„Jsem velkou fanynkou kubánského rumu, doutníků a hudby,“ říká farářka Martina Viktorie Kopecká

Jak lidé reagují na to, že jste farářka? Jednak je toto povolání spojené spíše s muži a také jste krásná mladá žena se zálibou v módě. To asi neodpovídá zažitým stereotypním představám.

Na první dobrou je to často údiv. Lidé jsou překvapení mým oblečením a třeba i tím, že jsem přišla v botách na podpatku. Často je šokuje i moje mládí, protože se domnívají, že je mi aspoň o deset let méně, než mi skutečně je. Ale mám jen dobré zkušenosti. Tolerují mě a přijímají takovou, jaká jsem. Při bohoslužbách, křtech, svatbách či pohřbech mě hezky objímá talár, který kryje to, co by mohlo případně rušit. Nikdy se mi nestalo, že by za mnou nějaký věřící přišel s tím, že mu vadí moje pohlaví.

Tušíte, kolik žen farářek je v České republice?

V naší Církvi československé husitské je to zhruba polovina, což je skvělé. První farářky v roce 1947 to musely mít hrozně těžké, ale pomohly nám vybudovat postavení, které máme teď. Husitská církev není moc hierarchizovaná, což se odráží i v tom, že se oslovujeme bratře a sestro. Ženy farářky jsou i v dalších protestantských církvích, a to je moc dobře. Ženy a muži se mohou v duchovní činnosti dobře doplňovat. Ženská spiritualita je jiná než mužská. Klademe důraz na odlišné aspekty biblického textu, jsme více emotivní. I když to samozřejmě neplatí absolutně, protože každý člověk je originál.

Duchovní svět je tedy na ženy farářky zvyklý. Jak reagují lidé mimo církev? Změní se nějak jejich chování, když zjistí, koho před sebou mají?

Určitě ano. Chvilku dělají jako že nic, ale je na nich vidět, že jim to vrtá hlavou. Potom jim to nedá a ptají se. Nejvíc je zajímají dvě věci. Jestli se mohu vdát a mít děti. Tak ano, u nás v církvi je to možné. Je fajn, když má duchovní rodinné zázemí, protože může čerpat z vlastních zkušeností. Ženy by navíc neměly být připravené o možnost stát se matkami. Druhou otázkou je, jestli jsem se rozhodla žít v celibátu. Celibát je u nás zdobrovolněn. Já se pro něj nerozhodla, ale zatím jsem svobodná a nevypadá to, že by v dohledné době došlo ke změně.

Možností na seznámení je asi v duchovním světě málo.

Asi je to jeden z problémů. Před vstupem do služby jsem si prošla několika vztahy. Většina mých partnerů byli nevěřící lidé a nijak mě to neomezovalo. Vnímala jsem to jako hezkou výzvu. Jako možnost k dialogu. Ale máte pravdu, že když jsem skoro sedm dní v týdnu od rána do večera ve službě, tak seznamování není úplně jednoduché. I když člověk může na životního partnera narazit třeba na přechodu při čekání na zelenou. Věřím, že každý člověk má někde svoji druhou polovinu a přijde doba, kdy ji najde. Někomu se to podaří záhy, někomu to trvá déle. Nejsem vdaná a nemám ani děti, což mi umožňuje věnovat se cele práci a věřím, že je to tak momentálně správně.

Nejste tak trochu workoholička?

Rozhodně, ale u mě to nepramení z povinnosti, ale z čistého nadšení pro věc. Pokud někdo hodně pracuje z donucení, je to jako černá jáma, která ho začne pomalu stahovat dolů. Když naopak dělá něco, co ho naplňuje, je to takové perpetuum mobile, které se výdejem zároveň sytí. I když určitě neříkám, že je to optimální způsob života. Stane se, že za celý měsíc nemám ani jeden den volna pro sebe. Často lidem říkám, že tělo je boží chrám, ve kterém chce přebývat duch. A pokud nebude odpočaté, najedené, napité a spokojené, duch v něm nebude chtít být. V tomhle jsem trochu kovářova kobyla. Vím, že bych měla víc odpočívat, ale moc mi to nejde.

Když už máte chvilku pro sebe, co ráda děláte?

Úplně nejradši jen sedím a dívám se. Baví mě obcházet galerie, mám ráda moderní i tradiční umění. Takže když si chci odpočinout, jdu do galerie nebo na koncert vážné i nevážné hudby. Jsem také velkou fanynkou kubánského rumu, doutníků a hudby. Když druhý den nic nemusím, zajdu si do klubu La Casa de La Havana vieja. Dám si jeden dva drinky, poslouchám živou hudbu a potom po cestě domů vykouřím doutník. To je moje blaho. Říkám si, kdyby mě tak potkal někdo z kostela, co by na to asi řekl.

Takže vás zatím nikdo nepotkal?

Jednou se mi stala legrační věc. Chodím ke kadeřníkovi, který rád dělá extravagantní účesy. Jednou mi načesal takového velkého kohouta. Při odchodu jsem hned za prvním rohem potkala sestru z kostela. Otevřela pusu a začala mě litovat: „Jé, sestro farářko, vy ale vypadáte, chudinko malá. Ono dnes hodně fouká, viďte?“ Považovala můj nový účes za nehodu. Tak jsme se tomu společně zasmály. Musím ale říct, že mám kolem sebe lidi, kteří akceptují, že jednou mě potkají ve slušných šatech a podruhé v rozervaných džínách a v tričku s myškou Minnie.

Co pro vás znamená móda?

Je to moje potěšení, moje vášeň. Ale určitě o ní přemýšlím. Raději si toho pořídím méně a budu vědět, že to nešilo dítě v Číně v hrozných podmínkách, než abych nakupovala tašky hadrů, které stejně nezvládnu vynosit. Tíhnu k minimalismu, nehromadím a snažím se toho mít co nejméně, nejen v šatníku, ale i v bytě. Jde mi o kvalitu, ne o kvantitu.

Je něco, na čem ujíždíte?

Kabelky a boty, to je moje, ale snažím se nenechat si to přerůst přes hlavu.

Jaká byla vaše cesta k církvi? Mezi mladými není momentálně náboženství moc trendy.

Byla hodně klikatá. Nepocházím z duchovního prostředí, nikdy jsme nechodili do kostela a nebyli jsme jako rodina členy žádné církve. I když později jsem zjistila, že víra v nás nějakým způsobem vždycky byla. V podstatě jsme vždy žili podle křesťanských hodnot a moc se neodchylovali od desatera. Oba mí rodiče pracují celý život na záchrance, takže jsme vnímali, co jsou opravdové hodnoty. Promítají se do snahy zachránit holý život člověka všemi možnými způsoby i na úkor sebe sama. Když jdou rodiče do práce, říkají, že jdou sloužit, takže rozměr služby jsem měla odmalička pevně zakořeněný.

Aktivními členy církve ovšem vaši rodiče nebyli. Jak jste se tedy dostala do duchovního prostředí?

Po maturitě na gymnáziu jsem nastoupila do nadnárodní společnosti do oddělení vztahů s klienty. Měli jsme na starosti správu bankomatů ve Francii. Dodnes z této zkušenosti čerpám. Schopnost vytvořit kontingenční tabulku se mi hodí i ve farní kanceláři. Práci jsem zvládala dobře a přemýšlela, co ve volném čase. Pořád jsem měla pocit, že mám ještě něco studovat. Z dálkových oborů bylo na výběr učitelství v mateřské škole, dějepis, chemie a právě teologie. A protože jsem z husitského města Louny, vybrala jsem si Husitskou teologickou fakultu.

O teologii jste toho asi moc nevěděla. Jak jste se na školu dostala?

V roce, kdy jsem se hlásila, brali shodou okolností bez přijímaček. Jinak bych neměla šanci. Věděla jsem akorát, že byl Adam a Eva, a že Ježíšek se narodil na Vánoce. O prázdninách před začátkem prvního semestru jsem zašla do knihkupectví s cílem koupit si Bibli. Ale jen jsem ji prolistovala a přišlo mi, že se to nedá číst. Takže jsem si místo toho koupila alespoň dětskou obrázkovou Bibli, abych se trochu zorientovala v základních příbězích. Prvotní ambice byla spíše vědecká, tedy že budu teologii brát jen jako vědecký obor. Když jsem potom při studiu začala pomalu překládat z originálu první věty, najednou mi došlo, že jde o hodnoty a moudrost, kterou jsem v životě hledala, a bankomaty se tomu najednou nemohly rovnat. Nicméně pořád jsem byla hodně opatrná a říkala si: Martino, přeci se nenecháš ulovit nějakou církví, přeci „nezblbneš“.

Ale nakonec jste „zblbla“?

Dlouho mi to nevydrželo. Začala jsem uvažovat o křtu, ale chtěla jsem najít faráře, se kterým bude normální řeč, se kterým budu mít pocit, že i když jsem součástí církve, mohu žít normální život. Dívat se večer na televizi, dát si skleničku vína nebo si koupit novou kabelku. Nakonec jsem našla spřízněnou duši v jedné paní farářce, u které jsem absolvovala i školní praxi. Při tom jsem si uvědomila, že být duchovním je krásná práce. Farář vymýšlí, jak povede život obce, vytváří prostor k setkávání, duchovně doprovází věřící. Může ukazovat, že život s Kristem není nic komplikovaného, bizarního ani divného. Každý občas prochází temnějším obdobím, kdy to v práci nestojí za nic a doma se hádá. Kristus může být posilou a společenství církve záchrannou sítí.

Jaké jsou platy v církvi?

Nikdy jsem nouzí netrpěla. Mám pocit, že když člověk dělá, co ho baví, tak je za to nakonec i dobře odměněný. Ale je pravda, že platy v církvi jsou nízké a rostou velmi pomalu. Když jsem nastoupila na půl úvazek jako pastorační asistentka, měla jsem měsíčně 4 250 korun. Proto jsem vystudovala ještě psychologii, abych měla slušný příjem. Církev dělá, co může, aby farářům usnadnila život, ale přijde mi fajn, když je farář motivovaný ještě k jiné profesi. Získá kontakt se světem mimo církev, což je přínosné a také mu to ekonomicky pomůže.

Jaké bylo setkání s papežem?

Všechna setkání byla moc příjemná. Projevil se velmi lidsky, akceptuje podle mě každého člověka takového, jaký je. Viděla jsem, jak si srdečně třese rukou s člověkem, který v šatně věší kabáty, stejně jako s kardinálem. Byl to pro mě hezký důkaz, že i mimo kamery se chová tak, jak doufáme.

O čem jste mluvili?

Ptala jsem se ho, co rád čte a s jakým jezdí pasem. Potom jsme se dostali k roli mladých. Říkal, že mladí lidé mají stavět mosty mezi generacemi i mezi náboženstvími. Jejich upřímnost a nekomplikovanost může měnit svět. Potěšilo mě také to, že hezky zdůrazňuje roli žen ve společnosti i církvi.
 

Přečtěte si také:

• Vdávat se budu v triku a džínách. No a co?
• Bylinkové čistící prostředky nezatěžují přírodu