Žila jsem dlouho sama. Asi tak před půl rokem jsem se seznámila s Fandou. Rozuměli jsme si a tak jsem mu nabídla, aby se ke mně nastěhoval. Jsem ráda, že mám partnera, ale teprve teď ho začínám více poznávat.
Jak se říká, v nouzi poznáš přítele, poznávám i já toho svého. Bohužel spíš z té negativní stránky. Před lety jsem měla autonehodu. Nebyla vážná, ale utrpěla jsem „lehčí“ úraz krční páteře, který se po letech začal ozývat. Při změnách počasí mám obrovské bolesti, které provází nepříjemné motání hlavy a závratě.
Když mě to „popadne“, bojím se vyjít na ulici, abych neomdlela. Chodím k jednomu lékaři, který mne vždycky dá do pořádku, ale jeho ordinace je poměrně daleko, a protože od nehody neřídím, musím cestovat autobusem.
Požádala jsem přítele, aby mě k lékaři doprovodil, že mám strach, abych někde neupadla. Má to při cestě do práce, ale i tak se začal vymlouvat, že nechce přijít pozdě. Já vím, že si tam na docházku zase tak moc nehrají a nějaká půlhodina se neřeší. Pracuje jako automechanik u svého známého.
Jenomže on z nějakého důvodu se mnou nechce jít. Jako by se za mě styděl. Nechce, aby ho někdo potkal s takovým lazarem?
A tak jsem požádala kamarádku, která mi ochotně vyhověla, ale stejně jsem měla pocit, že se mě chce na něco zeptat. Předběhla jsem ji a vymluvila se na to, že Fanda má nějakou naléhavou práci a nemá čas se mnou jít.
Dobře, omluvila jsem ho a myslela si, že to byl ojedinělý případ. Ale nedávno se zase projevil jako neochota.
Šel si do obchodu koupit cigarety, tak jsem ho požádala, aby koupil i rohlíky, když tam jde.
Vrátil se s cigaretami, ale bez rohlíků. Prostě na ně zapomněl, ale vracet už se nechtěl, i když je krámek nedaleko.
Já vím, někdo si může myslet, že je to prkotina, že jsem si pro ty rohlíky mohla zajít sama, ale mě to docela mrzí.
Něco mi říká, že Fanda je sobec, který jen bere a neumí dávat.
Čtěte také:
S čím vám doma partner pomáhá?
Nový komentář
Komentáře
Rikina — #30 Možné to je, i když se to na první pohled zdá daleko riskantnější než vztah v jedné zemi.
Vzpomněla jsem si na jednu stařičkou herečku, Sylva Langová to, myslím, byla, která svého budoucího muže potkala na Karlově mostě. On Brit, ona Češka, jejich oči se setkali, on jí řekl, že si ji chce vzít a že pro ni přijde příští týden. Jak řekli, tak udělali a milovali se dlouhá léta
Inu, zázraky se dějí 
Suzanne — #29 ovšem taky to vypadá, že v této ministatistice převažují "zahraniční" vztahy. Jestli to taky nemá nějaký nezanedbatelný vliv.
Zatím to vypadá, že platí nepřímá úměra
Čím zbrklejší vstup do vztahu či manželství, tím harmoničtější svazek 
Dudlajlama — #25 Tak nevim, ale pridavam se k vam. S K. jsme se potkali na party tady, za tyden sli na jedno kafe, ja odjela domu, on me volal a za pul roku telefonatu asi tak 1/2 hod tydne, prijel za mnou do statu. Driv nemoh kvuli nemocenske. Odjeli jsme spolu do Evropy a za mesic pozadal o ruku. svatba ale musela pockat az jsme se vratili do Statu za par mesicu. Takze kdyz vezmu cistej cas.....co dodat? Teda my to vedem, zensky...zatim mame ale jenom neco malo pres 3 roky od svatby.
Dudlajlama — #25
nevyhrala. VONa jsem znala 3 mesice pouze on line, pak jsem se k nemu nakvartyrovala na mesic na dovcu, pak jsem odjela a za 2 mesice prijela uz nafurt.
Komu se zdají ty počty divné, tak jen upřesním, že jsem svého budoucího nastávajícího poznala jako desetiletá holčička. Jemu bylo 11, a bydleli jsme v jednom domě, chodili do stejné školy, do stejných kroužků, patřili do téže sídlištní party nezvedených grázlíků, dostávali doma sodu za tytéž průšvihy, a později jsme spolu chodili i do tanečních. Naši rodiče pracovali ve stejné fabrice, a ti moji říkali "jak se můžeš kamarádit s tím ...ovic chuligánem", zatímco ti jeho... To už potom fakt nešlo, se nevzít.
Suzanne — #18 asi bych vyhrala
, znali jsme se dalkove asi 8 mesicu(bez mailu a internetu), "nazivo" necely mesic a byla svatba. Letos jsme meli 22 let.
Suzanne — #22 Pak je ještě další varianta - lidi, co se nějaký čas poznávali, pak se sestěhovali, dlouhá léta spolu žili, a všechno vypadalo ideálně, tak se "konečně" vzali. A pak teprve nastal ten průser jak mraky. Protože všechno, co do té doby a za mnoho let bylo, náhle jako by nebylo, a do roka a do dne byl rozvod. To je taky zajímavý jev.
To málem nastalo i u nás, protože jsme se sice 10 let znali, ale nežili spolu ani týden. Pak jsme se vzali a choť vzápětí odešel na 2 roky na vojnu. A za dva roky, když se vrátil, tak to byl úplně jinej chlap, než těch 10 let předtím. Pecka. Všechno špatně, zpátky na stromy - jenže jsme mezitím měli dvě děti, že jo.
Tak jsme se museli učit fungovat jako rodina takřka od nuly. 
Nepochybuji, že i on měl pocit, že jsem úplně cizí ženská. 
Suzanne — #22 Tak to my jsme se znali 8 měsíců a už jsme spolu (od svatby) skoro 30 let.
datura — #21 Psí knížka versus manželství, to je zase další téma. Mně jde o to soužití a délku známosti před ním. Znám lidi, kteří se potkali, sestěhovali a jsou spolu léta. Pak znám lidi, kteří se poznávali léta a když se sestěhovali, stejně to byl průser jak mraky. Tohle mě zajímá.
Suzanne — #14 já čtyři roky a začali jsme spolu žít až po svatbě
i moje dcery se vdávaly až po delší známosti a o nějakém žití na hromádce nebyla ani řeč 
Rikina — #19 Určitě! Haló, děvčata z redakce! Šlo by to? Jistě by to bylo zajímavé
Suzanne — #18
no jo, to by možná mohlo být i na denní téma. Anketa, a příhody by se jistě taky našly...
Rikina — #15 vidíš, to je zajímavé téma, mohla by se udělat nějaká anketa, jak dlouho baby znaly svého muže před tím, než se s ním sestěhovaly. A jak dlouho to vydrželo, pokud to bylo brzy či po dlouhé době... Ale to už by asi byl složitý statistický úkon na několik anket
kobližka — #16 ... ale tak jsem jen chtěla říct, že není vždy nutno posuzovat lidi jen podle toho užitku, který případně poskytují.
Rikina — #9 Tak o tobě je známo,že jsi silný jedinec.Ne všem ovšem vyhovuje takový život,nebo smutno jest člověku samotnému.
risina — #13 A není to tam u vás nějaký krajový zvyk?
Znala jsem pána z těch končin, a s ním se nečekaně rozešla dívka, se kterou plánoval budoucnost. Prohlásil veřejně, že teď půjde a ožení se s prvním děvčetem, které potká na ulici. Na truc. Šel ven, potkal slečnu, oslovil ji, za tři týdny byla svatba... a muselo se jim zadařit o nejpozději o svatební noci, neb čáp taky přiletěl přesně na čas. Překvapivě toto "rychlé" manželství vydrželo desetiletí. Takže, ano, uznávám, že je to možné, ale nepokládám to za příklad hodný následování. Já svého chotě znala 10 let, než byla svatba. 
risina — #13 Rikina — #2 Já znala svého tři neděle
Rikina — #2 Ad "jak dobř eho asi zná" - musím se nad sebou zamyslet. Když jsem znala svého manžela půl roku, byla jsem za něj už měsíc provdaná a pár dní dokonce už i těhotná
.
peetrax — #11
Hele, já žila sama osm let, ale fakt jsem si to neužila tak, jako si dnes užívám, když jsem k sobě našla pro mě ideálního chlapa. Umím být sama, mám známé, sama sportuju, dělám si svoji kariéru, ale prostě potřebuju parťáka pro život a v kamarádech či kamarádkách jsem nikdy nenalézala to, co potřebuju. Jsem méněcenná osobnost 
