Jsme v nějakém „Hergotsdorfu“ a je tu policie!

Vážně nevim, jak je možné, že nic z toho, do čeho strčím svůj zahnutý nos, nemůže proběhnout v poklidu a bez nějakého adrenalinu. Zase je ale pravda, že kdyby se z cesty z nevinného nedělního výletu do skal v Hřensku nestala adrenalinová záležitost s asistencí německé policie, co bych vám teď barvitě vyprávěla, že?

U ž od rána bylo tak nádherně, že by byl hřích zůstat doma. Na tom jsme se v neděli dopoledne shodli všichni.

Pojedeme na výlet!

„Jednou jsem byla s Radkem v Jetřichovicích. Jsou tam skály a nádherný louky - bude se vám tam líbit,“ povídám a všichni souhlasili.

Po spočtení členů plánované výpravy jsme vyhodnotili, že musíme jet dvěma auty. Radek se omluvil pro přemíru práce s fakturami, a tak jsme jeli v této sestavě:

První vůz: Já, Johanka, Pavlína a její přítel Dan.
Druhý vůz: Míša a Alice.

„Jeďte přes Krásnou Lípu, tam zahněte na Doubici a pak do Jetřichovic. Tahle cesta se vám bude líbit, je tam nádherně,“ poradil nám Radek, který jako jediný zdejší má krásy tohoto kraje nachozené i naježděné. Nutno podotknout, že Míša má řidičský průkaz ještě teplý.

Trochu jsme zazmatkovali v Krásné Lípě, kde se opravuje jakýsi můstek a je tam semafor. Volala jsem tedy Radkovi.
„To jste špatně, otoč to. Jeď zpátky a na náměstí doleva. Pak asi po kilometru zase doleva nahoru do kopce na Doubici,“ hlásil. „Dobře dobře.“

Kromě drobného zmatku při otáčení, kdy Mišce poněkud nestačila plocha o velikosti fotbalového hřiště, pět kolemjdoucích jí ukazovalo a ona se pokusila odloupnout lak z veřejného osvětlení, už nám cesta probíhala bez obtíží.

Musím uznat, že měl Radek pravdu

Celou cestu jsme se kochali překrásnou krajinou, malebnými domečky, potůčky, loukami, skalami a přenádherným výhledem. Jeli jsme krokem. Balzám na pražskou duši.

Jetřichovice jsme našli a na poprvé jsme trefili i parkoviště u hospůdky, kde bylo lze za vskutku lidovou cenu třiceti korun zakoupit i báječnou klobásu.

Vyrazili jsme vstříc prohřátým pískovcovým obrům, voňavé trávě a mnoha kvetoucím zázrakům v podobě plicníků, blatouchů, jaterníků... to bylo něco pro mě.

Ani by mě nenapadalo na ty bylinky sáhnout. Tak, jak jsem je viděla růst, byly mnohem krásnější než v sebedokonalejším herbáři.

Drápali jsme se lesem a shora shlíželi na pohádkové scenérie skal. Odpočinek jsme hodili na louce u potůčku obklopeni kamennými obry.

Oblaženi a zregenerováni jsme se rozhodli, že pojedeme zpátky přes Hřensko, kde je také nač se dívat. Cesta nám ubíhala příjemně až na křižovatku pod Hřenskem.

Doleva Děčín - doprava Bad Schandau

„No,“ zauvažovala jsem. „To bude jen ukazatel. My přece musíme jet od Děčína pryč, protože před tím jsme do něj také nedojeli a navíc Varnsdorf je prakticky v Německu.“

Po této brilantní úvaze jsem hodila blinkr doprava a pokračovali jsme. I kdybych si o pár kilometrů dál nevšimla, že jsme překročili hranice, rozhodně by se to dalo poznat na doslova vypíglovaných zahradách a přepychově uklizeném okolí. V ten moment mi volal Radek.

Vylíčila jsem mu, kterak jsem vyhodnotila, že se budeme vracet přes Německo, a jak je to tam čisťoučké a jak se máme od nich co učit. Nesdílel ovšem můj elán.

„Okamžitě to obrať! To je složitý, jeď jak jsi přijela, nechci tě hledat někde v Drážďanech!“ evidentně mi nedůvěřoval.

„Nehroť,“ ševelila jsem do sluchátka rozverně. „Já se neztratím, já to zvládnu, bude to dobrodružný.“
„Ty jsi hrozná, drž se na Sebnitz, kdyby něco, tak mi volej.“
„Jasně, žádný stres, miláčku, za chvilku jsme doma - pa.“

Za chvilku jsme byli v háji

„Ahoj, hele asi jsem minula tu odbočku na ten Chemnitz, jsem v nějakém Himmel... Hemlel... Her... Hergotfixsdorfu, nebo co.“
„Já to věděl. Vrať se. Musíš jet na Altendorf, Mittlendorf...“
„Jasně, na Abeldorf.“
„Altendorf!“
„Jo jo.“

Volal vždy po pěti minutách. Zhruba po stejné době jsme se otáčeli.
Konečně jsme se trefili a čile pokračovali.

Ich bin here omylem

„Maminko, mně se chce čůrat,“ zahlásila Johanka, zrovna v kopci, kde se to nejmíň hodilo.
„Vydržíš?“
„NE!“
„Fajn.“ Zastavili jsme na místě, kde se silnice trochu rozšiřovala, ale bylo to trošku v zatáčce.
„Dělej.“

Pauzu jsme využili na válečnou poradu. Volal Radek.
„Johanka zrovna čůrá, tak stojíme,“ hlásila jsem mu poctivě.
V tom se odkudsi vynořilo policejní auto s rozsvícenou stopkou.
„Johano, obleč se!“

K autu se blížili dva uniformovaní muži. Jeden řekl rozvitou větu. Pochopila a přeložila jsem jen „Gutten tag", ale inteligentně jsme s Míšou počaly hledat doklady. Z toho, co ten muž povídal, jsem vydedukovala, že nestojím právě šťastně.

Co umím perfektně německy je vtipné „Bafn zí kufr a komen zí za mnou." Nějak se to ale právě nikam nehodilo.

„Ehm - ich bin hýr omylem. Ich zuche štráse nach haus. Majn haus ist v ček republik. Majn Tochtr hýr...“ „Maminko, já jsem se připočůrala.“

Jediný, kdo se po téhle hlášce nesmál, byli strážníci. Spíše se jejich výraz čím dál víc podobal okolním masívům. Dali nám dýchnout.
Asi čtvrt hodiny nám lustrovali doklady. Naše jména tutově proběhla i databankou Interpolu.
Volal Radek.

S doprovodem k hranici

„Miláčku, asi mě zatkli, ale ještě přesně nevím, za co. Možná za čůrání v zatáčce... jak je to v Německu s kaucema, lásko?“
„Do... já to věděl... se z tebe... kdybych ti neříkal otoč se... rád bych tě ale ještě viděl...“
„Dej mi toho policajta.“

Hovořili asi pět minut. Policista se usmíval.

Předpokládám, že mu můj vyvolený vyprávěl, jak má úplně na duchu povadlou a značně tvrdohlavou přítelkyni, která neumí poslouchat a vlastně ani normálně zastavit, ale jinak je hodná a dělá na dvakrát dobrého beránka, jak se tedy rozhodně nenudí a podobně.

První strážník pak oddálil od ucha sluchátko a hovořil s kolegou.
Druhý policista se opřen o kapotu evidentně dobře bavil...

Za chvilku nám první strážník vrátil doklady a předal mi zpátky Radka se slovy „Bitte" a shovívavým úsměvem.

„Pojedete za nima. Vyvedou vás na hraniční přechod do Poustevny, pak pojedeš na Rumburk a pak už trefíš, ty kriminálnice. A nedáš si říct a nedáš...“
„Děkuju ti.“

Jeli pomalu a na hranicích nám dokonce zamávali. Cesta zpět trvala krásné tři hodiny. Plni dojmů jsme v pořádku dorazili.

Inu, není nad to, když se domluví chlapi.

PIRÁTSKÁ SOUTĚŽ: je (4)