Už když jsem se svým manželem chodila, věděla jsem, že jeho maminka je dost panovačná, svérázná, možná i sobecká. Ale říkala jsem si, že budu žít s Petrem a ne s jeho matkou.

Jak se říká, zaťala jsem zuby a leccos od ní překousávala. Nestála jsem o žádné hádky v rodině, a tak jsem její zlostné nálady a narážky na mou osobu řešila tak, že jsem si myslela své, ale nahlas nijak její jedovaté řeči nekomentovala.

 

„Proč se mě nikdy nezastaneš?“ ptala jsem se Petra, když už byl mým mužem... Mrzelo mě, že nechává svojí matku, aby se do mě navážela. Já neměla sílu ani chuť bránit sama sebe, ale od muže bych to očekávala.
Petr mi na to pokaždé říkal, že svou máti zná a že ve chvíli, kdy by jí začal oponovat, strhla by se hodně ošklivá hádka. No, tohle jsem mu opravdu věřila. Jeho matka nesnáší odpor či jiný názor na danou věc než má ona sama.

 

Myslím, že jí ještě nikdy nikdo neřekl, že není Bohem a není ani neomylným prezidentem světa.

 

Když jsem čekala miminko, strašně jsem se na něj těšila – která maminka asi ne, že? Bohužel, ve druhém měsíci jsem o to maličké přišla. Tenkrát tchyně za mnou přišla do nemocnice a řekla mi: „Dobře, žes potratila. Ty nikdy totiž nebudeš dobrou matkou!“

 

Touhle větou si to u mě milá tchyně prohrála na plné čáře. V mysli jsem si vytvořila bariéru, která oddělovala věci a lidi, na kterých mi záleží od téhle potvory.
Přestala mít pro mě jako lidská bytost jakoukoli hodnotu. Pochopitelně toto byl můj soukromý závěr a mé rozhodnutí, o kterém nevěděl ani můj muž.

 

S tchyní jsem se i nadále stýkala, ovšem z mé strany to byly návštěvy pouze a jen povinné. Pokaždé jsem byla šťastná, když jsme od ní odešli a já konečně mohla zase dýchat.

(V její blízkosti jsem totiž měla pokaždé pocit, že se udusím!)

 

Asi před měsícem se můj vztah s Petrem změnil.

Vycítila jsem z jeho strany jakýsi chlad, nezájem.... Často nebyl doma, a když byl, pořád esemeskoval a kolikrát ani nevnímal, co mu říkám.

Bylo mi jasné, že se něco děje. Bála jsem se to připustit, ale tušila jsem, že někoho má.

 

Byla to jeho kolegyně z práce. Petr se do ní úplně zbláznil a já se z toho nervově zhroutila.
Snažila jsem sama sebe přesvědčit, že je to jen chvilkové a že Petr brzy vystřízliví z toho zaláskovaného opojení. Jenže čas běžel a Petr nestřízlivěl.

 

Před pár dny jsem šla s kamarádkou na kávu. Michala byla taková má berla, která mi v této životní situaci moc pomáhala a držela mě nad vodou. Zašly jsme do malé kavárny, a ještě než jsem se posadila, uviděla jsem tchyni s Petrovou milenkou.

Vesele se vybavovaly, smály a popíjely vínko!

 

Málem jsem omdlela.

Nebýt Michaly, nebyla bych schopna ani dojít domů.

Ten večer jsem už situaci nezvládla. Ruply mi nervy. Řekla jsem Petrovi, že už dál tu jeho aférku nehodlám snášet, že mám všeho plné zuby a že náš vztah končím.

Jen se usmál a řekl: „Vůbec se ti nedivím. Chápu to....“

Sbalil si kufry a odešel.

 

V té chvíli jsem přestala mít chuť žít dál. Opravdu jsem přemýšlela o tom, že to ukončím....
Nevím, jak jsem tu noc přežila se zdravou myslí. K ránu jsem chtěla pořád plakat, ale došly mi slzy. Jen jsem seděla v koutě, vzlykala a myslela na to, co budu dál dělat....

Můj život byl v troskách a já nevěděla co s tím, jak se postavit na nohy a znovu začít bojovat s osudem...

 

Asi po třech týdnech jsem se z toho všeho pomalu začala dostávat. Zdálo se, že to zvládnu, že se s tím vším nějak poperu. Ale včera zazvonil telefon a v něm se ozvala tchyně: „Dobře ti tak! Konečně má Petr ženu, kterou si zaslouží. Doufám, že tě v životě čeká to nejhorší. Přeju ti to z celého srdce a proklínám tě...,“ řekla, zasmála se a zavěsila.

 

Nevím, co jsem jí udělala tak zlého, hrozného, že mě nenávidí. Ale v této chvíli k ní cítím takovou zášť, že ji mám chuť zabít.

 

Možná se mýlím, ale jsem přesvědčená o tom, že Petrova milenka byla od ní připravená past, do které se můj muž chytil.

Chci na vše zapomenout, ale nejde to... Ať se snažím sebe víc, nemůžu se nad to povznést, hodit to za hlavu. A nevím, co dál, co s tím....

 

TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY