě ťapká po zemi, která je bývalou keltskou osadou, a ten, kdo třeba venčí psa v okolí katolického hřbitova, by měl mít povědomost o tom, že zde jeho miláček očůrává starobylé keltské mystické místo a věštírnu.

V ulicích U Soudu, Dubská a Pražská lze nasát genius loci a dávné dějiny...

Díky Keltům jsou Teplice nejstaršími lázněmi ve střední Evropě. Oni totiž Keltové nebyli žádní hlupáci a už tehdy léčivé účinky místních pramenů znali. Byly tu totiž objeveny keltské mince s vyobrazením kance a koně. Teplice jsou tedy jako lázně využívány patrně už před narozením Krista.

Teplice

V prvních pěti staletích po přelomu letopočtu se na záda Keltům začali tlačit, jak už je historicky jejich dobrým zvykem, Germáni. Postupně tak vytlačili původní obyvatele. Jmenovali se Kvádové a Markomani.  

Po germánských osadách budete v Teplicích pochodovat zvláště v okolí hřbitova a v ulicích V Lipách, u divadla a v Trnovanech.

V 9. století sídlili na teplicku a duchcovsku Lemuzi, jejichž centrem bylo hradiště v Zabrušanech. Z tohoto období také pocházejí první doložené zprávy o slovanském osídlení. Je to opět v historicky frekventovaných Proseticích, Trnovanech, v ulici U Soudu a pohřebiště V Lipách.

Název Teplice vznikl z latinského úsloví „ad aquas claidas“, „U TEPLÝCH VOD“ čili se vlastně jedná jen o překlad. Stalo se na konci 12. století.

V roce 1561 vyšla v Praze latinská báseň Tomáše Mitise O lázních teplických. Básník popisuje účinky pramenů při léčení a celkově chválí místo přímo nebývale.

Teplické lázně se dostávaly stále více do povědomí. Hlavně díky skutečně blahodárnému účinku pramenů na léčbu pohybového ústrojí, nervových, kožních a ženských chorob. O Teplicích mimochodem psal i Theophrastus Bombastus zvaný Paracelsus.

Teplice

18. století poslalo Teplice do světa, a to měrou milou pro město jako takové, které se právem usmívalo.

V lázeňských domech kvetl společenský život a prominentní návštěvníci, kteří šířili a posilovali věhlas světoznámých lázní, se sjížděli ze všech stran. Kdo nebyl v Teplicích, jako by nežil.

Od roku 1787 se o rozkvět města zasloužil rovněž Jan Nepomuk Clary-Aldringen. Vzdělaný a osvícený šlechtic, který krom jiného zahájil rozsáhlou přeměnu Zámecké zahrady. Z původní koncepce barokní zahrady s geometrickým uspořádanými okrasnými záhony, fontánami a bludišti utvářenými ze zeleně ji poslal do podoby volněji koncipovaného přírodně krajinářského parku anglického typu. Společnost dychtící po umění nasytil i nově otevřeným divadlem.

Osvícenské reformy Marie Terezie a Josefa II. přinesly zase Teplicím větší osobní i duchovní svobodu. Měšťany již nezastupovali konšelé, ale radní, a obecní záležitosti nově spravoval magistrát, kde pod purkmistrem pracovali školení a přezkušovaní úředníci.

V noci na 1. června 1793 shořela při požáru téměř polovina města.

Teplice ale rychle získaly prostředky na obnovu zpět. Pomohl jim věhlas, kterého dosáhly. Prostředky se hrnuly od zemského gubernia, dvorů německých států, jejichž hlavy se v Teplicích léčily, i od dalších šlechtických rodů a rodin, které patřily mezi vděčné a nezapomínající návštěvníky. Přicházely i od dalších jednotlivců a obcí. Teplická Teplicevrchnost zase pomohla dodávkami dřeva a stavebního materiálu.

Od konce napoleonských válek věhlas Teplic prakticky jen rostl. Ekonomicky to bylo město bohaté.

V roce 1938 byly Teplice připojeny k Třetí Říši, jako součást Sudet.

Komunisté se podepsali na všech městech, čili i na Teplicích, ale podle sdělení tamního kronikáře pana Jindřicha Poláka to zase nebylo zlé. Mnohem zajímavější je legenda o objevení teplých pramenů.

Pan Jindara mi vyprávěl docela milou pověst…

„To jednou v roce 762 šel malý pasáček, který měl jenom matku, a k tomu těžce nemocnou, jako obvykle pást svině. Kousek za domovem náhle uslyšel zoufalé výskání svěřenkyň, a když doběhl celý upocený na místo, spatřil svině, kterak leží v jímce s kouřící vodou a celé, úplně celičké byly opařené. Prostě se jednoho dne tady někde opařily svině, a to dalo založit celému městu a jeho budoucí slávě, která daleko překročila hranice Čech.

V Teplicích je také, konkrétně v ulici U soudu, strašidlo...

Chodí tu vždy první sobotu v měsíci mladá jeptiška, do které se zamiloval místní zlatník. Když ji nedokázal zvrátit od víry a celibátu, tak ji prostě uškrtil zlatým řetězem a hodil do sklepa kláštera. Její duše ale vstala a šla si to se zlatníkem akčně vyřídit. Ten ale neunesl tíhu svědomí a krátce po té, co svou milou zaškrtil, se sám oběsil. A tak ho jeptiška pořád hledá.

Hlavně v oné ulici U soudu, kde ji zamordoval.“