Postižené děti chodí s těmi zdravými do škol, pokud to jde. Staví se bezbariérové domy, obchody. To je v pořádku. Ale co pocity?

Jaký máte pocit, když vidíte vozíčkáře, jak se snaží zdolat obrubník u chodníku? Chcete mu pomoci...
No jo, ale jak? A nezahanbím ho nakonec, když ho odvezu o kus dál, kde je možná nižší nájezd? Nedám mu tím najevo, že je úplně neschopný? Není to nakonec horší než fyzické omezení?

Nedám mu vlastně najevo, že nebýt mě, tak tam zápolí s vozíkem možná ještě hodinu? Nedám mu pocítit akorát to, že vnímám jeho handicap?
Že vlastně nevidím barvu jeho očí, že neobdivuji jeho krásné kudrnaté vlasy, které by mě nejspíš zaujaly, pokud by byl zdravý, ale že vidím především ten invalidní vozík?

Už jste se naučily brát tyto lidi jako naprostou součást davu, takže jste se oprostily od těchto myšlenek, a nevidíte důvod, proč se tím zaobírat? Nebo máte podobně chaotické myšlenky, které se vám v tu chvíli nekontrolovaně honí hlavou?

No, ono je to možná ještě trochu jinak. Zatímco já vidím člověka na vozíku, tedy jeho postižení, jeho v tu chvíli nenapadne, že je svým způsobem nemohoucí. On tu svoji tělesnou vadu v tu chvíli nejspíš nevnímá. Já ano.
On před sebou vidí mladou ženskou. Možná přemýšlí o tom, jestli mě už někde neviděl, možná uvažuje o tom, co si dá k večeři nebo že si koupí vyhlédnutou knihu raději v knihkupectví dole na náměstí, protože by tam mohla být levnější.

Jak říkám. Někdy nevím, co udělat či co neudělat. A taky vím, že nejsem sama. Je nás víc...

     
Reklama