Mojí „úhlavní a krizovou“ kamarádkou je Marta. Prožíváme spolu dobré i zlé chvilky už celých 21 let. Seznámily jsme se vlastně jen díky tomu, že jako 15letá jsem se starším bráškou celé prázdniny pravidelně jezdila do okresního městečka do letního kina. Na nádraží s námi čekával na vlak téměř dvoumetrový dlouhán jménem Jarda, slovo dalo slovo a stali se z nás tří kamarádi. Pak šel Jarda na vojnu a nějak jsme se ztratili z očí.

 

Když jsem se vdala, přestěhovala a narodila se mi první dcera, neměla jsem kromě manžela žádnou spřízněnou duši v okolí. Jednou jsem s kočárkem brouzdala po sídlišti a koho nepotkám - Jardu. On byl v té době už pár let ženatý a měl tříletého syna. Zrovna se přistěhovali a kvůli bytu vzal místo školníka na základce. Probrali jsme spolu všechno možné a on mě pozval k nim na návštěvu. Ovšem nepředpokládal, že ho hned vezmu za slovo a protože byl v ten den manžel na služební cestě, vyrazím na návštěvu hned odpoledne.

 

Naložila jsem svou devítiměsíční dceru do krosny a zamířila ke škole. Na schůdkách u služebního bytu seděla štíhlá dívka, tvářila se značně zarputile a potahovala z cigarety. Podle vypodobnění to musela být Jardy žena. Zamířila jsem k ní a jak jsem se později dozvěděla, způsobila jsem jí malý šok. Jen si představte – právě vás šíleně namíchne nadřízený, svět vás neskutečně štve a najednou k vám přijde úplně cizí holka s dítětem na zádech a prohlásí: „Já jsem kamarádka Vašeho manžela a přišla jsem k Vám na kafe.“

 

Jen na mě vytřeštila nevěřícně oči a za chvíli jsme se bavily, jako když se známe 20 let. Tím jsme ohromily i Jardu, protože dobře věděl, že se jeho Marta jen velice těžko skamarádí, a najednou, když přišel domů, našel tam dvě naprosto souznějící duše. Od té doby jsme spolu zažily dobré i zlé časy, vždycky jsme jedna druhou podržela a nebyla výjimka, že Jarda zavolal v jedenáct v noci, že jim malého Járu odvezli do nemocnice a on k nám vede Martu, abychom ji povzbudili.

 

Pořádaly jsme spolu babince a vždycky jsme si měly co vyprávět třeba do tří do rána. Zrovna minulý týden jsme vzpomínaly, jak se můj muž zdržel s kamarády a my mu za trest vypily kafe, dotočily do lógru horkou vodu a on nic nepoznal a vypil to. Nebo jak nám byla v bytě zima a seděly jsme pod starou dekou u televize, přišel můj manžel a prohlásil, že jsme pod tou dekou jak teplé sestry, a začal ji z nás tahat. Deka byla letitá, a tak jsme ji přetrhli vejpůl.

 

Kdykoliv jsme jedna nebo druhá potřebovaly hlídání, vždycky jsme se mohly spolehnout jedna na druhou (i tu ruku si malý Jára zlomil u nás). Navzájem jsme jako rodiny stěhovali těm druhým nábytek do nového bytu. Tenhle soulad nepřerušilo ani to, že nás teď dělí několik kilometrů. Sice se nenavštěvujeme tak často, ale víme, že o sobě víme, kdyby bylo potřeba, jsem kamarádky do nepohody.

 

Co mě těší, že už nějakou dobu mám ještě jednu takovouto kamarádku a vychovala jsem si ji sama. Je to moje starší dcera a náš vztah matka-dcera nádherně přerostl do přátelství, které bych přála i ostatním maminkám. No nemám se já ohledně přátelství naprosto báječně?

 

Vikina007

 

 

Milá Viki, díky za pěkný příspěvek ;o))))  Můžeš se těšit na pěkný dáreček!

 

A co vy ostatní??? Napište nám, jaká přátelství jste měla, máte, či byste chtěla mít....
Psát nám můžete na e-mail redakce@zena-in.cz

 

Těšíme se!!!

 

 

Reklama