„Stůj nebo střelím!“ výkřik se ozval z podkrovního okénka. Malý David zpomalil, ale nakonec pokračoval ke dveřím do předsíně. A to neměl dělat. Pohraničáři se ptají jen jednou. David leží na chodníčku mezi záhonky.

 

„Seš mrtvej?“ Mezi třemi hlavami bratrů je vidět kousek nebe. „Ne.“ Na hrudníčku pod vyhrnutou košilí je červený puntík.



Dohodli se, že to nikomu neřeknou. Teda kromě Mirka. Mirkova maminka to Davidově mamince řekla hned ráno. Vůbec se toho ten rok nakupilo nějak víc. A tak se jednoho dne David rozhodl, že odejde z domova. Celý plán byl perfektní. Pár dní zůstane někde v lese, nejspíš v nějakém seníku. Brzy ho začnou hledat, uvědomí si, jak vzácného člověka ztratili! Celé město bude na nohou! Hledá se David! Ten báječný chlapík ze 4.C!

 

Jako skaut dobře věděl, co je potřeba pro přežití v divočině, a tak ráno místo do školy vykračoval s batůžkem do kopců nad Vrchlabím. Původně myslel, že dojde dál, ale nakonec byl rád, že první seník byl v polích ještě pod lesem. Zatímco jeho spolužáci se mordovali s úlohou na tabuli, David seděl ve stodole a představoval si, jaký zmatek asi už propukl dole ve městě. Tatínek asi musel odejít dřív z práce, maminka brečí v kuchyni. Svačinu už měl snědenou a čaj v lahvi vypitý, když se do polí začal vkrádat soumrak a depky… Netrvalo dlouho a Davídek usoudil, že nemůže nechat rodiče takhle se trápit. Rozhodl se, že sejde zpátky do údolí a zabrání dalšímu truchlení. Úplně viděl, jak maminka vybíhá z kuchyně s výkřikem: „Davídku! Kde jsi byl!"

„Nazdar! V kuchyni je večeře, dneska je rizoto. Máš úkoly?“ švitořila maminka v předsíni, když zády k Davídkovi rovnala pantofle v botníku. David se s vykulenýma očima šoural do pokojíčku. „Tak co, chlape?! Jak bylo?“ klepnul ho tatínek po zádech, když ho míjel cestou do garáže. Nikdo ho nehledal! Plán musel mít někde trhliny! „Jak bylo na skautu?!“ volá ještě tatínek z předsíně. No jasně! Ve středu přece jde ze školy rovnou do skauta a domů přijde až… kolem sedmé!

Vím naprosto přesně, jak Davidovi bylo. Sama jsem s dobře sbaleným batůžkem odcházela z domova několikrát. Postupně jsem balení vylepšovala a obsah batohu poměrově ustupoval plyšákům a zvětšovalo se místo pro čisté prádlo a svačinu... Stejně plynule se zmenšovalo moje odhodlání opustit civilizaci zkaženou domácími úkoly, utíráním nádobí a mladšími sourozenci, když jsem postupně obhlížela krmelce na kraji lesa a ani v jednom nebyla peřina a polštář. První útěk mi rodiče rozmluvili ještě v předsíni. Při tom druhém jsem potkala maminku na pravidelné procházce s kočárkem. Domů jsme se už vrátily společně.

Máte problém? Příroda dává tři možnosti: Utíkat, útočit, nebo sebou plácnout na zem a dělat mrtvého brouka. Jenže v zasedačce tohle vždycky nejde, že jo... Odmalička se učíme zvládat potíže jinak. Jako lidi. Ale něco vám řeknu. Mě to vždycky v úzkých dožene. Stokrát si říkám: Vyřeším to v klidu!!!! Můžeme se dohodnout! A pak! Prásknu dveřmi, bez klíčů, bez bundy jsem schopná vylítnout z domu a amok rozcházím v ulicích. Dokud mě Někdo nenajde. Nebo… a to je horší… mě Někdo nenechá vykysat a já se vracím domů sama jak zpráskaný pes.

 

A co vy? Jste útěkáři? Nebo koušete? Nebo máte na zádech vzorek koberce a parket?

 

 

Reklama