Na vesnici, kam jezdí svobodná matka čtyřleté dcery Dominiky za svými rodiči, na ni dodnes pohlížejí jako na couru. Je jí líto, že pomlouvají ji i její rodiče.
Být svobodnou matkou není dnes už nic neobvyklého, nikdo vás za to pranýřovat nebude.
Ovšem rozdíl je být svobodnou matkou ve velkém městě nebo na vesnici, která má pouhých 750 obyvatel a lidé si zde vidí doslova do talíře. A úplně nejhorší je, přijet z velkého města do takové malé vsi coby svobodná matka bez partnera.
Když se Šárka dostala před lety do Brna na Vysokou školu cestovního ruchu a diplomacie, rodiče na ni byli náležitě pyšní. Na takové malé vesnici, kde bydlí, se hned rozkřikne, čí dítě se dostalo na jakou školu.
Šárka absolvovala s vyznamenáním a krátce na to dostala místo jako vedoucí pracovnice jedné brněnské cestovní agentury. Práce ji bavila, díky ní měla možnost se podívat do řady zemí a poznat spoustu lidí.
Na jednom z takových pobytů se seznámila s atraktivním Španělem Angelem. Byla z toho láska jako trám, ale bohužel jednostranná. Zatímco Šárka brala svého ohnivého Španěla velmi vážně, on ji bral, jak ji později došlo, pouze jako jednu z mnoha.
Nicméně Španělsko není kraj světa a tak se vzájemně navštěvovali. Po necelém roce známosti Šárka zjistila, že je těhotná. Bylo to necelé dva měsíce od odletu Angela z Brna, kdy u ní byl na návštěvě. Ani na okamžik ji nenapadlo, že by si dítě nenechala. Táhlo ji už na třicet, na co čekat.
Jenže si zvolila špatného partnera. Když to Angelovi celá rozradostněná zavolala, řekl jí, že má velkou radost a že za ní hned přiletí. Jenže z jakéhokoliv důvodu se jeho let neustále odkládal, až nakonec nezvedal ani telefony. Šárka se už i v pokročilém stupni těhotenství vypravila do Španělska, do letoviska, kde Angelo bydlel a pracoval. Tam ho však nezastihla. Prý se někam odstěhoval.
Zklamaná se vrátila zpátky do Brna. Rodiče o jejím těhotenství věděli a počítali s tím, že jim samozřejmě co nejdříve představí i budoucího zetě. Jenže ten „neexistoval“ .
Šárka porodila krásnou holčičku, kterou pojmenovala Dominika. Ale výše mateřského příspěvku a zejména nulová výše příspěvku od otce ji donutila, aby nastoupila brzy po porodu zpátky do práce. Vydělávala slušné peníze, nechtěla o práci přijít. Dominice pořídila chůvu.
Dcerka však trpěla už od narození na průdušky, celé noci se dusila kašlem a dětský lékař Šárce doporučil, že by jim oběma velmi prospěl delší pobyt u moře, nebo na čerstvém vzduchu. O moři nechtěla ani slyšet, a tak si vzala v práci 14 dní dovolenou a odjela s dcerkou domů, na vesnici. Místní už samozřejmě věděli, že Šárka má dítě a byli zvědaví i na jejího partnera, o tom rodiče totiž nikdy nemluvili.
Otázky typu:
„A Šárinko, kdepak máte tatínka?“
Nebo uštěpačné poznámky: „Bůh ví, s kým to má“, těch si vyslechla nespočet, ale nevnímala je.
Už se těšila, až se vrátí zpátky do Brna. Jenže zdravotní stav dcerky se nelepšil, a tak rodiče Šárce navrhli, ať nechá holčičku bydlet u nich. Zbytečně platí v Brně chůvu, když babička může hlídat zadarmo a ještě k tomu s láskou.
Šárka chvilku váhala, ale pak se domluvili, že to tak udělají, alespoň, dokud se dýchací obtíže Dominiky nezlepší. Šárka bude přes týden v Brně a na víkend vždycky přijede domů za rodiči a za dcerkou.
Jejich vzájemné rozhodnutí však upoutalo na vesnici neskutečnou pozornost a také opovržení.
„Udělá si děcko a pak ho hodí na krk rodičům. Coura jedna.“
Kdykoliv Šárka přijede domů, cítí za zády opovržlivé pohledy.
Její kamarádka ze školy jí prozradila, že se říká, že má prý holku s nějakým cizincem a že dělá v Brně šlapku, proto nemůže mít holku u sebe.
„Já pracuji normálně v cestovní agentuře“: hájí se Šárka.
„Rodičům dávám na malou peníze a jí je tady rozhodně líp, je tu zdravý vzduch, nic ji nechybí. Vždyť jezdím každý víkend domů, a copak tady bych našla práci?“
„Mně to vysvětlovat nemusíš, ale znáš tady ty lidi.“ odpoví kamarádka.
„Ať mi políbí“, řekla už naštvaná Šárka a doma se zeptá rodičů, proč ji neřekli, co se o ní říká a že bude lepší, když si asi vezme Dominiku zase zpátky do Brna, aby je nepomlouvali.
„Kašli na to Šárko, my už to nevnímáme. Dominiku máme rádi a ať si každý povídá co chce“:
uzavře tuto debatu táta, ale bylo vidět, že i jeho mrzí, jak o jeho dceři lidé mluví.
No tak se bezhlavě zamilovala a naletěla. Není první ani poslední a ta krásná vnučka za to určitě stojí. A kdo ví, třeba se brzy dočká i nějakého nového tatínka, pokud možno, jen ne cizince.
Nový komentář
Komentáře
Je to síce pekne napísané, ale u mňa je to presne naopak. To ja by som
zase na druhú stranu moc chcela nového chlapa a pre malú vzor.
Rozviedla som sa pred 3 rokmi a od tej doby som nikoho nemala. Nemám
čas sa zoznamovať, som stále v práci a potom s malou. Sestra ma
zaregistrovala na jednu zoznamku http://www.europska-zoznamka.sk/ a myslia si, že to pomôže, ale ja z
toho mám skôr strach.
Milanka — #45 Krásně napsané. Přesně tak. Jsou hodní lidé a zlí lidé. Naštěstí těch zlých je méně. Sluší vám to na té fotce. Všem maminkám!
Je to smutné, že jsou lidé tak zlí.
lidská blbost je věčná ... vykašlat se na blbé řeči a užívat si, že dcerka je zdravá, spokojená a hotovo
a proč ne, ať se babky uklevetí, jejich věc to není
Ja si myslim ze pomluvy nejsou ani tak hrozne, ale dite potrebuje nejen maminku ale take tatinka! Dnes je ale jina doba a vse je jinak, snatek neni dulezity a hodne deti vyrusta bez otce, moc se mi to nelibi!
Lepší být svobodná matka, než mít manžela na nic
Osobně si myslím,že ani na té vesnici se dneska už téma svobodná matka nijak neprožívá.Nevím,proč se z toho dělá věda.Když to sama maminka zvládne,tak to,co si pár pavlačových drben bude chvilku povídat,to by mě bylo srdečně jedno.Za 14 dní budou pomlouvat zase někoho jiného.....
Šárka by se měla nad nějaké pomluvy povznést a uvědomit si, že je na tom mnohem lépe, než kdyby byla rozvedená a musela se třeba s manželem soudit o svou dceru.
Takto se těmto případným problémům vyhnula.
Moje teta měla za svobodna dítě ve třicátých letech a na malém městě. Dovedete si představit, co všechno musela vytrpět? A přežila to a dočkala se krásných vnoučat.
Co to je za zapadákov? Mohli by jim říct, že otec tragicky zahynul, ale po pravdě by mi takoví sousedé, kteří pomlouvají za zády, nestáli ani za tu lež
a to je vůbec nějaká zaostalá vesnice. Dnes je přece běžné napřed dítě a potom svatba
Vesnické drbny bych poslala kamsi.
Mít dítě je velké štěstí. A mít na jeho výchovu dostatek financí je taky klika. Nikdo vám na výchovu nepřispěje, tak je zbytečné dělat si hlavu z řečí. Důležité je, co z dítěte vyroste, ne jakoho mělo tatínka.
tyhle vesnické drbny znám,může se na ně vykašlat
Na drbny bych se vykašlala.
Já se dím, za mnou moje maminka a dvě další svobodné matky
Měla jsem dítě v 60. letech za svobodna, znala jsem dalších 6 děvčat , které měly za svobodna dítě. Určitě jich bylo více, o kterých jsem nevěděla. Nepamatuji se, že bych s tím měla nějaký problém. Jezdila jsem o dovolené na vesnici, kde jsem se narodila a stará sousedka mi ještě dávala vejce pro malého. Otec mého syna si mě chtěl vzít, ale já jeho ne. Byl dva roky na vojně a když se vrátil už jsem ho nechtěla. Uvědomila jsem si, že se dokáži postarat o dítě sama. Jedna známá asi v 70. letech byla v Jugoslávii a seznámila se s Jugoslávcem a měla s ním dítě za svobodna. Ona nechtěla tam a on nechtěl sem. Mysím, že žádné problémy nikdy neměla. Zůstala svobodná a nikdy nelitovala, že si dítě nechala, naopak na něho byla hrdá, právě tak jako já na svého syna. Já se pzději vdala a mám ještě jednoho syna a beru je oba úplně stejně, stejně tak můj muž.
Pomluvy dělá pouze pár lidí a na ty se člověk může vykašlat.
A jak by to dopadlo, kdyby si toho Španěla vzala? Stejně by se rozvedli, tahali by se o dítě, únosy...Takhle má klid a krásné dítě. Víte, já když vidím svatbu, tak si v duchu říkám - stejně se rozvedou...Tahanice o dítě by byly daleko horší než pomluvy vesnických drben.
anina4 — #41 ve městě je to 1000x horší, to mi věř. Z města jsme se stěhovali mimo jiné i proto, že mi tam nemocného syna fyzicky napadli lidi z ulice, a ne jednou. Tady na vesnici si sice zadrbali, pomluvili, ale už několikrát mi dovezli syna po záchvatu vlastním autem, nechodícího, špinavého, x-krát mi pomáhali ho dovést domů (při záchvatu se neunese na nohách) - a to i ti, kteří nás spolehlivě drbou, kudy chodí.