S Hankou jsem se seznámila před třemi lety. Nastoupila jsem do nového zaměstnání a ona byla první, kdo mě takříkajíc vzal pod ochranná křídla. Byla jsem jí za to vděčná a byla jsem ráda, že jsem hned na začátku pracovního poměru našla spřízněnou duši.

 

Víte, já nejsem zrovna společenský typ. Kamarádky si hledám s obtížemi a proto jsem byla tak šťastná, že si Hanka ke mně našla cestu.

 

Nejprve jsme si hodně povídaly jen v práci, potom zašly na kávu a z kolegyň se postupem času staly přítelkyně. Vlastně jsem poprvé v životě měla takovou tu skutečnou přítelkyni a byla jsem opravdu moc šťastná.

Hanka si v té době prožívala těžké období, opustil jí přítel, a tak jsem jí pomáhala seč to šlo.

 

Chodily jsme do kina, na plavání a nebo jen tak seděly u sklenky vína a hovořily o životě. Musím přiznat, že to byly krásné okamžiky. Hanka mě stále žádala o radu ohledně svého přítele, rodičů, či šéfa a mně dělalo radost jí pomoci, najít společně pro ni to nejlepší řešení.

 

Nikdy mne nenapadlo, ani jsem nad tím nijak neuvažovala, že s Hankou řešíme vždy jen a jen její problémy.

Já byla sama a tudíž jsem byla ráda, že mě někdo potřebuje, že mám někoho, kdo mne rád vidí a kdo se mnou rád tráví volné chvíle.

 

Před časem se však můj život obrátil k té temné straně a ukázal mi, že ne vždy je člověk jen šťastný a spokojený... Ukázal mi, že život sebou přináší i bolest, strach, smrt...

 

Velice vážně jsem onemocněla. Podstoupila jsem těžkou operaci, po které následovalo zdlouhavé a nepříjemné léčení.

Psychicky jsem byla až na samém dně. Nevěděla jsem, jak to se mnou dopadne. Zda se uzdravím, zda budu zase moci normálně žít.

 

Jak já byla šťastná, když se ve dveřích nemocničního pokoje objevila Hanka! Samou radostí jsem se rozplakala a objala ji jako svou sestru.

 

(Asi bych měla uvést, že rodiče už nemám, manžel mě opustil před lety a děti mi nebyly přány. Tudíž jsem měla jen Haničku, která byla nejen mou přítelkyní, ale i mojí rodinou.)

 

Byla jsem jediná, za kým doposud nikdo nepřišel na návštěvu a najednou stála Hanka ve dveřích!

Potřebovala jsem se vypovídat, sdělit někomu své pocity, obavy, strach. Jistě, hovořila jsem se sestřičkami i doktory, ale já měla potřebu, aby mě vyslechl někdo, kdo mě má rád, někdo mně citově blízký.

A asi jsem potřebovala slyšet i nějaké to povzbuzující slůvko ...

 

Jenže Hanka si sedla k mé posteli a začala si stěžovat na svou matku, na nového přítele, na práci... Trpělivě jsem ji vyslechla a když jsem se konečně dostala ke slovu já, Hanička mi dala pusu a řekla, že už musí běžet, protože jde do divadla, že si prý popovídáme příště.

 

Mrzelo mě to, ale zároveň jsem to chápala. Je zdravá a má obyčejné, všední problémy. Je jasné, že si neumí představit, jaké to je ležet v nemocnici a s hrůzou čekat na každé výsledky jak dopadly.

Myslím, že tohle pochopí jen člověk, který si to prožije. Proto jí to nezazlívám.

 

Asi za tři dny za mnou opět Hanička přišla.

Ten den mi bylo velice zle. Léčba začala mít na mé tělo špatný vliv a já se cítila skutečně na umření.

Hanička mě pohladila, řekla, že vypadám celkem fajn a začala vyprávět o tom, jak se pohádala s přítelem.

 

Vydržela jsem jí poslouchat asi půl hodinky a pak ji požádala, aby odešla. Vím, že to bylo nezdvořilé, ale mně bylo opravdu zle a potřebovala jsem spát...

 

Hanička se na mě asi týden zlobila. Napsala mi dopis, že takto se přítelkyně k sobě nechovají a že jí velice mrzí mé chování. Psala také, že chápe, že mi není dobře a že si prožívám peklo, ale že právě ona je tu od toho, aby mne přivedla na jiné myšlenky.

 

Po přečtení toho dopisu jsem se opravdu styděla a i když jsem měla bolesti, dobelhala jsem se k telefonu, zavolala jí a omluvila se.

Plakala jsem jak malé dítě ...

 

Hanka mi odpustila a slíbila, že za mnou do nemocnice přijde co nejdřív.

Bohužel měla moře práce, takže jsme se viděly až když mě propustili domů. Moc jsem se na Hanku těšila, hlavně na to, jak si popovídáme, jak se jí konečně svěřím se vším co jsem si prožila a co mě ještě čeká. Doufala jsem, že mě náš rozhovor uklidní, dodá sílu a chuť bojovat.

 

Ale mé představy a touhy opět vzaly za své...

Hanička přinesla víno (pila sama, já alkohol nesmím) a vyprávěla mi, jaké peklo jí její přítel doma dělá. Ve finále se opila, rozplakala a já jí uklidňovala co to šlo...

 

Po tom večeru jsem byla moc smutná. Tak nějak jsem vycítila, že ji asi mé problémy moc nezajímají.

Pokud jsem totiž zavedla řeč na sebe (a nebylo to jen o mé nemoci či léčbě), vždy rozhovor obratně otočila zpět na svou osobu...

 

Mám Haničku moc ráda, je jako má sestra, ale tohle mě opravdu mrzí. Zkusila jsem si s ní o tom promluvit, řekla jsem jí na rovinu, že se mi nelíbí, jak se chová a že se stále dokola a dokola probírají jen její starosti. Ona se jen usmála a řekla, že jsem malá kecka...

 

Bojím se, že o ni přijdu, že zničím svou nespokojeností naše přátelství. Nevím co mám dělat, mám to nechat být? Nebo si s ní mám ještě zkusit promluvit? Myslíte, že bych tím ohrozila naše kamarádství?

 

Mám před sebou další léčbu, která nebude snadná a potřebuji mít v někom alespoň maličkou oporu. Trápí mě, že se nemám komu vypovídat, komu svěřit. Na druhou stranu vím, že Hanka má svůj život a že ji mé problémy mohou obtěžovat.

Nechci udělat žádná zbrklá rozhodnutí, bojím se totiž samoty. Moc se bojím. A bojím se období léčby, které přichází.

Nevím, jak bych to bez Hanky vše zvládla a vydržela...

 

Reklama