Vážně! Jsem opravdu náměsíčná. Je to velká legrace – hlavně pro moji rodinu.

Že trpím touto úchylkou jsem zjistila asi před deseti lety. Byla jsem již několik let s dětmi sama, práce a starostí až nad hlavu a dnem i nocí mě provázel neodbytný pocit, že nestíhám. V noci se mi pak zdálo o nesplněných úkolech a kupících se restech.

A jelikož jsem stvoření svědomité, začala jsem pracovat i ze spaní. To jsem zjistila, když jsem se ve dvě v noci probudila u pračky a cpala do ní špinavé prádlo. Nevěřícně jsem sama nad sebou zakroutila hlavou, označila se za cvoka a zalezla zpátky do postele.

Nevěnovala jsem tomuto ojedinělému nočnímu zážitku pozornost až do chvíle, kdy jsem ze spaní zaslechla zvonek. Podívala jsem se na hodiny – bylo půl páté. Kdo to může být, proboha? Začala jsem se bát. Přeci jen jsem v bytě neměla mužskou oporu v podobě nějakého statečného ranaře, který by se zkrátka došel podívat, kdo to takhle nad ránem otravuje.

Nezbylo mi nic jiného, než se potichu došourat ke dveřím a kukátkem obhlédnout situaci. Za dveřmi stál neznámý muž podezřelého vzezření a na můj dotaz: “Kdo je to?“, mlčel a ani se nepohnul. Navíc bylo na chodbě zhasnuto, a tak jsem z něj viděla jen takové matné obrysy. Stála jsem za dveřmi a klepala se jak ratlík. Pak mě napadla spásná myšlenka! Došla jsem na balkón a zabušila na vedlejší parapet. Vylezl rozchrápaný soused a já jsem mu sdělila, co se děje. Postavil se k celé věci jako muž a šel na chodbu zkontrolovat toho houmlesáka.

Otevřel dveře, vyzbrojen pořádným dranžírákem a zjistil, že na chodbě nikdo není. Seběhl všech 11 pater dolů a zase nahoru, aby se na mě poté lítostivě podíval, zamumlal něco o návštěvě psychiatra a šel zahučet do peří.

 Já jsem už do postele nezalezla, ale přemýšlela jsem o jeho poslední větě a o tom, jestli opravdu nejsem blázen.

Po nějaké době, kdy byl klid, jsem se ráno probudila a zjistila, že na nočním stolku nejsou mé brýle. Bylo to velmi podezřelé, protože brýle jsou mou nedílnou součástí a odkládám je vždy až ve chvíli, kdy ležím v posteli. Začala pátrací akce, do které jsem zapojila i dcerky. Hledaly jsme usilovně, leč bezvýsledně. Hlavně já jsem v hledání nebyla moc nápomocná, neboť brýle se bez brýlí hledají jen velmi těžko.

Propadla jsem beznaději a vyndala ze skříňky staré, nemoderní obroučky a přemýšlela, jak budu v práci za opravdovou kočku s takovou hrůzou na očích. Pak jsem se šla vysprchovat a když jsem si brala ze šuplíku čisté prádlo a hledala ty správně barevně vyladěné punčocháče, zčistajasna jsem narazila na své ztracené brejličky. Byly schované pěkně až ve spod a vzadu.

Tato příhoda mnou opět silně otřásla, nicméně jsem byla pevně rozhodnutá, že ke cvokaři nejdu. Uplynula nějaká doba, kdy se mé noční šílenství projevovalo pouhým křičením: „domorodcííí, pomóóc“ nebo okouzleným sledováním náletu párátek v barevných „bejsbolových“ čepičkách a podobnými neškodnými excesy.

Jednou jsem se v sobotu dívala v televizi na nějaký hodnotný akční film. Hrál v něm Bruce Willis a on byl ten hlavní důvod, proč jsem film sledovala až do konce. Nakonec jsem z toho usnula v obýváku na gauči a zdálo se mi, že zezadu na mě nějaký ostřelovač míří puškou a zaměřuje mě laserovým světýlkem.

Ó hrůzo! Celá zpocená jsem otevřela oči a před sebou uviděla malý červený bod. Už mě má!, blesklo mi hlavou a samozřejmě, že mi nedošlo, že ten červený puntík je světýlko z televizního přijímače. Horečně jsem přemýšlela, co mám dělat. Po vzoru filmových hrdinů jsem se opatrně sesunula pod gauč – ze zorného pole toho světélka a pomalu se plížila ven. To, že jsem byla skutečně nenápadná, mi potvrdila naše fenečka, která spala jako dudek a můj pohyb ji vůbec nevyrušil. Probudila jsem se ve chvíli, kdy jsem se plazila předsíní, ve snaze dostat se nepozorovaně do koupelny a tam se zabarikádovat.

Usoudila jsem, že můj duševní stav je hrubě ohrožen. Nicméně k návštěvě odborníka jsem se pořád nemohla jaksi odhodlat. Měla jsem strach, že mě zavřou do blázince a budou mě v noci pozorovat jako pokusné zvířátko.

A tak jsem se se svou náměsíčností zkamarádila a žije se nám spolu docela dobře. Občas ze spaní hýkám, zpívám, směju se, křičím a volám, občas si jen tak cvičně schovám brýle a na akční filmy se raději nedívám. A kdyby náhodou zase někdo zazvonil, tak už to nejsem já, kdo musí statečně dojít ke dveřím.

A hlavně –  to nejdůležitější: noc a spánek pro mě nejsou „promarněnou“ dobou, kdy se nic neděje. Já mám i ráno rodině co vyprávět. A věřte, že jsou to kolikrát poutavé a veselé příběhy.