Protiklady se přitahují, nebo vrána k vráně sedá? Co je podle vás pro vztah lepší? Monika se Štěpánem byli ryzí ukázkou dvou vran. Podle všeho byli dokonalý pár. Jenže právě to, jak byli stejní, se stalo kamenem úrazu, na němž jejich vztah ztroskotal.

Poznali se před čtyřmi roky v pražském metru. Oba nastoupili do vagonu a se svojí výraznou extravagantní vizáží vzbudili pozornost nejen běžně oděných spolucestujících, ale i toho druhého. Trvalo jen dvě zastávky, než se Štěpán rozhodl pozvat Moniku na kávu. Celé odpoledne a celý večer strávili spolu. „Jestli se vám někdy stalo, že jste se s někým potkali poprvé, a přesto jste měli pocit, že mluvíte s někým, koho znáte už léta, tak přesně tohle se teď stalo i mně. Později jsem byla přesvědčená, že spíš mluvím sama se sebou. Stejná slovní zásoba, stejná intonace, gesta, mimika, stejný příběh. Po třech hodinách povídání se Štěpánem jsem mu už vyprávěla o něčem, co jsem v sobě dusila pětadvacet let a nedokázala o tom mluvit ani se svými nejbližšími. Domácí násilí, zneužívání a podobná zvěrstva, kterým jsem jako dítě přihlížela. Sama jsem byla v šoku, že o tom mluvím s prakticky úplně cizím člověkem, a ještě víc v šoku jsem byla z toho, že i on má stejné zkušenosti,“ vypráví Monika.

Jak se ukázalo, nebyla snad vůbec žádná věc, kterou by neměli společnou. Když se něco líbilo jednomu, bylo jasné, že i ten druhý se pro věc nadchne stejně. Oni sami ani jejich okolí dlouho nedokázalo uvěřit, že mohou být dva lidi tak stejní. Začalo se mluvit o osudu. „Naši přátelé nám říkali, že jsme nechutně sehraní. Já zase s úsměvem odpovídala, že to, co na něm miluju nejvíc, je odraz sebe sama, ale že mám vlastně kliku, protože jen málokdo dostane v životě tu šanci mít sex se sebou samým.“ Podle všech předpokladů by mělo jít o dokonalý pár.

Ve skutečnosti právě to, jak jsou stejní, se stalo příčinou ztroskotání jejich vztahu. „My jsme se prakticky nehádali, nebylo o čem, protože na všem jsme se shodli. Ale oba máme tu blbou vlastnost, že když nás někdo naštve, máme tendenci si to vylévat i na ostatních, kteří za nic nemůžou. Pokud jsme se někdy pohádali, tak právě kvůli tomu. A oba máme ještě druhou blbou vlastnost. Když se pohádáme, dokážeme být dlouho uražení a čekáme, až první krok k usmíření udělá protistrana. Takže jsme spolu někdy nemluvili třeba tři dny. Jenže měli jsme se rádi, milovali jsme se a takové to silné pouto je mezi námi pořád, takže nakonec jsme se vždycky usmířili. Tedy tohle nebyl ten hlavní problém,“ říká Monika.

Problém byl v tom, že oba byli zkrátka tolik stejní, že si už neměli co dát. Neměli si co říct, protože slov nebylo třeba. A možná si i spolu začali nudit. „Oba jsme seznali, že bychom chtěli poznat někoho jiného, že trávit zbytek života se sebou samým možná není ta správná volba. Nikdy jsme si nechtěli ublížit, a proto jsme se rozešli celkem v dobrém. Pořád jsme přáteli a možná je jen otázkou času, kdy se k sobě zase vrátíme. Ale pak bude opět otázkou času, kdy sami sebe začneme zase nudit. Kdo ví,“ uzavírá se vyprávění Monika a dodává: „Možná má opravdu větší šance na úspěch ten pár, který není až tolik dokonalý.“

Reklama