Jakkoli to může znít nadneseně, Eva (26) se cítí jako vězeň. Ve svém domě i vztahu. Udělala zásadní krok do neznáma jen proto, že uvěřila manželovým slibům o pohádkovém soužití. Jenže realita je úplně jiná.
„Ivan šel od začátku na všechno rychle. Znali jsme se půl roku a už mě požádal o ruku. Udělal to tak moc romantickým způsobem, že by mu snad žádná zamilovaná holka nebyla schopná říct ne. A stejně rychle chtěl i rodinu. Já na dítě ještě nebyla připravená, chtěla jsem si užívat života, bavit se. Jenže i v tomhle mě nakonec přesvědčil. Sliboval, jak budeme na všechno dva. Že se mnou bude trávit maximum času, začne pracovat z domova, a o to malé se bude starat spolu se mnou. Takže když budu chtít vyrazit za svými přáteli, na nákupy, nebo zkrátka kamkoli, budu mít možnost. Znělo to skvěle, a tak jsem jeho neustávajícímu nátlaku nakonec podlehla a přestala brát prášky,“ vypráví Eva, která se snad i začala těšit.
Měl to být život jako v ráji
Jakmile otěhotněla, koupil její manžel dům jako z pohádky. V krásné přírodě, kolem louky a lesy. Jenže to mělo háček, byl hodinu jízdy od Prahy. „Ano, byl nádherný, jenže daleko od mého rušného světa, na který jsem byla od dětství zvyklá. Ivan mě ale opět přesvědčil, že děláme správnou věc. Prý jsem autem ve městě za chvíli a nemusím se bát, že tam zůstanu sama. Začne pracovat z domova a budeme si užívat té romantiky společně. Musela jsem nakonec uznat, že pro naše děti bude velká zahrada přece jen přívětivější, než špinavé hřiště na sídlišti ve velkoměstě. Ale stejně jsem to těžce nesla, když jsem se tam v devátém měsíci těhotenství stěhovala,“ popisuje Eva s tím, že vystřízlivění přišlo velmi brzy.
Vystřízlivění přišlo brzy
„Když se malá narodila, dostal Ivan skvělou pracovní nabídku. Finančně by si sice moc nepolepšil, ale šlo o jeho vysněné zaměstnání. Jenže kývnout na to by znamenalo konec práce z domova, dojíždění a dvanáctihodinové směny – alespoň zpočátku. Nemůžu říct, že by to se mnou vůbec neprobíral, ale i přes mé protesty práci nakonec přijal. Prý mi to všechno vynahradí…ale jak? Všechny jeho sliby vzaly za své. Nakonec to vypadá tak, že on brzy ráno odjede a vrátí se až večer. Mezitím já sedím doma s dcerou a jediným mým spojením se světem jsou sociální sítě. Když tedy zrovna funguje internet! Žiju jako poustevník. Nemám tu jedinou kamarádku a navíc se v tak velkém a opuštěném domě sama bojím. Růžové brýle, které mi Ivan nasazoval, dávno spadly a já bych ze všeho nejraději sbalila kufry a vrátila se do Prahy. Jenže to teď už není tak snadné, když nechci brát dceři otce. A tak se tady v tom zapadákově užírám výčitkami. Vůči Ivanovi a především vůči sobě, že jsem byla tak naivní!“ přiznává zklamaná maminka.
Čtěte také:
- „Je hrozné, když vás vlastní dítě nenávidí,“ trápí se Pavel
- „Skutečnou babičkou je našim dětem jen ta adoptovaná,“ svěřuje se Zuzana
Nový komentář
Komentáře
No jo, nezávidím jí, mě by na vesnici nedostal ani heverem.
Buď se s tím smířit nebo to řešit, fňukání nepomůže.
Rikina — #28


. Taky mám pěkného "donašeče" balíků
.
man-mimo — #26 V naší ulici je realita taková, že pošťačka má metrák, a velmi důrazný hlas, který využívá, když dost rychle neseběhnu schody. Pak na mě řve zdálky "doporučenou nemáte a obyč jsem vám nechala na popelnici!"
Zato balíkovej pošťák... jéje
Onehdy jsem si objednala několik předmětů přes zásilkovou službu, a nechala si je doručit každý extra, abych se mohla vícekrát kochat mladistvým vzhledem a vypracovanou muskulaturou dotyčného
Každá jsme jiná vybrala si, tak ať řeší děvucha
Rikina — #18
když ono těch pošťáků už asi moc nebude, ale hezká pošťačka se občas najde
No jo, pražská holka ....
. Život není jedna velká zábavička.
Holky JO, pokud koupil dum ze svych prostredku, tak jasne. Ale stehovat se tam snad nemusela...
Rikina — #18 Souhlasím. Paní neví, co jsou skutečné starosti. Ale má možnost volby - může odejít do přeplněného velkoměsta a žít bez manželova finančního zázemí, laskavé přírody a kvalitního bydlení, možná i dobrého manžela. Důsledek ponese však nejen sama, to je její věc, ale bohužel i dítě, pro které je rozsáhlá zahrada a blízká otevřená příroda rájem. Vím ze zkušenosti. Až bude větší, může posloužit auto, určitě si ho paní bude moci dovolit. Pokud jí chybí aktivita v daném prostředí, může si nějakou sama vymyslet, bude-li chtít. Ať si napíše na stránku +/- a podle toho se rozhodne. Nějaký kompromis bude muset učinit vždy.
Ono i v takových zapadákovech bývají jiné matky. Jen to chce vyjít s kočárkem ven a dát se s někým do řeči. Seznámit se.
lenka.ms — #9Zas tak bych ty kavárny neodsuzovala. Já s malým chodím každou středu do dětské herničky, kde si zacvičíme, vyhrajeme a pak nám děti v kočárech usnou. Tak jdeme společně do kavárny na kafe a zákusek. Děti mezitím spí. Některé se po chvilce vzbudí, tak sedí s náma. Až budou více běhat, vyhledáme třeba kavárnu s dětským hřištěm. Aby když se probudí, mohly si hrát. I matka s dítětem potřebuje mít kontakt s okolím. Na jednu stranu odsuzujete sociální sítě a na druhou osobní kontakt v kavárně. Ano, beru, když si hledí jenom kávičky a dítě dělá v kavárně binec a skáče všem po hlavách. To je něco jiného. Ale jsou i takové, které se těm dětem věnují.
Jsou ženy kterým nebude vyhovovat nic. Buďto je moc doma,nebo moc vydělává a není doma. Vždyť přesně zdůraznila,že si našel novou práci ,ale ne za větší penize.Copak nemá k dispozici auto, aby si zajela do Prahy,nebo tam nejezdí autobus či vlak. Ráda se zaobírá sama sebou. Co takhle se učit třeba jazyky, zajet si zacvičit
Ach jo, mám dvě děti, bydlím v bytovém domě, já ještě na RD, manžel pracuje, ráno sice odveze syna (doprovodí) do školky, ale přijde až večer. Děti někdy nestihne, když se zdrží, tak už spinkají. A víte, co je náš sen? Mít právě ten domeček se zahradou, aby děti mohly lítat venku po zahradě na čerstvém vzduchu. Chtěla byste bydlet ve městě? Jako pro děti, ty malé nic moc, procházky, nebo v létě hřiště. CO já bych dala za zahradu. Dítka by se tam vyblbla (ano, vím to, když jsme u přátel, co mají zahradu, tak syn je ve svém živlu). Takže si milá paní přestaňte stěžovat. Pokud máte dům, máte určitě i auto (nemáte-li žádné, tak si kupte třeba ojetinu (ale předpokládám, že máte), tak si jezděte, nečekejte na manžela, ať přijde domů. Stejně přijde až večer, po práci. A to by bylo stejné i ve velkoměstě.
Rikina — #18a pak, že je to neřešitelné.
Všichni můžou být šťastni, tatínek s chůvou a maminka s opáleným trenérem. No, a to dítě mezitím nějak vyroste.
gerda — #7
Zahradníka, tenisového trenéra, chlápka na údržbu bazénu, a ještě tam určitě aspoň občas dojde pošťák.
Eva_CZ — #4 Nemuseli nic podepisovat spolu, pán mohl mít prostředky, které patřily jen jemu a koupit dům sám na sebe. Což by ostatně bylo jen moudré, když to tak čtu.
A kdyby bydlela na tom sídlišti ve velkoměstě, a manžel pracoval z domova, fňukala by stejně, že on si jí nevšímá a pořád pracuje, a ona nemá kam s dítětem jít než na to špinavé hřiště pod okny, kde se bojí, že tam jsou v pískovišti odhozené použité injekční stříkačky, že.
Některé ženské prostě potřebují, aby je někdo neustále opečovával, rozptyloval, nosil jim to modré z nebe nejlíp i s duhou a všema planetama, a i tak dokážou být nespokojené. Než by samy něco/cokoli se svou nespokojeností udělaly, tak radši budou slzet na sociálních sítích, zobat antidepresiva, pak jim někdo poradí, aby se rozvedly, dítě přijde o otce, který naprosto nebude chápat, co se stalo, a madam si nepolepší, protože o ufňukanou kozu s dítětem nikdo stát nebude, aby ji rozmazloval, aby chudinka se nenudila či co.
Pipa.v — #14 když někde kvůli nízkému IQ nevidím smysl, tak to ještě nemusí znamenat, že tam není
phoebe24 — #6 Co to plácáte?! Vždyť ten váš komentář nedává smysl... Co to má společné se Škaldovou?
každý má volbu rozhodovat o sobě tak může odejít
Eva_CZ — #4 Zrovna teď jedna kamarádka odchází od partnera a dořešují finance. Nedávno koupili dům - resp. on zdědil peníze, nejsou svoji, on koupil dům.
Zelená vdova
O tomhle fenoménu byl i jeden televizní dokument. Je lehké od stolu odsoudit (neumí se zabavit, pálí ji dobré bydlo apod.), ale faktem je, že do toho někdo spadne, ani neví jak. A ne každá žena s malým dítětem, tedy obvykle finančně závislá a s pocitem, že musí "plnit roli", se z toho umí vymanit.