Dobrý den redakci i všem čtenářům Žena-in.cz
Čtu si často články, které napsaly čtenářky, jejich trápení, osudy, rady o pomoc.
I já mám trápení,  které v sobě nosím už dlouho, a ráda bych se s nimi svěřila a někomu poděkovala. Snad i poprosila čtenářky o názor. Prosím, pokud je to jen trochu možné, tímto redakci Žena-in.cz o zveřejnění.

Tedy začnu od začátku.
Nejsem a ani jsem nebyla žena, která by se nechala unášet romantickými představami o životě. Asi bych o sobě řekla, že jsem velmi realistická.

Ale když jsem ve svých 25 letech potkala svého muže, poznala jsem poprvé v životě, co je to být celým srdcem opravdu zamilovaná. Jen při myšlence na něj se mi rozbušilo srdíčko, v jeho blízkosti jsem byla štastná a měla chut se ho stále dotýkat.

Vzali jsme se - z lásky - byli jsme muž a žena. Po roce našeho manželství se nám narodil vytoužený, plánovaný a zdravý syn.

Byli jsme štastní!

Jen do té doby, než si to Bůh rozmyslel a jeden den před synovo prvními narozeninami si vzal mého muže a synovo tátu k sobě. Zemřel krásný, mladý (23 let) člověk plný chuti a plánů do života. Ze dne na den jsme zůstali sami.

Moje maminka byla nemocná a za necelý rok po manželovi umřela také. Sourozence žádné nemám, vyrůstala jsem bez otce a tchán s tchyní jsou rozvedení, navzájem se nenávidí a jsou zahledění jen do sebe.
V listopadu tomu bude již 6 let, a  přestože náš syn je jejich jediné vnouče a tchyně bydlí tak, že nám kouká do oken, nemá zájem. Nikdy nejevila zájem a svého syna a následně ani o vnuka. Nepřišla k nám na návštěvu ani za manželova života, ačkoli byla vítaná!! Pochovat malého, zeptat se, jak se vede, jen tak... Mému muži to bylo velmi líto. Před rokem jsem jí napsala hezký dopis o tom, že syn by měl velkou radost, kdyby poznal svou babičku, a že léta dětství utíkají a nikdy se nevrátí... s pozvánkou na synovo narozeniny. Nepřišla ani neodepsala. NIC.

Tchán aspon přijel na takzvanou povinnou návštěvu na vánoce a narozeniny. Nikdy se ovšem nezeptal, jak  to zvládáme, jestli malej něco nepotřebuje. Když dárek, tak nesmyslnou hračku na baterky, co se za měsíc rozbila.
Neexistovala pro mě mateřská dovolená a musela jsem do práce, abych nás uživila, doma roční dítě, žádná babička, dědeček, tatínek, teta... nikdo!

Nejvíc mě ale zabolelo, když jsem jednou v létě, malému bylo 5 let, poprosila tchána, jestli by si mohl vzít mého syna (a jeho jediného vnuka) na týden na chalupu, protože ve školce jsou prázdniny a já musím do práce, bylo mi sděleno, že si to musí rozmyslet.

Rozmyslel se, že tedy ano a já ho přivezla. Po 3 dnech mi volal, ať si pro něj přijedu, že na něj nemá čas a ŽE MU UTÍKAJÍ PENÍZE!!

Okamžitě jsem si pro syna jela a tchánovi řekla, že nemám slov. Čas strávený s jediným vnukem přepočítávat na peníze??

Od té doby se neozval - ani na vánoce, narozeniny... nic... asi šetří peníze.


Bylo mi to tak líto!! Ztratili jsme v životě všechny, které jsme měli rádi a kteří měli rádi nás. Žádná rodina - nikam nepatříme - můj syn je jen pro každého přítěž. Přitom je hodný a chytrý a tolik mu chybí rodina. Když Vám takový malý špunt řekne... mami, já jsem nechtěl, aby mi tatínek umřel... nebo přál bych si mít taky babičku.... A vy víte, že ta paní, co jste ji právě minuli na chodníku, je jeho babička (má tchyně) a dělá, že Vás nezná.........
Vánoce jsou pro mě také dost smutná záležitost.... trávíme je už léta sami. Syn jde po nadílce spát, no a já....
Ale někdo tady přeci jen celou tu dobu byl.

Mé dvě přítelkyně. Snad jen díky nim jsem byla schopná přežít ty první dva roky po smrti mého manžela a maminky. Vždy byly ochotny naslouchat, nastavit náruč na vyplakání, podat pomocnou ruku. Dnes už vím, co je to mít v životě opravdové přátele.

Velmi si jich vážím a děkuji jim za to, že jsou. Že prostě jenom jsou!  Jsem ráda, že patří do mého života, protože bez nich bych to nezvládla. Přesto, že nás nespojuje rodinné pouto, jsou moje rodina. DĚKUJI VÁM.
Jsem i ráda za skušenost s tchyní a tchánem, přestože není příjemná, obohatila mě.
Jen s Bohem nemluvím a asi nikdy nebudu. Nevím, jestli někdy najdu odpověd na otázku PROČ???

Jak se říká, čas rány zahojí. Nikdy se se smrtí svého muže nesmířím, ale naučila jsem se s tím žít, a vím, že už se nikdy nevrátí. Ráda bych opět prožila lásku. Takovou, co vám rozbuší srdíčko. Jsem ještě mladá, 32 let a snad i pohledná, (pečlivě o sebe pečuji :-))  ) mám své zájmy, jsem i zajištěná, ale nechci zůstat bez lásky.
Bohužel jsem ale za celou dobu nepotkala takového muže, který by mi to moje srdce rozbušil.
Někteří by rádi mě, ale ne s dítětem.... jako by děti byly nakažlivá nemoc či co??!!
Napadlo mě, jestli třeba budu ještě vůbec někdy schopná opravdu a hluboce milovat??
Co s tím a co dál??? -..........


Deni - Apina

Milá Deni Apino, tvůj dosavadní osud je sice smutný, ale nevěš hlavu, tady na Žena-in.cz můžeš najít spoustu kamarádek, které tě nejednou potěší dobrým slovem. A taky je tady redakce, která ti posílá kabelku a pár překvapení k ní. Tak si to s prckem krásně užijte...

A hlavně neboj, ten správný chlap se jednou jistě objeví...

Reklama