Na začátku je obrovská láska. Pořád chcete být spolu a nevidíte žádné chyby na tom druhém. Chcete jít s kámoškou na kafe, ale stačí jeden zamlžený pohled a vše odvoláte, protože budete s ním. Takhle to začíná.

mine

Velká zamilovanost pomalu mizí a začíná vztah muže a ženy. Byli zvyklí trávit veškerý čas spolu a najednou chce být partner občas mimo hnízdo. On s kamarádem na pivu, na tenise, ona s kámoškou na kafi, ve fitku.

I když doufají, že ta láska mezi nimi stále je, někteří začínají být podezřívaví. Proč je u kamarádky do večera, místo aby byla se mnou doma? Partner se cítí ohrožen, jako by ho ten druhý vyloučil ze svého života.

A tak přichází majetnictví. Chce si přivlastnit toho druhého. Jeho čas, jeho volnost. To otřepané: „Nikam nepůjdeš, doma budeš!“ Vadí mu kamarádky, kolegové, přicházejí zákazy. A samozřejmě se k tomu přidává žárlivost. Vyptávání, v extrémech i sledování, šacování kapes, kontrola mobilů. Když někdo zavolá, hned je scéna. Vše musí být „pintlich“, večeře na stole, vyžehlené košile.


Kámarádka mi vyprávěla o své sestře. Stejný scénář, velká láska, pak spolu začali bydlet a najednou přišla změna. Když se chtěla se setrou sejít, slyšela jen výmluvy – únava, hodně práce atd. Pak už jí ani nebrala telefony, jen posílala SMS. Stavila se za ní v práci, musí prý hned domů, velké prádlo.

Jednoho dne zazvonila u dveří a sestřin partner ji s kamennou tváří uvedl dál. Seděl u televize. Sestra ji zavedla do kuchyně na kus řeči. Jenže partner tam za chvíli přišel. Prý proč si nepopovídat společně. Nebylo o čem. Sestra jí připadala utrápená, z jejího partnera cítila zvláštní chlad. Byla tam nechtěná.

Po nějaké době se jí přece jen povedlo vytáhnout je do vinárny. Sestřin partner se kupodivu velmi mile bavil s jejím manželem, jen sestra byla jak na trní. A pak přišla osudná otázka – naše parta jede na hory, přidejte se k nám! Dlouhý monolog: My si vystačíme, já chci, aby byla doma, když přijde z práce, vadí mi její kamarádky – já chci, já chci, já chci. Když se ho zeptali, jestli ho nezajímá, co chce ona, prý v lásce se každý musí přizpůsobit. On chtěl a sestra mlčky plakala. Kámoška ji prosila, ať od něj odejde. Nějakou dobu to trvalo, ale nakonec udělala to, co chtěla ona.


Někdy ale přece jen stačí použít zdravý rozum, popovídat si, vysvětlit si, že každý má své zájmy, přátele, kterých se nemusí za každou cenu vzdát. Dopřát si vzájemnou svobodu. Nastavit jistá pravidla. Skloubit to vše dohromady, být k sobě tolerantní.

Partnerství  je velká zkouška, ale pokud do něj budeme přispívat oba stejnou měrou, akceptovat se, vzájemná láska zůstane. Na začátku těch „menších“ nedorozumění je jen strach, že o toho druhého přijdeme.