kloboukKlobouky, klóbrcy, hučky a všelijaké tralaláky prostě miluju. Není kloboučnictví, co bych minula bez povšimnutí. Zalezu tam a s příslibem koupě narážím jednu hučku za druhou, všelijak se nakrucuju před zrcadlem a dělá mi dobře, když mi prodavačka vysekne poklonu, že jsem vyloženě klouboukovej typ. Pak jí trochu zvadnou rysy, když zdvořile poděkuju a se slovy, že si to musím ještě rozmyslet, odcházím. Ještě chvíli ve mně sice hlodá červíček, že ten černý, v němž jsem vypadala jako Audry Hepburnová, by se mi moooc líbil, ale protože se znám, zrychlím krok, abych zapudila tu neodbytnou myšlenku na další klobouk.

klobouk

 

Panebože, proč mám jen jednu hlavu?

Vždyť bych si sama mohla otevřít kloboučnictví. Jenom slamáků mám asi pět. Jeden dokonce historický kousek z dvacátých let. Je to nádherný světloulinký panamák s krémovou rypsovou stuhou. Úplně čisťounký, nenošený, za pouhých sto osmdesát korun. Objevila jsem ho u Mily Vávrové v Art Decu, kam se chodím kochat starými hadříky a doplňky z první republiky.

No uznejte, mohla jsem ho tam nechat? To bych si vyčítala do smrti. Ještě jsem ho sice neprovětrala, je mi trochu těsný, ale až ho nechám u modistky vytáhnout, budu v něm honit vodu. Léto je přece jediná doba, kdy nejste v klóbrcu za blázna. A jak jsem tak koukala na klobouky, co frčí tuto sezonu, budu i v tom devadesátiletém slamáku in

.klobouk

Dá se totiž skvěle tvarovat.

ff

A co vy, jaký máte vztah ke kloboukům? Sluší vám a nosíte je? Nebo si myslíte, že v něm máte ránu?