Že trpím touto úchylkou jsem zjistila asi před deseti lety. Byla jsem již několik let s dětmi sama, práce a starostí až nad hlavu a dnem i nocí mě provázel neodbytný pocit, že nestíhám. V noci se mi pak zdálo o nesplněných úkolech a kupících se restech.
A jelikož jsem stvoření svědomité, začala jsem pracovat i ze spaní. To jsem zjistila, když jsem se ve dvě v noci probudila u pračky a cpala do ní špinavé prádlo. Nevěřícně jsem sama nad sebou zakroutila hlavou, označila se za cvoka a zalezla zpátky do postele.
Nevěnovala jsem tomuto ojedinělému nočnímu zážitku pozornost až do chvíle, kdy jsem ze spaní zaslechla zvonek. Podívala jsem se na hodiny – bylo půl páté. Kdo to může být, proboha? Začala jsem se bát. Přeci jen jsem v bytě neměla mužskou oporu v podobě nějakého statečného ranaře, který by se zkrátka došel podívat, kdo to takhle nad ránem otravuje.
Nezbylo mi nic jiného, než se potichu došourat ke dveřím a kukátkem obhlédnout situaci. Za dveřmi stál neznámý muž podezřelého vzezření a na můj dotaz: “Kdo je to?“, mlčel a ani se nepohnul. Navíc bylo na chodbě zhasnuto, a tak jsem z něj viděla jen takové matné obrysy. Stála jsem za dveřmi a klepala se jak ratlík. Pak mě napadla spásná myšlenka! Došla jsem na balkón a zabušila na vedlejší parapet. Vylezl rozchrápaný soused a já jsem mu sdělila, co se děje. Postavil se k celé věci jako muž a šel na chodbu zkontrolovat toho houmlesáka.
Otevřel dveře, vyzbrojen pořádným dranžírákem a zjistil, že na chodbě nikdo není. Seběhl všech 11 pater dolů a zase nahoru, aby se na mě poté lítostivě podíval, zamumlal něco o návštěvě psychiatra a šel zahučet do peří.
Já jsem už do postele nezalezla, ale přemýšlela jsem o jeho poslední větě a o tom, jestli opravdu nejsem blázen.
Po nějaké době, kdy byl klid, jsem se ráno probudila a zjistila, že na nočním stolku nejsou mé brýle. Bylo to velmi podezřelé, protože brýle jsou mou nedílnou součástí a odkládám je vždy až ve chvíli, kdy ležím v posteli. Začala pátrací akce, do které jsem zapojila i dcerky. Hledaly jsme usilovně, leč bezvýsledně. Hlavně já jsem v hledání nebyla moc nápomocná, neboť brýle se bez brýlí hledají jen velmi těžko.
Propadla jsem beznaději a vyndala ze skříňky staré, nemoderní obroučky a přemýšlela, jak budu v práci za opravdovou kočku s takovou hrůzou na očích. Pak jsem se šla vysprchovat a když jsem si brala ze šuplíku čisté prádlo a hledala ty správně barevně vyladěné punčocháče, zčistajasna jsem narazila na své ztracené brejličky. Byly schované pěkně až ve spod a vzadu.
Tato příhoda mnou opět silně otřásla, nicméně jsem byla pevně rozhodnutá, že ke cvokaři nejdu. Uplynula nějaká doba, kdy se mé noční šílenství projevovalo pouhým křičením: „domorodcííí, pomóóc“ nebo okouzleným sledováním náletu párátek v barevných „bejsbolových“ čepičkách a podobnými neškodnými excesy.
Jednou jsem se v sobotu dívala v televizi na nějaký hodnotný akční film. Hrál v něm Bruce Willis a on byl ten hlavní důvod, proč jsem film sledovala až do konce. Nakonec jsem z toho usnula v obýváku na gauči a zdálo se mi, že zezadu na mě nějaký ostřelovač míří puškou a zaměřuje mě laserovým světýlkem.
Ó hrůzo! Celá zpocená jsem otevřela oči a před sebou uviděla malý červený bod. Už mě má!, blesklo mi hlavou a samozřejmě, že mi nedošlo, že ten červený puntík je světýlko z televizního přijímače. Horečně jsem přemýšlela, co mám dělat. Po vzoru filmových hrdinů jsem se opatrně sesunula pod gauč – ze zorného pole toho světélka a pomalu se plížila ven. To, že jsem byla skutečně nenápadná, mi potvrdila naše fenečka, která spala jako dudek a můj pohyb ji vůbec nevyrušil. Probudila jsem se ve chvíli, kdy jsem se plazila předsíní, ve snaze dostat se nepozorovaně do koupelny a tam se zabarikádovat.
Usoudila jsem, že můj duševní stav je hrubě ohrožen. Nicméně k návštěvě odborníka jsem se pořád nemohla jaksi odhodlat. Měla jsem strach, že mě zavřou do blázince a budou mě v 
A tak jsem se se svou náměsíčností zkamarádila a žije se nám spolu docela dobře. Občas ze spaní hýkám, zpívám, směju se, křičím a volám, občas si jen tak cvičně schovám brýle a na akční filmy se raději nedívám. A kdyby náhodou zase někdo zazvonil, tak už to nejsem já, kdo musí statečně dojít ke dveřím.
A hlavně – to nejdůležitější: noc a spánek pro mě nejsou „promarněnou“ dobou, kdy se nic neděje. Já mám i ráno rodině co vyprávět. A věřte, že jsou to kolikrát poutavé a veselé příběhy.
Nový komentář
Komentáře
Meryl: No jo, no - mělas to po kom zdědit, cérenko
- já už jako malá chodívala ve spaní čůrat pod psací stůl, co měli naši tehdy v ložnici
, teď, coby velká, i když stále malá
ze spaní kecám, směju se, nadávám a tluču svého
(jednou se mi zdál opravdu hnusný sen - přišla jsem za ním do kanceláře i s naší
a on zrovna vycházel ze dveří, které v tom kanclu ale ve skutečnosti FAKT nejsou, pod paždí držel 2 hnusné rezivé štětky v odporných blýskavých "děvkovských" šatech a šíleně se k sobě všichni 3 měli
... udělalo se mi zle
a v ten moment se ke mně můj
opravdu sklonil, aby mi dal pusu, páč odcházel do práce... vlna odporu mi málem roztrhla hruď, ruka vylétla a PLESK - už ji měl, chudák, ani nevěděl proč. A já spokojeně spala dál
. Jen jsem mu to pak večer musela vysvětlit a vynahradit
). Taky se mi občas zdá, že mi můj drahoušek něco provede (tuhle mně normálně nechal v Praze na letišti
, řekl mi, že si jen odskočí a hned se vrátí... Odešel i s mýma věcma - pas, letenka, mobil, peníze, prostě VŠECHNO měl s sebou
... čas utíkal, letadlo už čekalo jen na mne a já lítala po hale a škemrala u lidí o telefon, abych mu mohla zavolat, KDE je. Když jsem konečně vyžebrala zapůjčení telefonu, letadlo už bylo v
eli... a můj
??? Když jsem se mu dovolala, seděl si v klidu doma v kanceláři /cca 250 km od letiště
/ a pracoval - prostě na mne zapomněl...
) - no a po takovém snu, když se probudím, najednou mi STRAŠNĚ DLOUHO trvá, než si uvědomí, že to byl jen pitomej sen a normálně jsem na 
naštvaná a
!!! Zrovna tak se mi zdává, že mi kvůli něčemu neprávem hrozně vynadal, že nás opustil a jiné příšernosti a já brečím ze spaní
a když se probudím, brečím zas, strašně to bolí a nevím, CO budu dělat....
.
...
Sranda je, že tyhle sny jsou úplně blbý právě proto, že se mi zdají věci, který se mi nikdy nestaly - můj muž mne nikdy nikde nezapomněl, nehledě na to, že jsem nikdy v Ruzyni nebyla a letadlem neletěla... s žádnou ehmštětkou jsem ho taky nepotkala, nenadává mi, nehádáme se.... Jedině že by to byla psychická průprava "co kdyby"
O snech, které se za několik dnů, týdnů, měsíců či let potom přihodily ani nemluvím...
Ale po zemi se tedy VÁŽNĚ neplazím
Hanna: To bych za náměsíčnost nepovažovala. Takové sny mívám taky, naštěstí můj svěrač je informovaný o tom, kde se ve skutečnosti nacházím
, takže se mi potom zdá, že sedím na záchodě, snažím se a ono to nejde
Já to mám občas taky, většinou když je úplněk. Nedávno jsem se zavřela na chodbu jenom v tričku, bez kalhotek a bez bot a bušila jsem a ještě jsem přítelovi vynadala, že dlouho neotvírá, místo abych byla ráda, že tam vůbec byl. Jinak nevím, co bych tam polonahá dělala
Bohužel někdy náměsíčnost není, až taková legrace. Stalo se mi, že jsem ležala v posteli a můj bývalý protějšek do mě začal bušit pěstmi, ale to byla síla!!! Nevěděla jsem jak mám reagovat tak jsem se skrčila ke stěně a jen jsem křičela jeho jméno, aby se vzbudil. Měla jsem strach, že když mu dám jednu pořádně mířenou, že koupím jednu konečnou. Nejhorší je, že on měl u toho otevřené oči. Těch příhod bylo ještě víc, ale tahle byla nejhorší. Potom jsem se bála spát vedle něj. Kdykoli se pohnul tak jsem měla srdce v krku. Pak už jsem se bála spát v noci a to i když jsem byla sama, ale teď už jsem z toho venku.
Tak toho je víc, než jsem si myslela
Já jako dítě jsem našla ráno na záchodě, který byl v jiném patře než jsem spala, vzadu na prkýnku perfektně složené věci, které jsem večer svlékla. Nikdo se k tomu nechtěl hlásit. Syn zase ve spánku vycházel z bytu, naštěstí jsme ho včas odchytili, pak už jsme zamykali. Taky chtěl chodit čůrat do kouta v domnění, že je na záchodě
Mě se něco podobného čas od času taky stává, zrovna te´d jak jsou horka a člověk hůř spí, tak je to častější - je to takové promítnutí snu do skutečnosti. Nedávno se mi třeba zdálo, že jsem ztratila svůj amulet a pak jsem se přistihla, jak rabuju v obýváku skříně a hledám ho. Nebo slyším na chodbě někoho přicházet domů a spojí se mi to, že jde ke mně a začnu se oblékat, že přece nemůžu otvírat v noční košili a dělat ostudu apod.
a jednou se mi v noci zdálo, že zvoní telefon, tak jsem vstala zvedla ho a mluvila do něj. Manžel mi pak řekl, že byl v šoku, protože jsem si s "někým" naprosto plynule povídala německy! 
Ona to není až taková sranda, protože já měla tyhle potíže v době, kdy jsem byla sama s malinkatým miminkem (manžel byl dlouhodobě mimo město). Všichni tvrdili, že se nemůže nic stát - jenže mě se povedlo zamknout pokoj, ve kterém jsem byla i s dítětem, a schovat klíč...ráno jsem byla na mrtvici, protože jsem nemohla ven. Kupodivu náš soused mi přes okno poradil, že moje prateta, která v bytě bydlela před námi, dávala klíč nahoru na starodávnou skříň - a on tam opravdu byl...od té doby jsem se šíleně bála usnout, abych mimi někde nepoponesla a neublížila mu. Taky si pamatuju, jak jsem najednou začala ze spaní šíleně křičet, všechny tím probudila, vyděsila a do rána jsme měli rozsvícené světlo...ráno jsem se dozvěděla, že v noci zemřela paní o dvě patra výš.
Wiki:
a ja si dycky myslela, ze namesicni nejsou, ze je to jen jako ve filmech
mluveni ze spani snad neni namesicnictvi, ne ?
Byvala spolubydlici se mnou bezne vedla ze spani hovory....ale jeden byl dokonaly, vypadal asi takto:Ona: Jirkooo, Jirkoo (jeji tehdejsi pritel) Ja: co je? Ona: dal jsi to tam??? Ja: jo Ona: TY PRASE!!!!
v tu chvili jsem se silene rozesmala, cimz jsem ji vzbudila a ona vypravela, ze jeji pritel polozil dort na podlahu a ona si do nej slapla :)))
Tak po bytě sice spící nechodím a věci neschovávám (zatím?
), ale probouzení se z nočních můr s výkřikem a následná dezorientace, kdy mi skutečně dlouho trvá, než si uvědomím, kde jsem, kdo jsem, co se děje či neděje a co byl sen a co je realita - tak to jsou moje běžné noci.
), vylezla jsem z postele a šla pátrat, kde je. Natolik mi ještě úsudek fungoval, že jsem si myslela, že to byl odraz malého pavouka, který lezl před světlem z koupelny. Ale zase jsme nechtěla vyděsit manžela, který si v té koupelně svítil a má z pavouků fobii. Jak jsem tam tak stála a rozmýšlela strategii, jen pomalu mi docházelo, že to celé byl jenom sen.. ale jistá si stejnak nejsem 
Zrovna tuhle jsem se v noci probudila a viděla lézt po skleněných dveřích od ložnice ohromného pavouka (tak 30 cm
Meryl, fakt super
.
Ráno jsem mu to líčila, smál se a nevěřil. 
Můj mužíček (programátor) je taky občas mírně náměsíčný nebo mluví ze spaní: jednou mi vzal polštář z pod hlavy, povídá "ukaž" a začal si ho děsně vážně prohlížet. Já na něj koukám a ptám se, co tam hledá. A z něj vylezlo, že tam hledá chybovou hlášku.
A já si myslela,že náměsíční lidičky lezou pouze po střechách z nataženou rukou
Já jsem měla náměsíčného přítele a byla s ním děsná legrace. V době kdy četl knihu o ponorkách za 2. světové války, tak mě v noci vytáhnul z postele, abych se šla podívat, jaká je venku bouřka a vázně mi vysvětloval, že v tomhle fakt nemůžeme vyplout na moře.
Jindy mě vzbudil s tím, že jsem nezavřela okno a nasněžilo nám do bytu (byl červen a ty světlé fleky byly stíny pouličního osvětelní).
Jednou při nocování s partou vyskočil a k obveselení celé společnosti začal kolem sebe boxovat a řvát "jen poďte blíž vy hajzlové, já vám ukážu" atd...
Ale před červeným světýlkem z televize se teda nikdy po podlaze neplazil...