Mám se stát brzo babičkou, ale místo radosti jsem nešťastná, že nemůžu pomoct.

Která matka by nechala své dítě v nouzi, to by snad raději nesla těžké břímě za něj. Snacha čeká miminko, ovšem přes antikoncepci a je již v pokročilém měsíci.

 

Nikdo z nás netušil, že její nevolnosti jsou známkou těhotenství a lékař gynekolog usoudil, že jde o střevní potíže. Až jí začalo růst bříško, tak lékař shledal těhotenství, a to již v pátém měsíci. V tu chvíli bylo všechno krásné, i když finanční a rodinné zázemí není tak zcela ještě teď vyřešené.

 

Syn mezitím ztratil práci a v ten samý den se dozvěděl, že je problém s krevními skupinami přítelkyně a jeho. Stále jsem čekala, co se bude dále dít, zda lékař doporučí další postup. Doporučil, ale za delší dobu, než bychom očekávali. Jak se tedy svěřit do rukou lékařů, když jejich přístup není asi tak zcela správný. Alespoň u nás tady na severu.

 

Začaly přípravy, ale já přesto nebyla klidná a nejsem dosud. Od dcery už mám vnuka, byla jsem u porodu. Není nic krásnějšího, než být u toho, a věřte mi nebo ne, ale mateřské povinnosti matky jsou zcela odlišné od babičkovských radostí.

 

Zpráva o tom, že naše miminko bude holčička u nás vzbudila obrovskou radost. Ale proč naše radost se stala zklamáním? Po vyšetření krve a informace, že po porodu bude naší Agátce vyměněna krev, už jsem tušila i další problémy.

Pořád se zdálo, že bude vše v pořádku, ale rána přišla. Naší malé Agátce se neokysličuje mozeček a je tu velká pravděpodobnost postižení na pohybové ústrojí.

 

Dala bych svůj život za její život. Není větší bolesti, když vidite smutek budoucí maminky.

 

A co dál? Jak se se vším vypořádat? Lékaři zanedbali svou péči již při rozpoznání těhotenství.

Třeba by pomoc nebyla, ale co dělat? Jsou mladí, dokáží se smířit se životním údělem? Poraďte, prosím. Snažím se jim být oporou, ale ve svém srdci mám velký smutek.

 

Neviním nikoho, ale pohled na ty dva mladé lidi, kteří by se měli radovat, jak jen smutně chodí, neustále se hladí a jsou smutní. Nevím, zda budou schopni se o Agátku starat a je jen na nich, jak se rozhodnou.

 

Zda zvítězí láska, ale za cenu životního údělu nebo zapomenutí. Za nic na světě je za jejich rozhodnutí neodsoudím. Bojí se toho okamžiku, až Agátka se poprvé nadýchne na tomto světě, aby  zvládli to, co už je tady předurčeno. Já přes všechnu bolest ji chci vidět, chtěla bych být u toho, ať se stane cokoliv.

 

Miluju své děti, a proto miluji i jejich děti. Tak moc to neuvěřitelně bolí. Pomozte mi tohle všechno zvládnout.

 

Třeba máte podobné zkušenosti, a přesto úsměv a štěstí vás neopustily. Dejte mi zase šanci a víru.

Nina