Nedávno jsme vás informovali o iniciativě a portálu Odsouzeni.cz. Jejich apel na politiky ohledně umisťování dětí do náhradních rodin místo do ústavů je sice krásný, ale praktická realizace vyvolává různé otázky. Zde jsou odpovědi!

odsouzeni

V našem článku Iniciativa žádá politiky: Neodsuzujte děti k ústavní péči, umožněte jim pobyt v náhradních rodinách jste se mohly, milé čtenářky, seznámit s návrhy iniciativy, která se zasazuje za umisťování dětí z kojeneckých ústavů a dětských domovů do náhradních rodin. Aktivisté požadují od zákonodárců reformu a poukazují na fakt, že jsme Evropskou unií v tomto ohledu dlouhodobě kritizováni.

Při čtení prohlášení na stránkách Odsouzeni.cz však vyvstaly čtyři zásadní otázky. Položili jsme je zástupkyni Iniciativy za rozvoj náhradní rodinné péče paní magistře Martině Vančákové z Nadačního fondu J&T, která je jednou z iniciátorek této kampaně...

Jak byste si reformu představovali - co konkrétně by se mělo v praxi změnit?
Naše Iniciativa za rozvoj náhradní rodinné péče považuje za nezbytné zkvalitnit pomoc v rodinách, které se dostanou do tíživé situace. Usilujeme o posílení kapacit a kompetencí sociálních pracovníků a dalších zodpovědných osob, které přímo v terénu rozhodují o osudech ohrožených dětí. Chceme zapojit kraje a obce do preventivních opatření proti odebírání dětí z rodin a do účinného řešení nepříznivých podmínek ohrožených rodin. Díky tomu lze zamezit odebírání dětí od rodičů jen z důvodů hmotné nouze či nevhodných bytových podmínek. Na tyto i mnohé jiné problémy právě upozorňuje naše kampaň Odsouzeni.cz.

V krajních případech ohrožení dětí, tedy nebudou-li moci zůstat ve vlastní rodině, je třeba nastavit náhradní rodinou péči jako první volbu pomoci, například formou pěstounských rodin na přechodnou dobu. Jinými slovy: zajistit, aby skutečně rodina - ať vlastní nebo náhradní - měla vždy přednost před ústavní výchovou.

Vyzýváte k nastavení náhradní rodinné péče jako první systémové pomoci státu. Jak si tento krok představujete. Opravdu je zde dostatek prověřených rodin, které by chtěly vzít ohrožené dítě k sobě domů?
Je třeba přistupovat k řešení z obou směrů: jakmile bude k dispozici efektivní pomoc ohroženým rodinám, výrazně klesne příliv nových dětí do ústavní péče, a zároveň je třeba zlepšit podmínky pro náhradní rodiny tak, abychom jich měli dostatek, jako je tomu ve vyspělých zemích. Náhradní rodiny nestačí podpořit finančně, ale především poskytováním reálné pomoci např. formou služeb, které umožní pěstounům vykonávat jejich nesnadný úkol s větší lehkostí. Může jít o poskytování poradenského servisu, zajištění odborných služeb pro děti, o které pečují, a v neposlední řadě i o zvýšení společenského povědomí o tomto důležitém poslání. Češi jistě nejsou lhostejnější či méně citliví k osudům ohrožených dětí než jiné evropské národy, proto můžeme předpokládat, že lepším nastavením podmínek dojde také k nárůstu počtu potenciálních zájemců o pěstounství.

Jakým způsobem byste prověřovali žadatele - tedy potenciální pěstouny, aby dítě neprocházelo dalšími traumaty a změnami pěstounských či adoptivních rodin?
 V současné době je systém prověřování i následné přípravy k přijetí dítěte v jednotlivých krajích značně roztříštěný, nejednotný a v odlišné kvalitě. Zároveň již vznikají standardy kvality a podklady pro sjednocení systému prověřování a příprav zájemců o pěstounství, i pro vyhledávání vhodných rodin pro konkrétní děti tak, aby bylo minimalizováno riziko, že se dítě dostane do rodiny, která péči o něj nezvládne. Měli bychom si ale uvědomit, že i v současné době jde (přes medializaci některých negativních příkladů) jen o malé procento případů, kdy pěstounství či adopce skončí nezdarem. Toto je ovšem velmi závažné téma, protože i kdyby šlo o jediné dítě v celé republice, je to nešťastné a neakceptovatelné.

Následující otázka není míněna nijak rasisticky, ale v kojeneckých ústavech a dětských domovech jsou převážně romské děti a (pokud je mi známo) o ty bohužel nejeví náhradní rodiny příliš velký zájem. Co navrhuje iniciativa v tomto případě?
V první řadě bychom rádi opravili vaše tvrzení. Romských dětí umísťovaných v ústavech rozhodně není převážná většina. Převažovat začnou až ve skupině dětí, pro které se dlouhodobě nedaří nalézt náhradní rodinu, zejména osvojitelskou. Pravdu totiž máte v tom, že mezi zájemci o náhradní rodinnou péči panují mnohé obavy, ba i předsudky vůči těmto dětem. Přitom většina případných problémů, kterými tyto děti mohou trpět, je stejného původu jako u jakéhokoli jiného dítěte se zkušeností raného traumatu a ústavní výchovy. Významným úkolem, který musí noví rodiče dětí jiného etnika umět zvládnout navíc, je práce se sebevědomím a identitou odlišujícího se dítěte. Zůstává zde ještě velký prostor pro lepší informovanost náhradních rodin o problematice etnicky odlišných dětí, která následně pomůže snížit tyto v mnohém neopodstatněné obavy. Víte, že například ve Velké Británii je z možnosti stát se profesionálním pěstounem rovnou vyloučena osoba, která by nebyla schopna přijmout dítě odlišného etnika?

Kam dál?