Jsem služkou od svých čtrnácti let a jsem jí ráda

 „..Ti lidé mi vlastně tehdy zachránili celou rodinu tím, že mě vzali jako pomocnici. A nemuseli. Prostě boháč, se nerovná vždy bezohledný domýšlivec,“ to jsou slova paní Bedřišky, profesionální komorné a chůvy, jejíž životní příběh je strhující a romantický zároveň…

Když se díváte na paní Bedřišku, když nasloucháte jejímu vyprávění, vracíte se zcela nenásilně do let dávno minulých a její hladivý hlas je, jako když posloucháte svou babičku, jak vám vyprávěla pohádky jako dětem… ovšem toto není pohádka, byť to chvilkami tak působí.

Jen málo otázek jsem Bedřišce musela položit. A ani jsem moc nechtěla. Její souvislé povídání nepotřebovalo prakticky žádnou vsuvku. Jen by se narušilo. Naslouchala jsem jí přes hodinu.

Pokusím se maximálně věrně přepsat, co jsem si nahrála…

Jeden život, jedna žena, jeden příběh jedné lidské bytosti... vejděte.

„Moc jsme toho neměli. Jsem nejstarší ze čtyř sourozenců a maminka po narození bratra byla velice slabá. Potýkala se se špatnou páteří vlastně celý svůj život. Tatínek rozvážel poštu a později se dostal do velikých problémů. To víte, konec války, a tak se hodně dlouho nevědělo, co je správné a co není. Myslím si, že tatínek velice dobře věděl, jakým lidem věřit a jakým ne.

Ovšem o pár let později, když mi bylo kolem deseti, se začal v politické situaci ztrácet. Měl hodně aktivit a hodně byl pryč z domova. Často ho u nás někdo hledal. Slýchávala jsem maminku, jak říká,  „to není možné, to by Vašek nikdy...“

Jednou, bylo to začátkem ledna, se nevrátil. A nevrátil se už nikdy. Maminku to velice bolelo. Bratr byl malý a sestry také. Maminka celé dny plakala.

Brzy jsme měli tak málo, že najíst dostal malý bratr a my ostatní obden. Nikdy jsem maminku neviděla s namazaným chlebem, ale jíst musela. Snad jedla zbytky, nevím. Nechala se zaměstnat jako pradlena, aby nás uživila. Nevydržela to ale kvůli zádům dlouho. Během dvou měsíců, po které ležela, jsem jíizastupovala v rodině přes ulici já. Naučila jsem se prát a přibrala i žehlení.

Tehdy chodila do té rodiny taková mladá nóbl paní. Když jsem jí pomáhala s vypraným prádlem, často si se mnou povídala. Vyprávěla jsem jí o mamince a o bratrovi i o sestřičkách a také o tatínkovi, který se nám někam zaběhnul.

Jednou přišla spolu s pánem k nám domů. Přinesli klobásy, chléb, a dokonce sladkosti, které jsme tak dlouho neviděli. Nabídli mi práci. Prý jestli u nich nechci pracovat jako pomocnice. Byli tak milí.

Vzpomínám si, v jakých rozpacích tehdy byla moje maminka. Bylo mi necelých čtrnáct let. Chtěla jsem k nim do služby jít. Cítila jsem, že to bude lepší než prát ,a hlavně jsem chtěla pomoci mamince.

Vzali mě, ale nepotřebovali

„Paní Anička a pan Stanislav Richterovi neměli děti. Paní Anička se stala mou důvěrnicí a já zase její. Stanislav pracoval jako bankovní úředník a ona nepracovala. Velice brzy mi došlo, že služebnou nepotřebují.

O to víc jsem k nim přilnula, když jsem si uvědomila, že mě vzali jen proto, že chtěli pomoci mamince a jejím dětem. A to skutečně udělali. Nejen, že jsem měla všechno, co jsem potřebovala.

Každou neděli jsem nosila k nám domů jídlo, čerstvé máslo, sýr, mléko a také ony sladkosti.

S panem Stanislavem jsem byla na závodech koní a paní Andulka mě brávala s sebou na čaje i ke kadeřníkovi. Oblékala mě, živila, byla nekonečně hodná.

Tohle krásné období trvalo až do mých sedmnácti let.

Naprosto jsem nepochopila, když se pan Stanislav jednoho dne oběsil. Nikdo to nepochopil. Andulka se z toho roznemohla a já jí mohla trochu oplatit její péči. Později jsem s ní odjela na venkov za sestrou. Byl to malý statek u Kadaně. Za maminkou jsem jezdila na víkendy.  

Jednoho dne se mě Andulka zeptala, jestli bych s ní neodjela do Vídně.

Měla tam nějaké příbuzné a moc chtěla, abych jela s ní. Pro mě bylo náročné se rozhodnout. Bylo mi devatenáct a situace v Čechách byla velice napjatá a zvlášť nepřátelská k lidem, kteří žili předtím tak jako rodina Reichterových.

„Jeď,“ řekla mi maminka, která tehdy začala pracovat v továrně na výrobu čokolády. Byla to národní továrna.

Jela jsem. A to byl můj osud.

V rodině obchodníka s kávou a majitele několika cukráren jsem prožila krásných, počkejte… ano, sedm let. Oni měli děti.

Andulka byla často pryč se svou sestřenicí a domácí pán měl hodně práce. Starala jsem se o malou Rút a Rolfa. Byli báječní.

Láska, nebo práce?

Jestli dobře počítám, Bedřiško, bylo vám už dobře šestadvacet, co láska, co vlastní život?
…ano ano, já měla i lásku. Byl hezký a také moc milý. Studoval nějaké písemnictví tuším. Na dostaveníčka jsem chodila do altánku u řeky s laskavým dovolením, když děti spaly. Mohla jsem se vdát. Ale já se nevdala.

Rút a Rolf mi to prostě nedovolili. Musela bych opustit lidi, kterým jsem vděčila za všechno, co jsem dosud měla. Ušetřené peníze jsem posílala mamince až do její smrti. Později jsem zaplatila i školu své sestře ve Vídni. Druhá sestra zemřela bohužel po té, co se jí narodilo mrtvé miminko. Bratr odjel lodí kamsi do Ameriky, a pak se odmlčel docela.

Své možné děti jsem vyměnila za děti cizí. Nedokázala jsem je opustit, vlastně byly tak nějak moje…

A kdy a jak jste vlastně potkala Evu?
Ano, po několika letech jsem se přece jen musela s rodinou svých dobrodinců rozloučit a nastoupit k jiné rodině. Nikdy jsem nedělala nic jiného než chůvu nebo komornou – služku, chcete-li.

Nechci.
Dobře. Žádná moje služba ale netrvala tak dlouho.

Až do Evičky...
Šla jsem do jejich rodiny, nebo vlastně k páru, na doporučení. V té době mi bylo 45. Tehdy jsem skutečně viděla, co je to bohatství a nádhera. Nemohla jsem se vynadívat na dům a jeho interiér. Taková nádhera. Evu jsem poznala jako z mého pohledu děvčátko. Byla těhotná. Potřebovali chůvu. Těšila jsem se.

Pan Schreier byl milý a velice hezký člověk. Bylo příjemné se starat o tento dům, i když jsem se nestarala zdaleka sama. Ovšem byla jsem to já, kdo nakonec držel Evu za ruku při odjezdu do nemocnice.

Narodil se Václav. Už jen to jméno chlapce mě moc překvapilo. Bylo české. Můj tatínek se tak jmenoval. Eva si ho prosadila. Je přece Češka. Byl to takový malý kvíteček. Hodný, poddajný a velmi bystrý hošík. Po něm přišel Karel. No a jsem tu stále… brzy budu babička – tedy jako babička.

Jak byste vlastně svůj život zpětně hodnotila?
Jako příběh s dobrým koncem. Tedy zatím. Mnohdy jsem byla i ráda, že jsem ho zasvětila spíše dětem a druhým. Hlavně v době, když se rozpadlo Evino manželství. I když, musím pánovi přiznat, že se zachoval alespoň jako kavalír. Zpátky do vlasti jsem se s Evičkou a chlapci vrátili v roce 2009. Od té doby žijeme tady.

Nelitujete, že nemáte děti?
Mám Evičku. To je taková moje dcera. A vnoučky, teď už veliké, mám také. Myslím, že můj život je život šťastný.

Na co nezapomenete?
Na Richterovy. A to nikdy.

Je něco, čeho litujete?
Ano, neviděla jsem umírat svoji maminku.

Co byste vzkázala ženám, lidem do éteru – všeobecně?
Nooo… asi že být služkou není něco, co by ženě vzalo vždycky důstojnost. Vždyť mě ji tahle práce naopak dala. A že štěstí je velmi podivná věc… má tolik podob, že je někdy velmi těžké ho poznat. Viděla jsem hodně osudů a hodně bolesti, vedle kterých je můj život, který jsem dala druhým, vlastně neobyčejně šťastný.

Jo a že boháč není vždy synonymem pro bezohledného domýšlivce. To je o charakteru, a ten nelze změnit, jenom otevřít jako skříň.

Úcta k člověku není měřitelná jinou veličinou než moudrostí a láskou. Žádné peníze tu nehrají roli.

Hodně štěstí, Bedřiško!