Foto: Shutterstock

Jak vypadá výběr lokality, kde je zapotřebí terénních sociálních pracovníků?
Vždy to vzniká na základě poptávky například městské části, kde se služba plánuje. Dělají se průzkumy, monitoring a rozhovory přímo s dětmi v dané lokalitě. Já jsem se také několika takových průzkumů zúčastnila a musím říct, že to bylo zajímavé.

V čem?
Chodí se po dané lokalitě a monitorujeme, kde se děti a mládež zdržují a pak s nimi děláme rozhovory, ve kterých se zaměřujeme na trávení volného času, na povědomí o sociálních službách a na bezpečnost v lokalitě. Také nás zajímají různé subkulturní jevy, grafity a tagy.

Jaký mají děti nejčastěji problém?
Cílem naší práce je, aby si mladí lidé a děti uměli řešit svůj problém sami. A aby byly kompetentní ve všech oblastech svého života. U mladších dětí je to určitě škola, vztahy, sebepojetí a u starších hledání práce a brigády. Co mě ale trápí nejvíc, je, že se denně setkávám s dětmi, které mi vypráví, že mají ve škole nějakou paní učitelku, která si na ně zasedla nebo ve třídě něco nefunguje a ony zažívají nějakou nespravedlnost a nemají žádnou podporu.

Alice Egertová pracuje jako koordinátorka terénních programů na Praze 9 a je také terénní sociální pracovnice v neziskové organizaci Proxima Sociale o.p.s. (www.proximasociale.cz), která již přes 25 let provozuje celou řadu nejen sociálních služeb. Jsou to programy pro děti a mládež, například probační program pro mladistvé pachatele trestné činnosti, nízkoprahové kluby a terénní programy, které fungují v osmi lokalitách v Praze a Středočeském kraji. Dále pak má Proxima výchovné a vzdělávací programy – primární a selektivní prevence, které pracují hlavně s dětmi na základních a mateřských školách. Do této oblasti patří také vzdělávání pedagogů a příměstské tábory. V neposlední řadě naše organizace provozuje v Modřanech Azylový byt, Krizovou pomoc, občanskou poradnu a služby na podporu rodiny.

A proč to neřeší s rodiči?
To je různé, rodiče na to třeba nemají kapacitu a děti se prostě často nechtějí svěřovat s takovými věcmi rodičům. Na Proseku jsou také děti z Ukrajiny nebo Ruska a ony zmiňují, že vnímají malou podporu vůči svým potřebám ze strany školy.

Třeba, že neumí dobře česky?
To také, a že je třeba ta učitelka automaticky vnímá negativně. Velkou roli v problémech dětí hraje nespravedlnost, kterou ve škole zažívají často.

Takže je na vině školství?
Já viníka nehledám. Škola by měla, dle mého, děti podporovat, aby se chtěly něco naučit, vzdělávat se, aby měli ke vzdělání pozitivní přístup, měla by rozvíjet jejich potenciál, a ne se zaměřovat na to co neumí. Mám pocit, že tohle často školy neumí a působí naopak opačně. My jako společnost si musíme uvědomit, že vzdělání je úplný základ a obor učitelství by měl být vnímán jako prestižní. Učitelé by měli pracovat, protože je práce baví, ne proto, že nevidí jinou možnost zaměstnání a samozřejmě by k tomu měli mít odpovídající podmínky. Stát by měl investovat do školství a do vzdělání pro to, že je to ta nejlepší investice.

Jsou stále u dětí problém drogy?
Naši klienti primárně nejsou uživatelé drog, ale spousta z nich má s nimi zkušenost. S uživateli návykových látek pracují jiné organizace, se kterými jsme v kontaktu. Naším úkolem je s klienty o této problematice mluvit a upozorňovat je na možná rizika a souvislosti, které sami nevidí. Příležitostné braní drog jako problém mladí obvykle nevnímají.

Takže z příležitostného užívání drog neděláte nějaký velký problém?
Jakékoli užívání drog je z mého pohledu problém, ale ten, kdo to nevnímá jako problém, jsou mladí samotní a pokud to pro ně není téma, tak to s námi nemají potřebu řešit. My pak zachytáváme důsledky jejich chování a ty s nimi řešíme a snažíme se poukazovat na spojitost s braním drog, aby klienti sami pochopili příčiny svých problémů a chtěli je sami řešit. Třeba s nimi řešíme, že se jim zhoršily vztahy s rodiči a kamarády nebo výsledky ve škole. Řekla bych, že s drogami je to pořád stejné. Svým způsobem patří k dospívání, souvisí s objevováním světa a zkoumáním hranic.

Stalo se vám někdy, že vás nějaké dítě svým problémem vyvedlo z míry?
Poslední dobou jsme začali pracovat na sociálních sítích a teď máme i účet na TikToku a vnímáme, že to je sociální síť, kde je hodně dětí se závažnými problémy. Jsou to nejčastěji děti ve věku 10-17 let a čekají, komu se budou moct svěřit. A právě z TikToku se k nám dostávají závažné věci, které nám v terénu děti neřeknou. Jedná se o domácího násilí a sexuální zneužívání v rodině. To jsou pro mě opravdu závažná témata.

A jak jim pomůžete?
Snažíme se najít nějaké řešení. Oni nám napíšou, my nabízíme různé varianty. Může se stát, že to řešit nechtějí. Někdy se chtějí jen svěřit, nebo je řešení na dlouho. Důležité je s nimi komunikovat, motivovat je, nabídnout odborné služby nebo službu přímo v jejich lokalitě, kam se mohou obrátit.

Co říkáte na šikanu, která na TikToku probíhá v podobě komentářů?
Tik Tok je prostor, kde jednoduše dochází k šíření lavinových emocí. Stejně tak, jak je jednoduché někoho hejtovat, je ale i jednoduché se někoho zastat. My se snažíme reagovat tak, že lidem, kteří mají hodně hnusných komentářů pod příspěvky, napíšeme něco hezkého. Ale je tam třeba pár profilů, kde je hodně bizarních věcí. Je tam třeba jeden kluk, který točí videa, má poměrně dost sledujících, ale všichni mu v komentářích nadávají, vysmívají se mu a vypadá to, že ho nenávidí.

Takže na něco takového ani nereagujete…
Na spoustu věcí nemá smysl reagovat, ale často tam jsou věci, které jsou alarmující, a na ty reagujeme. Třeba když je někdo hodně mladý a otevřeně mluví například o sexu a o drogách…

A jak v takovém případě zakročíte a co je ta věc, která upoutá vaši pozornost?
Dotyčnému napíšeme a zeptáme se třeba na konkrétní věc z toho videa. Co ho k tomu vedlo. Příkladem je třeba kluk, kterému bylo kolem 11 let, a ptal se kamarádů, jestli půjdou ven, ale zároveň tam byly i nějaké sexuální narážky a k tomu hrála ještě taková podivná temná „narko“ hudba. Tak přesně takové věci nám přijdou v kontextu jeho věku nepřiměřené a rizikové. Že ho něco takového napadne, a ještě to dá na sociální sítě. Z našeho pohledu si třeba říká o pozornost, ale bohužel tím nejmíň vhodným způsobem, a to je to, kdy zbystříme. Proto zareagujeme.

Kromě sexu je ještě něco jiného, co vás na TikToku zaujme?
Takových situací je celá řada. Třeba sebepoškozování, v terénu se obvykle vyskytuje v takových vlnách. Někdy je trendy víc a někdy méně. Někdy jde o způsob, jak zapadnou do party nebo se zviditelnit. Ale pro některé to je to opravdu problém, se kterým si sami nevědí rady, jde o psychickou poruchu – tyto klienty se pak snažíme motivovat k léčbě a předáváme kontakt na odborníky.

Když to tak poslouchám, není nakonec momentálně podstatnější pracovat s dětmi na sociálních sítích než v terénu?
Určitě tuto otázku řešíme, ze zákona můžeme poskytovat ambulantní a terénní služby, ne poradentství na internetu. Uvažujeme ale o tom, že bychom si pod Proximou nechali zaregistrovat další službu, v rámci které bychom poskytovali právě takové poradenství. Ale nechtěla bych, aby to vyznělo tak, že terénní služby už nejsou důležité. Dost často je totiž nejdůležitější reálná komunikace, která mimo jiné podporuje a buduje zdravé vztahy…

Ale ta právě v reálu vázne, nebo ne?
Já si myslím, že je to taková iluze. Děti si pořád chtějí povídat, jen musíte vědět, jaké otázky klást, být v obraze a vyvolat v nich důvěru. Kolikrát si prostě jen nemají s kým povídat, ale rádi se nám svěří s tím, jaké mají problémy se sourozencem s rodiči a podobě. Ono se to pro někoho může zdát banální, ale když nás něco trápí, máme obavy nebo nějaké potíže, tak to, co nám často nejvíc pomůže je, když to někomu řekneme. Bohužel ne všichni mají někoho, kdo je poslouchá. Navíc my jsme takový most mezi potřebami mladých lidí a dětí, městskou částí a institucemi. To znamená, když něco potřebují, tak to můžeme komunikovat výš a propojit je s někým, kdo jejich potřeby umí naplnit.

Čtěte také:

Reklama