Jsem v tom, proč nejásám, nejsem divná?

Taky jsem nejásala radostí když jsem zjistila že jsem v tom. A to jsem už mimi chtěla, nebo spíš mi to bylo tak trochu jedno. Dokonce když se malej narodil, nejásala jsem štěstím. Moje první myšlenka když doktor řekl je venku byla, že od teď začne pořádnej kolotoč a jestli se z toho nezblázním tak nikdy. Malého jsem začala milovat až v porodnici, časem ta láska sílila. Dnes má tři roky a je to to nejkrásnější co jsem kdy v životě měla a zažila. Nestydím se ale za ten pocit, že kdyby mi ho těsně po porodu někdo vzal, asi by mi to v ten první moment ani nevadilo.

děti jsou většinou to nejdražší,co na světě máme,prvotní reakce není důležitá

plod A a B , to je divné, takto to označovat..

vladka006 — #38 Já jsem malou začala mít ráda až několik týdnů po porodu a radost jsem z ní pocítila až v druhém roce... Do té doby to bylo dost krušné, měla jsem drsné poporodní deprese, těžko jsem si zvykala na úplně nový životní režim... potom se zabil manžel (to bylo čtrnáct dní před jejíma prvníma narozeninama)... Já si pořád říkala, že kdybych byla sama, bez dítěte, bylo by to všechno snazší... Holt ne každá ženská má to mateřství v krvi, někdo si to musí vydřít, odbrečet, zajídat práškama... :-)) Ale co tě nezabije, to tě posílí. I když to pochopíš třeba až za x let. A dřív nebo později přijde ten okamžik, kdy si řekneš, že jseš šťastná, že to malé máš.

vladka006 — #32 dítě možná bude to nejlepší :-), ale že by těhotenství bylo nejkrásnější období v životě ženy, to vymyslel asi chlap - jo, ty chvíle, kdy ti nic není, nebolí tě, užíváš si to, těšíš se, je ti dobře, jsou supr...ale že by jich bylo tak moc...ale každý to asi prožívá jinak.

Dana Svobodová — #33 Věřím, že bude lépe. Třeba budu mile překvapená, že to není zas až tak hrozný, jak si představuju.

Teď si plně užívám nakupování. To mě opravdu baví. I když se stále nepodařilo zjistit, co čekám, oblečků a dalších "nezbytností" mám hromadu a nemám to kam dát. Nejdůležitější věc - komoda na oblečeníčko - ještě nedorazila, tak se mi komínky vrší pěkně po celém bytě. No, ale nekupte to, když je to tak super střih, krásný obrázek a příště to v krámě už určitě nebude .

1. na komentář reaguje Vivian — #40

Dana Svobodová — #33 a taky byl prvotní pocit - ježiš, jak je donosím, jak to těhotenství zvládnu...úplně stejně :-). Jenže ono je to v konečném důsledku jedno, zvládla jsem to v pohodě do 36. týdne a váhy 2,70 kluků a bylo to stejně naprd.

když jsem se dozvěděla, že čekám dvojčata, taky jsem radostí do stropu neskákala - k tomu po ivf hyperstimulační syndrom...jenže to tak s dvojčatama bývá, nejdřív šok a pak už by nikdo neměnil ani za nic...když mi těsně před porodem jeden z kluků umřel, co bych za dvojčata dala...

moc hezký příběh

na první těhotenství jsme čekali 2 roky a málem nás to dovedlo k rozvodu. pak přišla radostná zpráva a to hned nadvakrát. bohužel ale na dalším ultrazvuku už bylo mimčo jen jedno. strašně jsem to obrečela, ale dnes mám doma k dcerce ještě 6 týdenního klučinu a když čtu jak je to s dvojčaty náročné, tak je to asi lepší.

vladka006 — #32 Věřte, že určitě bude líp. Až to mrně poprvé vezmete do náruče...Já jsem to mohla udělat až po několika týdnech od jejich narození. Mé obavy se bohužel vyplnily a děti jsem nedonosila. Byly v inkubátorech, takže chvíle, kdy jsem se jich mohla poprvé dotknout, na sebe nechala dlouho čekat. Ale ten pocit, kdy jsem to pápěrko vážící sotva dvě kila, držela ve svých rukách, se nedá popsat. Ještě teď mi to vhání slzy do očí. Ale to je na další téma.

1. na komentář reaguje fialinka — #37
2. na komentář reaguje vladka006 — #38

Dano,

vůbec se Ti nedivím... Nemůžu říct, že bych z těhotenství měla radost, i když jsem myslela, že nikdy mít děti nebudu moct. Jiná by možná radostí opravdu probourala strop. Mě se před očima vybavily probdělé noci, prsa jak létající balóny, věčnej bordel v bytě a jen  to nejhnusnější. Nejhorší bylo, když mi to potvrdila doktorka a já jen kývla a ona s mě ptala, jestli z toho mám aspoň trochu radost. Nebyla jediná, kdo se ptal a já ani nevěděla, jak odpovědět. Pak, když mi od rána do noci bylo blbě, tak jsem svému plodu láskyplně říkala, ty malý smrádě, už mě nezlob a doufala, že bude líp. Jo bylo, celý pátý měsíc, pak se mi vyvalilo břicho a teď se dva měsíce kroutím jak paragraf a záda mě bolej, no děs. Na jednu stranu si říkám, aby už to bylo za mnou a na druhou si říkám, že se asi třísknu do hlavy, až se mi to narodí. Uklidňuju se myšlenkou, že za pár let bude líp a určitě jednou řeknu, že dítě bylo jedno z nejlepšího, co mě kdy potkalo.

1. na komentář reaguje Dana Svobodová — #33
2. na komentář reaguje fialinka — #39

Vzpomínám si poměrně přesně, že to bylo dost nemilé překvapení. Bylo mi sotva dvacet, chvíli po maturitě, manžel pochopitelně ještě nebyl tehdy mým manželem a měl před sebou dva roky vojny, a dítě jsme rozhodně nechtěli a neplánovali. Úplně jiné představy jsme měli o následujících 5 letech, dál do budoucnosti jsme tenkrát moc nehleděli. A najednou dítě. Průšvih. Budoucí otec taky neskákal nadšením. Ale – coby řádně vychovaní potomci, co nemají před rodiči tajnosti – jsme to neuváženě sdělili doma, a bylo vyfoukáno. Obojí rodičové pravili, že jsme jednou dospělí a tedy je třeba se postavit k události čelem, když jsme si zavařili. Že bude svatba, aby to dítě „mělo jméno“ a ať nás ani nenapadne „dát to pryč“, protože my možná potomka nechceme, ale oni vnoučátko ano. Tak nebylo co řešit, byla svatba i vnoučátko, a za dva roky druhé, úplně stejně průšvihově a neplánovaně, jako to první. Poté už jsme si dali zatraceně pozor, aby jich nebylo víc, dvě pacholátka bohatě stačila. Dnes jsou z nich dospělí muži, a viditelně jsou šikovnější než jejich rodiče – vnoučátky mě dosud neobdařili. Což vůbec není ke škodě, naopak, mně žádné biologické hodiny netikají a nedostatek miminek v rodině i širokém příbuzenstvu mi nijak nepřekáží, že bych naléhala na pokračování rodu, nebo se snad dokonce postarala ještě vlastními silami, to vůbec není na pořadu dne.

Mým plodům A+B je 22,5 celou dobu těhotenství jsem neměla ponětí o tom, že bych čekala dvojčata a doktor už vůbec ne. Když se narodila jedna , tak na sebe doktor se sestrou kývli a je tam ještě jedno, že? a bylo.

Dana Svobodová — #10 Ještě k mému zážitku....Když byly prvnímu synovi dva roky, manžel nechtěl o druhém zatím ani slyšet. prý až se fin. zmátoříme. Tak jsem se tehdy poptávala v mépráci, jak to bude až budu chtít nastoupit. Že MŠ tady ve městě berou děti a ž od začátku školního roku. A syn je červnový. Tak jsem se chtěla s nima domluvit, zda bych mohla za ten rok nastoupit místo v červnu až v září. No začaly se milé šéfky tehdy děsně vymlouvat, že neví co bude a kdoví atd. no dost mě to tehdy šoklo, myslela jsem, že s návratem nebude problém. Doma jsem to řekla manželovi a ten mi na to povídá: " A co když budeš těhotná? "odpověděla jsem mu, že si tuto situaci oddálím o tři roky. A onnajednou souhlasil s druhým mimčem. Ovšem mělo to háček. Jak jsme stále chtěla druhé,tak jsem kontrolovala dobbu ovulace, propočítávala atd. Takže jsem měla spočteno, že na to, abych přešla plynule z jedné mateřské do druhé, bez ztráty prac. místa. Musíme mimi zplodit během čtrnácti dní. Abych prostě nástup na mateřskou papírově stihla před třetíma narozeninama syna.

Nebudu vás napínat, ono se to fakt povedlo. Takže druhý syn byl naplánovaný úplně přesně. V práci trochu problém byl, ale tehdejší zákon stál na mé straně.

Kofola — #25 Já na dvojčata také nedám dopustit. Mít dvojčata je vlastně mnohem pohodlnější, než mít děti po roce. Navíc si špunti spolu vyhrají a nevyžadují tolik vaši pozornost. Vřele doporučuji

Taky jsem byla divná. O dítě jsme začali usilovat ve druhém roce manželství a podařilo se asi po půlroce snažení, za podobně pitomých dotazů příbuzenstva, kdy už... jestli už... případně zaručených rad jak na to, jak už tu bylo několikrát popsáno. No, poradili jsme si sami a povedlo se. Manžel tu zvěst komentoval slovy "No to je dost" a ve mně se ozývalo "No nazdar, tak už je to tady, co budu dělat?" Nebyla jsem hrdá budoucí matka, spíš mě těhotenství štvalo. Každý den se hrkat přes město do práce a z práce narvaným autobusem, ráno se zaťatými zuby, abych neohodila něčí záda parádní šavlí, odpoledne unavená k omdlení... zvětšující se tělesný objem, kdy mě všechno oblečení škrtilo a řezalo... tehdejší těhotenská "móda", která z těhule udělala neforemný stan nahoře zapařený a spodem ledově profukující... nešlo spát na břiše, nešlo se pořádně ohnout... kopance pod žebra, když naše sladké ňuňátko trénovalo ve 2 ráno fotbal, byly už jen zanedbatelná třešnička na dortu. Jednou ke konci jsem hekala, že si nemůžu lehnout, sednout, otočit se, že už aby to bylo na světě, podívala se na mě máti takovým podivným pohledem a řekla "buď ráda, dokud je vevnitř"... A ty kecy okolí "Jéje, tak přece? A kdypak to bude, a radši kluka nebo holku, no jen ať je to zdravý..." pořád kolem dokola, jak kdyby budoucí matka byla dement, se kterým se o ničem kromě mimina nedá mluvit. Přes to všechno jsem do toho šla ještě jednou, zcela dobrovolně, ale stačilo a nikdy víc! Teď už jsou takové starosti dávno passé, své dospělé děti miluju, ale dokážu pochopit, když se někdo během těhotenství chová trochu "divně".

Edmund — #14 Jak hloupé. Trk,trk.

My jsme byli na umělém oplodnění a tak teochu jsem s tím počítala. Stejně pak,když mi MUDr.oznámil, že tam vidí dva mimča,brečela jsem hned u východu z nemocnice jak pominutá.Hned jsem volala manželovi,že budeme mít dvojčata a on je s klidem: "a já myslel,že se něco stalo"   Teď jsou holkám dva roky a nikdy bych už neměnila

1. na komentář reaguje Dana Svobodová — #28

18.m