Krásné slunečné jarní ráno,

den je jako ze zlata a byly bychom samy proti sobě, kdybychom si ho kazily mrzutým hodnocením svého zjevu.

Mně sice pořád ještě není jedno, jak vypadám, ale že bych si z toho udělala komplex... to už je za mnou. To víte, že když jsem byla puberťák, tak mi vadilo všecko. Hlavně teda vlasy, protože je mám přírodně vlnité, postava taky - mám typicky slovanskou, a já chtěla mít vlasy jako záclony a nohy jako sirky, přesně tak, jak vypadaly modelky. To už mě přešlo a vím, že ze sebe nemůžu dělat někoho jiného....

Začala jsem se zajímat o jiné svoje nedostatky.
Po návratu od moře v r. 1992 jsem se na sebe po pár týdnech podívala do zrcadla a zjistila, že se mi na zádech objevilo něco, co tam dosud nebylo. Poplašená četbou lékařských článků o škodlivosti slunečního záření jsem metla na kožní oddělení.
Panu doktorovi jsem nabídla svá odhalená záda a nastala chvilka ticha. Už jsem se připravovala na to nejhorší, když si pan doktor odkašlal a taktně mi sděloval, že se jedná o "stařecké pigmentové skvrny" a že to mám nechat být. Moc mě pobavilo, jak opatrně volil správné termíny, neb mě viděl prvně a nebyla jistota, že sebou neseknu na podlahu v hysterickém záchvatu, že nejsem žádná stařena, ale žena v rozpuku a co že si to dovoluje. Na jeho radu jsem to nechala tak a jen se na to občas koukla. Uběhlo pár let, skvrny nejen že nemizely, ale přidávaly se další. Na zádech v oblasti podprsenky už byl docela pěkný černý knoflík a jeho sourozenci ho lemovali kolem dokola. Nemohla jsem se na to koukat. Dodala jsem si odvahy a zašla na nové kožní oddělení u nás, kde je současně i léčebná kosmetika.

Paní doktorka, krásná to žena, pěstěná a jemná, mi opatrně sdělila, co  to je (stařecké bradavice, oni to ohleduplně označují za seborrhoické veruky) a že na to rozhodně nemám věk, že jde o předčasné pigmentové projevy. No, v duchu jsem se smála, jak to má zmáknuté s přístupem k ješitným pacientkám, protože vím, kolik mi je a že to mám genetické. Mě spíš zajímalo, jestli se s tím dá něco dělat, protože - upřímně - hezké to tedy nebylo.
"To můžu odstranit hned!" vyrazila mi dech -  tak jsem zajásala a ona mé nadšení poněkud přibrzdila informací, že se to platí. Což mi ani tak nevadilo, nestálo to majlant.

A pak to šlo šup na šup. Napřed mi zmrazila inkriminované místo, pak cosi zatlačilo a neblahá ozdoba byla nenávratně pryč. Pokračovala všude, kde bylo co k "snesení" - tak se tomu odborně říká - a odcházela jsem polepená náplastmi, leč v pár minutách zbavena všeho, s čím jsem se otravovala roky.

Kdyby šlo všecko tak jednoduše... teď mám na těch místech lehce růžové kulaté plošky, které se brzo ztratí, a jsem zkrátka jak nová. A tak jsem se jednoduše zbavila toho, co mi bránilo vylézt bez obav mezi lidi na koupaliště, a cítím se líp.

Jsem toho názoru, že nad neodstranitelnými problémy je zbytečné slzet a naopak - když je nablízku lehká pomoc, máme se jí chopit všemi desíti.

Gerda

Milá Gerdo,
děkuji za krásný příspěvek.
Jako vždy, není třeba dalšího komentáře.

Reklama