V příspěvku čtenářky Ekleinovky k dnešnímu tématu zjistíte, jak vypadá takový dobíhací maraton do práce a zda při něm můžete vypadat jako dáma...
Dnes se bavíme o cestování do práce. Následující příspěvek mi zaslala čtenářka Ekleinovka...
Jejej, to je dobré téma - moje cesta do práce.
Začalo to vlastně už za dob studií, kdy jsem pravidelně den co den „dobíhala“ vlak, a času jsem měla po ránu nemnoho. Znáte to, hlavně se desetkrát převlékat, protože to je to nejdůležitější. Musím se přece líbit. Ty dostihy ve vysokých podpatcích z dlouhého kopce, kdy už vlak dojíždel do stanice a dlouhé schody k nástupišti byl takřka nadlidský výkon. Proto jsem měla natrénováno a škola mne s oblibou vysílala na atletické závody, kde jsem dávala na frak trénovaným atletkám. Jak vidno, mělo to svůj účel =D
A tak se to se mnou táhne dodnes. Ač již v letech, kdy bych měla mít rozum, jsem si vytvořila svůj „dobíhací syndrom“ . Ráno vstávám s dostatečným předstihem. Vyvenčit a nakrmit pejska, pak sama sebe, sprcha, snídaně... prostě pohodička. Najednou hlásí v rádiu 5. 45 a začne kalup. To jezdím jako motorová myš. Pravidelně vybíhám ze vrátek závratnou rychlostí a řítím se k nástupišti. Schody už tak rychle nezvládám, supím, funím jako parní lokomotiva. Wow, jsem nahoře. . . srdce bije jako o závod, mám pocit, že každou chvilku zkolabuju. Vletím do rychlíku, kde se vydýchám a pak si jdu v pohodičce pro svačinu do Tesca... Vím, kdy mi odjíždí tramvaj, která navazuje na bus k mé metě. Jasně, že opět letím, protože to bych nebyla prostě já. Přestup na bus a pak už si vykračuju jako „dáma“ oněch 300m do cíle. Jsem v práci... hurááá... Cesta zpět bývá opět dramatická, nejhorší jsou eskakátory, které sbíhám, proběhnu podchod
a další eskalátory vybíhám... a funím, supím, sotva popadám dech. Už mi pak zbývají jen schody k rychlíku - to mám nohy tak ztěžklé, že se divím, jaké rezervy ještě ve mně dřímaj =D. Ale předevčírem bylo jiné drama - při mém sprintu jsem uklouzla na zamrzlé silnici, vyhodila paty a pád byl nekontrolovatelný. Na záda, zbrzdil mne pouze batůžek. Auuuu, tak to je hezký, říkám si a pomalu se zvedám. Lízat si rány nabyl čas, vlak jsem opět doběhla... Celý život si říkám, že od zítřka už jen s časovou rezervou. . . víte, ale já mám tu nemoc, ten , , dobíhací syndrom, , =D, =D
Tak mne teď napadlo, nevíte někdo o nějakých závodech v běhu???? Mám natrénováno =D
Všem příjemnou cestu do práce,
Ekleinovka
Pozn. red.: Text neprošel jazykovou korekturou.
Téma dne 31. ledna 2012: Cestování za prací
- Dojíždíte za prací?
- Jste spokojená, že dojíždíte, nebo vás to štve?
- Jakou vzdálenost musíte při cestě do práce urazit?
- Platí vám zaměstnavatel výlohy spojené s dojížděním do práce?
- Jaké dopravní prostředky při cestování do práce využíváte?
Panečku, to je otázek a přitom to téma vypadalo tak jednoduše. No, jsem zvědavý, jak mi na otázky odpovíte. Odpovídejte, prosím, formou příběhů, které budou dlouhé alespoň jako tento odstavec textu, tedy chcete-li mít větší šanci na uveřejnění a případně i získání dárku: knížky z nakladatelství GRADA - Jak hledat a najít zaměstnání a sladkých tyčinek MILKA ChocoLilaStix (třeba pro obalení nervů při cestování). Dárek obdrží jedna z přispěvatelek k tomuto tématu, jejíž příběh uveřejním. Příspěvky posílejte na e-mailovou adresu redakce (viz níže).
Uzávěrka zasílání příspěvků je 30. 1. 2012 ve 14.30 hodin.
- E-mail redakce: Redakce@zena-in.cz
- Heslo (předmět e-mailu): CESTA DO PRACE
Nový komentář
Komentáře
Rikina — #3 Jsem pro,dáme
,funících a zpěněných 
Lyoness — #15 Já ten proježděnej benzín radši nestuduju.
Dante Alighieri — #12 jezdit autem je urcite lepsi. Kdyz jsem jezdila se skorosvagrem, byla to nejvetsi pohoda.
Ale kdybych mela jezdit autem sama denne do Prahy, vyjde me to trikrat draz nez busem. Navic v busu si sednu a usnu. To bych si v aute - pokud bych ridila - dovolit nemohla
kajinek — #13 To nechápu, já 20 minut před odjezdem busu teprve vstávala.
spíš trčím na zastávce 20 minut a říkám si že jsem mohla jít o trochu později
Lyoness — #11 To já ne, protože ještě víc než dobíhání nenávidím čekání. No a jak jezdím tím autem, jezdím taky pozdě... Ale že do něj můžu nasednout, kdy chci, je prostě k nezaplacení.
Dante Alighieri — #10 ja taky nejsem schopna rano vstat driv... Obzvlast kdyz vim, ze mi bus do Phy jede kazdych 10 min.
A jeste kdyz vim, ze sef mi nejakou tu pulhodinku zpozdeni toleruje... Tuk tuk tuk... musim to zaklepat...
Na vstavani jsem desna - me ani ten budik nevzbudi. Ale nez bych popobehla, to si ten autobus radsi necham ujet
Dokud jsem jezdila MHD, běžela jsem opravdu každý ráno. A jednoho dne jsem šla tak pozdě, že jsem věděla, že mi bus ujede a výjimečně nasedla do auta. Od toho dne jezdím autem denně a je obrovská úleva, že mě ráno nehoní nutnost odcházet z domu přesně na minutu. Byl to pro mě strašnej stres, ale nemohla jsem vstát dřív, prostě ne, zkoušela jsem to rok a půl.
Vtipné, to se mi stát nemůže raději chodím o púl hodiny dřív, než o minutu později
Věrulinka — #6 Já za mlada taky na poslední chvíli.Kolikrát sem kluka nesla,
Ale jak sem stárla,tak sem vstávala dřív a hezky v klidu!Taky za mlada sem i kolikrát zaspala ,Ale pak už sem se budila i před budíkem.
Rikina — #3 Můžete s Ekleinovkou vymyslet MÚDP - memoriál útěku do práce - určitě se toho nějaký sponzor chytne a bude úspěch, nová tradice...........
pinokio — #1 podle mě taky, řezala jsem se smíchy od začátku do konce...
možná proto, že přesně tímhle dobíhacím syndromem dost často trpím, tak si představuju, že to takhle u mě za pár let bude vypadat taky 