Byla jsem zvyklá dělat, co se mi zachce. Měla jsem spoustu koníčků a přátel, trávila jsem víkendy na výletech a pěstovala řadu sportovních aktivit. Ozvaly se ale mateřské city, vše šlo stranou.
Po narození syna jsem prožívala euforii, kterou zná asi každá matka.
To malé a bezbranné děťátko bylo jen moje, koukalo na mě očima, které se tolik podobají těm mým. Brzy jsem poznala, že úsloví „děti jsou radost i starost“ je založeno na pravdě.
Spí v kočárku na vycházce, spí v autě. Doma usíná v jednu ráno a budí se v pět. Pak vyžaduje nepřetržitě pozornost a domáhá se jí hlasitým řevem. Musím ho tedy nosit a neustále něco vymýšlet. Když jsem nejvíc unavená, vyrážíme ven, aby byl na čerstvém vzduchu. Jen ho uložím do kočárku, usne a spí do té doby, než přijdeme domů. Pak se vzbudí a jde vše nanovo.
Manžel se odstěhoval do obýváku.
Každé ráno chodí samozřejmě do práce a potřebuje se vyspat. Moje práce je pořád stejná, jde to všechno pořád dokola.
Nemám na nic čas a mám pernamentní kruhy pod očima.
Z vlasů si dělám drdol do skřipce, vypadám jako domovnice. Když mě navštíví mé kamarádky, se kterými jsem chodila dříve za zábavou, koukají na mě jako na zjevení. O postavě po porodu ani nemluvím, prsa mám povislá a nějaký ten fald mi také ještě přebývá.
Cítím se zkrátka hrozně.
Snažím se radit se ženami, které mají také děti, jak to všechno zvládnout.
Vždyť já se celý den nezastavím a po nocích chodím s malým na ruce. Jinak totiž řve a budí manžela. Spím nejvíce pět hodin denně, a to jsem byla zvyklá spát osm.
Nezvládám to.
Moje matka mi říká, ať tohle slovo nepoužívám. Že to zvládám dobře. Malý prospívá a doma máme čisto a uvařeno. Ale já chci přece od života víc!
Chci být zase tou ženou, kterou jsem bývala před dítětem.
Miluju své dítě a jsem samozřejmě šťastná, že ho mám. Ale je nutné být troskou na mateřské a nestíhat ani si zajít k holiči?
Jak to všechny děláte? Zvládáte to?
Jana
Nový komentář
Komentáře
Kotě, své tvrzení o neexistenci matriarchátu můžeš nepochybně dokázat, že?
Feng: jsem netušila, že máš takovej věk
Jinak matriarchát nikdy nikde nebyl
joj,jako když jsem četla o sobě. Akorát s tím rozdílem, že já nemám kluka ale holku, jinak jsou si ty naše příběhy tak podobný, a ne jen ty naše, řekla bych, že je spousta mamin na tom stejně, některé to přiznají, některé ne. A ty jsi udělala dobře, že jsi si tenhle "příspěvek" napsala, vypsala si svoje pocity z mateřské "dovolené"-ha,ha. Co se týká toho skřipce - já ho schovala do krabice, zašla k šikovné kadeřnici a nechala si krátký sestřih - nadmíru praktické a omladí!!! Taky si pamatuju kamarádky, které mě s děsem v očích pozorovaly - a nelituješ?Co na to říct. Jedna mi řekla:když tak na tebe koukám,já si dítě nepořídím. Malá spala opravdu málo, začala spát líp až ve 2 letech(to nechci strašit,některé děti začnou dřív), narodila se nám až po několiletém snažení, kdy jsme měli čas na sebe, na práci, koníčky zkrátka na užívání života...a život na mateřské je - jak už víš - život v monotónní izolaci. Ale dneska (malé je 2,5 roku) vím, že to OPRAVDU přejde a bude líp. Udělej si každej den nějakou malou radost. Kup si rtěnku,časák, zajdi si s kamarádkou na sklenku vína, půjč si nějaký pěkný film... Jedno jsem ale zjistila, že těžko můžeš čekat, že ti někdo sám nabídne pomoc. Nestyď se - pokud máš komu (manžel,maminka) si o ní vyloženě říct. Jo, už jsem se trošku oklepala a nechávám si zase dorůst vlasy (skřipec je ale ještě v krabici) a pomalu přičuchávám k radostem života, v kterých jsem užívala před mateřskou. Možná ti pomůže ten fakt, že v tom nejsi sama, a že to není napořád. Vydrž, moc ti držím palce.
Ahoj Jani, můžu tě ujistit, že na tom nejsi sama.Právě teď mám vedle ssebe měsíčního synka a zažívám něco podobného.
Ale s tím rozdílem, že i když manžel chodí do práce, tak je natolik ohleduplný, že mi s malým pomáhá jak může.Večer mi pomůže přebalit, nakrmit, atd.
Akorád jsem jen chtěla dodat, že nejhorší jsou babičky a dědečkové. kteří si chodídí rozmazlovat a ještě tvrdí, že jsou tu od toho.Pořád malého tahají, takže brouček, který byl příchodem z porodnice zlatý, je teď pěkně rozmazlený a musí se pořád nosit!
Asi by se tito dotyční měli nad sebou zamyslet a nebýt vůči rodičům sobečtí.Ono je pěkné, že mají zájem, ale večer kolem něho lítat musí rodiče, né oni,že.
Nechápu, jak někdo tady může napsat, že už taková, jako jsi byla nebudeš! To není pravda! Až z toho nejhoršího vyjdeš, myslím tím nestíháním, to zažil každý z nás, neboj. Tak pak budeš mít nějaký ten čásek na sebe. Věř mi! Uvidíš, že zase budeš krásná a navíc s děťátkem. Mám to vyzkoušené, nejen u mě. Hodně štěstí!
Milá Jano.
Vím co prožíváš.Syn,který má dnes skoro 18 nespal ani v porodnici.Byla jsem s ním na pokoji,což tehdy bylo jen v málokteré porodnici a záviděla mamině na vedlejší posteli.Její dítě pořád jen spalo ,ona taky a můj syn neustále řval.Usnul v noci taky jen na pár hodin.Měla jsem strach jestli je zdravý. Ani po návratu z porodnice to nebylo jiné. Když měl 1 rok a 10 měsíců narodila se nám dcera.Tu noc jsem k němu vstávala 17 krát.Dodnes si to pamatuju.Dneska je to mladý muž,kterému stačí 5-6hodin spánku.Každý je prostě jiný.Manžel mi tehdy řekl,ať nezoufám,že určitě bude chytrý protože ho nebaví jen ležet a hledět a že je zvídavý.Myslela jsem,že ho přerazím.Měli jsme jednopokojový byt,takže se neměl kam přesunout a pomohl.Když viděl jak jsem vyčerpaná sebral kočár hned jak přišel z práce a šel na dvě hoďky ven a přikázal mi,ať si lehnu a trochu se prospím.Promluv si o tom s manželem.On sice chodí do práce,ale to není nic za co bys mu měla děkovat.Je to normální.Tvoje práce je teď starost o dítě.Ale vysvětli mu,že ne celodenní,že jste dva.Takže si to trochu rozdělit.Jestli Tě má rád pochopí,že ty mu dáváš šanci se vyspat v noci, tak ať on pomůže trošku Tobě.Dítě je vaše.Ne jen Tvoje.
Přeju hodně úspěchů a věř,že pokud je snaha u obou všechno jde a i ten řev dítěte jednou přejde a budeš šťastná ze zdravého dítěte.
Lotka: Já jsem tím ale chtěla říct, že ani v této době to není jednoduchý, i když máme ty vymoženosti a papírové plenky.A na peníze to přepočítávám proto, že jsem materialista je známo, že za peníze se bohužel žije ........
Fnukny. Podelany ze ZIVOTA - protoze co jineho to je? Materstvi - normos, ne?
P.S.Nikdy jsem nemela nikoho, kdo by mi pomohl se o deti starat. Snad zezacatku trochu muj 2.manzel. A rekla bych, ze toho mam za sebou dost. Takze by me fakt nenapadlo psat clanky o tom, jak jsem unavena z decka a mam povisla prsa.
Cassidy:
Ty jsi ale blbec.
*Kotě*: (181)tak se přidám k tomu generačnímu boji, rodila jsem před dvaceti lety a rodila jsem letos ! Je mi 42 a můžu s klidným srdcem říct, že tohle mateřství si super užívám, je to prostě brnkačka. A ještě dovětek, předevšímn se řídím vlastním rozumem a nějaké odborné knihy o výchově a výživě nechávám klidně zaprášené v koutě knihovny. No a mám jen tu automatku, to přiznávám, nádobí meju ručně, občas jídlo přihřeju v mikrovlnce, jinak vařím teplé jídlo denně, a občas i jídla dvě....oběd a večeři. Teď si fakt připadám, jak na dovolené, takže můžu klidně říct, zvládla jsem to před 20-ti lety a vpohodě, řekla bych i mnohem líp teď.
Ja budu hodne strucna (reakce jsem prohledla zbezne): chci jen vyjadrit pochvalu nad tim, ze uz i na zenu-in dosel problem alergii u miminek, viz. prispevek cislo 172
A jinak ma Kote pravdu, ja kojila prvni dite rok, druhe 3,5 roku je tu snad nekdo kdo kojil vic?
Pleny jsem u prvni ditete prala a zehlila do pul roku, teprve pak jsem ja blba presla na papirove, nebot jsem si rikala: papirove, urcite smradlave no proste magor
A jinak svym detem rikam chcipaci
martisa: bastard o svém synovi neřeknu, protože znám jeho původ
ale klidně jsem se přiznala, že jsem měla sto chutí ho řvoucího opustit na parkovišti (byly mu dva měsíce!!!) a manžel měl sto chutí jeho řev umlčit polštářem ... jiná věc je, že většina lidí, a věřím, že Nyo (a to jí neznám, ale to že do příspěvku vložila 
mě v tom ujišťuje) mezi tu většinu patří, by to neudělala ... že se k tomu ta většina nepřizná, protože se za tu chvilkovou slabost stydí, to je zase jiná kapitola - mimochodem poměrně dost blízká tématu - Jana se přiznala, že má pocit, že nezvládá, a poměrně dost lidí se na ní sesypalo, až to chvílema vyznívalo, že je naprosto neschopná, když si postěžuje ...
*Kotě*: tohle všechno beru. Já také o svém
někdy říkám prevítek i prevít atd. Ale že bych dovedla říct, že je to bastard a prohodila bych ho oknem, to teda fakt ne. Nedejbože to říct někde mezi lidmi.
martisa: my s manželem zásadně oslovujeme naše nenarozené dítě jako "smrádě"
a když mě hodně brutálně kope, tak mu dávám ještě horší jména 
Jani neboj se,všechno bude zase dobré.Držím ti palečky
a hodně 
martisa: ten
je v příspěvku Nyo docela evidentní a je zřejmý, že je to tedy nadsázka 
mmch - o svém malém drobkovi mluvím docela často jako o prevítkovi nebo jako o tom, ale nemiluju ho proto míň než ty, které o dětech mluví jako o miláčkovi a zlatíčku
*Kotě* (228):
to mluví za všech dvěstěpadesát dalších příspěvků
*Kotě*: Aha...tak tento smysl pro humor opravdu nechápu. To se teda omlouvám. Ono to jinak vyzní ústně, než když si to tu přečtu...
Lubar: v příspěvku 258 nic jiného než ty nepíši. Jasně že je to každého věc. Ale psát, že děti jsou bastardi a že bych je prohazovala oknem...
Lubar: Napsalas to první