626655d4628f3cl.jpg
Foto: Jan Přibylský se souhlasem Lenky Koenigsmark

V jednom rozhovoru jste před časem řekla, že nejste typ na pískoviště, i když jste maminkou dvou synů. Jak jste to měla s mateřstvím? Chtěla jste vždy děti, nebo jste k tomu došla až časem?
Mám tři mladší bratry, oni byli takové moje první děti. Od malička jsem byla zvyklá se o někoho starat, takže jsem rozhodně netoužila po tom stát se matkou ve dvaceti. Ale vždycky jsem to brala tak, že člověk má mít děti i proto, aby zajistil pokračování rodu a lidstva obecně. To, že nastal ten správný čas, jsem pocítila ve třiceti. Ani po narození prvního syna jsem to nicméně neměla tak, že bych si se strašnou radostí sedla na hrací deku a hodiny a hodiny si hrála. Ale Bůh má asi smysl pro humor a můj druhý syn Maxík je postižený a podobné aktivity vyžaduje. Takže jsem s ním často právě na té dece a hrajeme si, jako kdyby byl miminko. To je taková ironie osudu.
 
Jak dlouho po porodu jste se vrátila do pracovního nasazení?
S prvním synem Benem jsem byla doma rok a čtvrt, ale úplně jsem z práce nevypadla. Pracovala jsem na projektech a chodila na jeden den v týdnu do kanceláře. Když se narodil Max, už jsem pracovala pro Mattel a s mým tehdejším šéfem jsme se domluvili, že se po půl roce vrátím na částečný úvazek. Jenomže pět měsíců po Maxově narození jsme zjistili, že je postižený. S manželem jsme tak stáli před rozhodnutím, kdo s ním zůstane doma a kdo bude vydělávat. Zvážili jsme pro a proti a doma nakonec zůstal manžel a já se vrátila rovnou na celý úvazek do práce.
 
Přepadaly vás někdy výčitky?
Ano, ale hlavně u prvního syna Bena. Někdy jsem stála před prací a hlavou se mi honilo, že jsem špatná matka a taky jsem měla často pocit, že nic pořádně nestíhám – ani práci, ani péči o dítě a domácnost. Když se ale narodil Max, už jsem to měla v hlavě srovnanější a věděla jsem, že to dělám nejlépe, jak mi to jde. Jsem zastánkyní toho, aby žena, pokud jí to typ zaměstnání umožňuje, pracovala i po narození dětí. Neříkám, že hned na plný úvazek, ale třeba půl dne nebo jeden den v týdnu. Svět se rychle vyvíjí, a když žena není s prací v kontaktu tři roky, tak je to pro ni potom hendikep. Jsme jednou z mála zemí na světě, která má tak dlouhou rodičovskou. Taky si myslím, že i na rodičovské je důležitá nějaká seberealizace.
 
Ne všechny společnosti jsou ale nakloněné tomu, aby pro ně žena pracovala třeba jen jeden den v týdnu.
To je samozřejmě pravda a jak říkám, u některých profesí to ani nejde. Každopádně si myslím, že covid ukázal, že jsme schopní pracovat z domova. Alespoň v mém okolí je i velká poptávka po lidech do projektů, které zaberou třeba deset, patnáct hodin týdně. 
 
I to bezesporu vyžaduje dobrou organizaci práce. Tedy když dítě usne, žena musí zapomenout, že nemá uklizeno a sednout si k práci.
To sice ano, ale je potřeba najít balanc a udělat si čas i na odpočinek. Nejhorší je, když je žena unavená, dítě usne a ona má pocit, že musí uklidit, navařit apod. Nevyspání je nejhorší stav – všechno je negativní a temné. Myslím si, že pokud je to možné, měla by si žena nechat pomoct. Pomoci může manžel, příbuzní, ale taky uklízečka nebo chůva. Kdybych na to měla prostředky, líbilo by se mi, kdyby se nám někdo kompletně postaral o domácnost.
 
Takže nejste typ ženy, která by musela mít všechno pod kontrolou?
Dřív jsem taková byla. Myslela jsem si, že musím všechno zvládnout sama, ale od určitého momentu jsem si naštěstí přiznala, že nemusím a že není ostuda říct si o pomoc.
 
Jaké byly reakce okolí na model, který v Česku nemá tak dlouho tradici – a sice, že s dětmi zůstává doma manžel?
S žádnými negativními jsem se nesetkala. Asi je to i tím, že když máte postižené dítě, málokdo se vám odváží říct něco nepříjemného. Na jednu stranu je to fajn, ale na druhou stranu vás to určitým způsobem vyčleňuje. Lidé vás litují a přistupují k vám jinak.
 
Jak se vám daří vybalancovat rodinný a pracovní život? Máte nějaká striktní pravidla typu, že po páté nečtete e-maily apod.?
To úplně ne. Jsem býk a jakmile začnete býky omezovat, začnou myslet jen na to, jak by získali svobodu. Jakousi strukturu samozřejmě doma máme. Dvakrát týdně chodím s Benem na klavír, ve středu má manžel basket, takže musím přijít dřív z práce apod. Je trochu náročné skloubit péči o dvě děti, když je jedno zdravé desetileté dítě, se kterým byste chtěli do kina, hrát na klavír apod. A druhé šestileté nemluví a je na vozíku. Shodnou se akorát na hraní na konzoli, to Maxovi docela jde, takže zatímco hrají, mohu třeba uvařit oběd. Když to jde, domluvím se s Míšou, což je dcera mojí učitelky na klavír. Ona jediná se nebála Maxe hlídat, když jsem chodila hrát, a to jí bylo teprve třináct. Ostatní k postiženým dětem přistupují s pochopitelnými obavami. Míša je skvělá, teď je jí osmnáct, jezdí s námi na dovolené a Max ji miluje. Mají spolu krásný vztah, i když jinak je to mamánek.

2021-10-11-L.H.KoenigsmarkPRESS1697.jpg
Foto: Jan Přibylský se souhlasem Lenky Koenigsmark

Nežárlí manžel trochu, když to je on, kdo s ním tráví nejvíc času?
Z legrace mi říkal, že to není fér. Smál se, že celé dny vaří, přebaluje, pere, hraje si s Maxem a potom přijdu z práce a slyší jenom: Máma, máma, máma. Asi je to nějak dáno geneticky.
 
A jak se starší syn vyrovnává s tím, že postižený chlapeček potřebuje více pozornosti?
Myslím a doufám, že to takhle necítí. S manželem jsme od začátku věděli, že to nikdy nesmí sklouznout k větě: Ne, Bene, teď něco nemůžeš, protože je Max postižený. Když jsou doma oba chlapci, děláme něco všichni společně nebo manžel zabaví jednoho a já druhého. Některé situace jsou náročnější. Třeba to, že manžel cvičí čtyřikrát denně s Maxem Vojtovu metodu a děti u toho hrozně pláčou. Benovi jsem to vysvětlila, ale stejně jsem to musela za půl roku opakovat, protože si myslel, že jeho brácha hrozně trpí a že mu ubližujeme. Taky se Benovi úměrně jeho věku snažíme klást na srdce, že až tady nebudeme my s manželem, bude se muset o bráchu postarat. I když pořád pracuju s tím, že jednoho dne bude Max samostatný a zatancuju si s ním na maturitním plese. Nedávno jsem Benovi zrovna říkala, že chápu, že by pro něj bylo lepší, kdyby měl zdravého šestiletého bráchu, ale Bůh, nebo pro ty, co nevěří, příroda, to zařídila tak, že se rozhodla zatížit ty, kteří to zvládnou. 
 
Jak dlouho byl vlastně manžel s dětmi doma?
Původně chtěl do Maxových čtyř let, jenže přišel covid, který mu zkomplikoval hledání práce v oblasti nemovitostí, protože Maxovi zavřeli stacionář. Koncem roku 2020 se manžel nicméně rozhodl, že ho péče o Maxe natolik ovlivnila, že se víc vidí v pozici zdravotníka. Nastoupil tedy do kurzu řidič – záchranář, který měl trvat čtyři měsíce, ale kvůli covidu trval přes rok. Od prvního dubna začal jezdit v Praze sanitkou a je nadšený. Každý den mi vykládá své zážitky a já skrze něj poznávám nové prostředí.
 
Zasáhla role pečovatele nějak jeho mužské ego, zatímco vy jste vydělávala?
Určitě ano, i když by to samozřejmě popřel. Jednou se ho třeba dotklo, když jsem mu napsala, že jsem zaplatila účet za pojištění. Přitom já to brala jen jako věcnou informaci. Měl pocit, že mu tím dávám najevo, že to platím já. Takhle se ale určitě mnohdy cítí i ženy. Systém tři roky s dítětem je báječný, ale cena, kterou za to zaplatíte, je taková, že nemáte peníze. Po čase manžel cítil, že mu sice okolí říká, že má tu nejdůležitější práci, protože se snaží postavit Maxe na nohy, ale formálně se ve společnosti hodnota člověka často odvíjí od jeho pozice. I když já to tak třeba nevnímám.
 
Maxovi jste založila Instagram, nepřemýšlela jste nad tím, jestli by mu nevadilo, že ho dáváte na internet, kdyby z toho měl rozum?
Vím, že je to pro někoho velké téma, ale já nad tím takhle úplně nepřemýšlela. Chci bourat předsudky, které má řada lidí ještě z komunismu, kdy se postižené děti zavíraly do ústavů. Někteří nejsou pořád zvyklí vidět na ulici postižené dítě. A pro mě samotnou je Instagram určitě i formou terapie. 

2021-10-11-L.H.KoenigsmarkPRESS1618.jpg
Foto: Jan Přibylský se souhlasem Lenky Koenigsmark

Mattel uvádí v posledních letech na trh různé druhy panenek s hendikepem. Fungují na trhu?
Děláme panenky na vozíčku, bez vlásků, s vitiligem, umělou nohou apod. Bezesporu jsou hlavně pro postižené děti, kterým mohou pomoci se začleněním do společnosti apod., ale někteří rodiče je kupují i zdravým dětem s cílem ukázat jim rozmanitost světa. Cítím, že posláním výrobce hraček je dělat nejen věci, které jsou prvoplánově byznysově zaměřené. Navíc v České republice je postižených dětí opravdu hodně, přes sto tisíc.
 
Chystáte se v září kandidovat v senátorských volbách. Nebojíte se toho, že ze soukromé firmy jste nastavená na výkon a konkrétní akci, kdežto v politice se dost často jen mluví a činy zaostávají?
Asi to bude trochu náraz, ale jsem mnohem trpělivější než dřív. Tím, jak člověk zraje, tak zjišťuje, že všechno má svůj čas. Navíc si myslím, že když má člověk kolem sebe dobrý tým, určitě dokáže i v politice něco prosadit a minimálně můžu věci, o kterých se tolik nemluví, zviditelnit. 
 
Jaká konkrétní témata budete chtít otevřít?
Určitě třeba nedostatek míst ve stacionářích. Někteří lidé argumentují tím, že je lepší mít domácího asistenta, ale já si myslím, že i postižené děti se potřebují socializovat a chodit do kolektivu. Další věcí, kterou bych chtěla změnit, až vstoupím do politiky, je systém informovanosti. Neexistuje jednotný manuál, co dělat, když zjistíte, že máte postižené dítě. Když byly Maxovi čtyři roky, teprve jsme se dozvěděli, že jsme s ním měli docházet do něčeho, co se jmenuje centrum rané péče. Obešli jsme X doktorů, úřadů a nikdo se o tom nezmínil. Úřady jsou komplikované, mám ohromné složky papírů a třeba čekání na modrou invalidní kartu se protáhlo ze tří měsíců na půl roku. Další kapitolou je placení pomůcek. Rok se hádáme s pojišťovnou, jestli máme nárok na vozík a postižené dítě se má mezitím asi plazit po zemi. Potom se dočkáme, ale dozvíme se, že pojišťovna proplatí jen sto tisíc a vozík stojí sto třicet. Za sto tisíc dostanete vozík bez držadel. Tak jsem si říkala, jestli do něj máme kopat nebo jak s ním manipulovat? Uběhne nějaký čas, lékařka vám řekne, že Max má vpáčené nožičky a potřeboval by speciální boty, které mu je podrží ve správném úhlu. Vystaví lékařský předpis, který pošlete na pojišťovnu a po nějaké době vám přijde vyjádření – Na co boty, když syn sedí na vozíčku? U některých situací si říkám, jak je to vůbec možné. 
 
Mluvíte dost jasně, třeba Až budu v politice. V jiném rozhovoru jste řekla, že Max bude chodit apod. Věříte v sílu myšlenky?
Určitě ano. V momentě, kdy budu říkat, až bude mluvit a chodit, tak je to pro mě i okolí pozitivnější signál, že to tak má být. Vůbec to nemá co dočinění s arogancí a namyšleností. Myslím, že s pokorou přijímám všechny lekce, které dostávám. Ve větě: Jestli se stanu senátorkou, se skrývá pochybnost a já pochybovat nechci.

O Lence Heleně Koenigsmark

Lenka je českou marketingovou manažerkou s mnohaletou zkušeností z mezinárodních korporací. Posledních devět let pracuje jako marketingová ředitelka pro Českou republiku, Slovenskou republiku a Maďarsko společnosti MATTEL. Má dva syny – Benjamina a Maxmiliana, který se narodil s těžkým postižením. Denní život s postiženým chlapečkem mapuje prostřednictvím instagramového profilu Maxmilion and Me.

Zdroje: autorský rozhovor s Lenkou Helenou Koenigsmark

Čtěte také: