Mám přítele, chodíme spolu už dva roky. O svatbě jsme nikdy nemluvili. Ne proto, že bychom se tomuto tématu vyhýbali, ale si jsme oba dva cítili, že ještě není co řešit. Anebo jsem to tak cítila jen já. Nevím.

 

Jenže nyní se situace změnila. Otěhotněla jsem. Musela jsem ze zdravotních důvodů vysadit antikoncepci a ochrana, kterou jsme používali, asi nebyla úplně spolehlivá. Zkrátka a dobře – stalo se.

 

Vzhledem k tomu, že je mi 26 let, nepovažuji to za nic, kvůli čemu bych si měla rvát vlasy. Když mi doktor potvrdil, že jsem opravdu v jiném stavu, zmocnilo se mě velké štěstí. Začala jsem se na to děťátko neskutečně těšit a nemohla se dočkat, až to povím Michalovi.

 

I on je moc rád. Je o 8 let starší než já a na dítě se cítí. Když jsem mu tu novinu oznámila, byl tak šťastný! Od té doby mě hýčká, nosí mi květiny a je velmi pozorný. Žijeme spolu už skoro rok v jeho bytě a on hned začal plánovat, kde bude dětský pokoj, jak ho zařídíme atd.

 

Dalo by se říct, že je to idyla.

 

Kdyby ale nebylo jedno velké „ale“. Považovala jsem za normální, že kromě zabezpečení miminka naplánujeme také naši svatbu. Budeme přece rodina. Jenže Michal nechce o svatbě ani slyšet. Říká, že mě miluje i bez papíru, že na to žádné potvrzení nepotřebuje. Sňatek považuje za šaškárnu pro příbuzné a zbytečně vyhozené peníze.

 

Jenže pro mne je to důležité. Nechci vychovávat dítě s někým, s kým žiju jen „na hromádce“. Rodina je pro mne velmi důležitá. Potřebuji pocit bezpečí a zázemí. Vím, že mě Michal opravdu miluje, vím, že se na něj mohu spolehnout, přesto jsem plná jakési vnitřní nejistoty. Jeho nechuť se se mnou oženit mě děsí. Proč se toho tak bojí? Když se ho zeptám, tvrdí, že v tom hledám mouchy, že je to opravdu jen proto, že to nepovažuje za důležité. A že ani sňatek nám přece nezaručí, že spolu budeme šťastní až do konce života.

 

Jsem z toho hodně nešťastná. Čekám dítě s mužem, který si mne nechce vzít. Považuji to z jeho strany za podraz, připadá mi to, jakoby si nechával zadní vrátka. Mám strach, abych jednou nezůstala sama s dítětem někde na ulici, protože na byt, kde jsme, nemám žádná práva.

 

Vím, že čím víc na něj budu naléhat, tím víc z toho bude podrážděný. Ale mně to prostě nejde z hlavy. Mám ho moc ráda, ale nyní se na náš vztah dívám už trošku jinak. Když mě nedokáže pochopit teď, kdy ho jako budoucí matka jeho dítěte potřebuju a chci cítit jeho ochranu a pochopení, jak můžu vědět, čeho se od něj třeba dočkám někdy v budoucnu?

TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY