V pondělí jsem si na ženě-in přečetla článek s názvem „Bordelář, nebo puntičkář“ a musím říct, že mě oslovil. A taky jsem si nějak intenzivněji uvědomila to, v čem žiju. A že mi tak vůbec není dobře, jen si nějak nevím s celou tou svou situací rady.

 

Můj manžel je totiž ten „puntičkář“. A i to je asi slabé slovo. Život je pro mě čím dál tím víc nesnesitelnější. Ale abych začala trošku popořádku.

 

Vdávala jsem se jako hodně mladá a nezkušená holka. Nikdy jsem nebyla nějaká zvláštní krasavice a kluci se o mě zrovna neprali. Záviděla jsem spolužačkám jejich lásky a strašně chtěla taky mít někoho, s kým bychom k sobě patřili. Jenže kluci mě spíš brali jako takovou tu fajn kámošku, se kterou se dobře kecá a se kterou se můžou zasmát, ale nic víc z toho nikdy nebylo.

Láska – nebo jsem si to tehdy aspoň myslela – mě potkala až v devatenácti letech. Konečně se objevil někdo, kdo o mě stál, kdo mi dal najevo, že jsem pro něj důležitá a že je mu se mnou dobře. Byla jsem opravdu šťastná a užívala si ten pocit, že mám kluka, se kterým jdeme třeba do kina nebo na procházku, že když někam jedeme s partou, nejsem za věčného kořena.

 

Mirek mi připadal velmi vyspělý. Je o sedm let starší než já a ve srovnání s mými vrstevníky byl zodpovědný a spolehlivý. To se mi na něm opravdu moc líbilo. Ve své zamilovanosti jsem ale nepokládala větší důraz na okamžiky, které – jak vidím z dnešního pohledu – mi už tehdy vadily, ale mávala jsem nad tím rukou.

 

Brzy jsem otěhotněla a byla svatba. A začalo peklo. Drobné náznaky toho, že je Mirek vlastně problematický partner, se začaly projevovat v plné síle.

V podstatě byl pořád hodný a pozorný, dobrý táta a tak, ale mé dny s ním se proměnily v peklo. Stále více jsem si uvědomovala, že má asi nějakou úchylku. Úchylku, zvanou úklid! V životě jsem se s něčím takovým nesetkala.

Vyžaduje dokonalý pořádek, komínky ve skříních, naleštěné kliky atd. Když není všechno podle jeho, osočuje mě, že jsem špína a bordelář, jestli si vůbec uvědomuju, kolik bacilů se na všem usazuje a že je potřeba důkladně udržovat pořádek.

Jsem z toho zoufalá, protože on mi navíc s ničím nepomůže. Domácí práce považuje za ženskou záležitost – u nich doma na to byla maminka – a jenom chodí, kontroluje a buzeruje.

Dnes jsou dceři již 4 roky a on by chtěl druhé dítě. A já nevím, co mám dělat. Soužití s ním mě ničí, ale vím, že naši holčičku miluje a ona jeho taky. Moje matka, když si jí postěžuju, mi řekne, co prej bych chtěla, když mě nebije a nosí peníze. A co by jiná za takovýho chlapa dala. Jenže máma neví, o čem mluví, nežije v tom.

Jsem uštvaná a uhnaná, vyklepaná a podrážděná. Mám pocit, že svůj život trávím s hadrem a leštěnkou, vysavačem a žehličkou (vyžaduje žehlit i ponožky!). A k tomu jsem vynervovaná, protože i když se opravdu snažím, nemůžu uhlídat úplně všechno. Nemine den, aby si něco nenašel. Prach na lustru, smítko na koberci, nevyleštěné umyvadlo.

Zkoušela jsem s ním o tom mockrát mluvit, ale je jako dub. Je přesvědčený, že se chová správně a že všichni ostatní jsou nezodpovědná prasata. Zkoušela jsem o tom mluvit i s tchyní, ale tam jsem tvrdě narazila. Ona byla celý život v domácnosti a myslím, že věčné uklízení je její koníček. Podstrojovala jim, všechno hezky pod nos, každé ráno jim třeba dávala do kapsy i čisté kapesníky!

A já teď nevím, co mám dělat. Honí se mi toho hlavou strašně moc. Na jednu stranu nechci prožít život jako vystresovaná služka, na druhou přemýšlím, jestli mám právo zničit rodinu a sebrat dceři tátu a tátovi zase dceru. Druhé dítě zatím nechci, vymlouvám se, že chci ještě počkat, ale po pravdě – vůbec si to neumím představit, jak bych zvládala ještě další dítě do tohohle všeho. Zatím ještě nechodím ani do práce, protože bych pak snad musela uklízet v noci, aby bylo všechno, jak má být.

Jednou jsem se zkusila vzepřít a nechala doma takovej ten běžnej binec a šla s holkou ven. Manžel mezitím přišel domů a málem ho trefil šlak. Nemluvil se mnou týden! Prý, ať se nad sebou zamyslím!

Jsem nešťastná. Mám strach se rozvést, nevím, jak bych zvládla všechno finančně pokrýt, i když bych šla do práce. A rodiče mi nepomůžou. Vůbec nechápou, na co si stěžuju. Podle nich se mi nic tak hrozného neděje a prý mám být ráda, že mám skvělého muže.

Já opravdu nevím, co mám dělat. Napadlo mě, že to napíšu sem, že má třeba některá z vás podobnou zkušenost. A vyslechnout si vaše názory by mi třeba pomohla ujasnit si svůj postoj.

Předem vám děkuju.

TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY