„Od dětství jsem introvertka. Když se ve škole dělaly psychologické testy, zkoušela jsem v nich podvádět, protože se tradovalo, že extroverti jsou ti lepší. Ale i tak to většinou nevyšlo. Měla jsem jen jednu kamarádku a vždy jsem spěchala domů, abych mohla být sama se sebou, se svými hračkami a později knihami.
V pubertě jsem se trochu změnila a snažila se dělat to, co dělají ostatní. Ve skutečnosti jsem však jen hledala spřízněnou duši, se kterou bych navázala romantický vztah. To se podařilo, ale po několika letech jsme se rozešli. Potom jsem potkala Romana, do kterého jsem se šíleně zamilovala.
Roman studoval architekturu a měl spoustu přátel, se kterými chodil na večírky a já jsem ze začátku chodila s ním. Snažila jsem se z introvertky předělat na extrovertku a musím říct, že se mi dařilo u lidí vyvolávat pocit, že jsem zdatná v komunikaci a měli mě rádi. Zvlášť když jsem si dala dvě skleničky vína. Jenže to všechno byla jen iluze a každou chvíli jsem přemýšlela nad tím, jak by mi bylo lépe doma, kam jsem nakonec přicházela zcela vyčerpaná. Nejhorší paradoxně nebyly večírky, ale návštěvy jiného páru. Všechna pozornost se stočila na mě a já jsem musela vyprávět o práci a vést takové ty prázdné dialogy, které jsem úplně nesnášela.
Postupem času, jsem začala dostávat záchvaty úzkosti, které mě přepadaly většinou hned při takových návštěvách. Často jsem se omluvila a prostě odešla, což Roman nesl velice těžce a nechápal, co se mnou najednou je. O svých pocitech jsem s ním mluvit nechtěla, protože jsem si myslela, že by něco takového nemohl pochopit.
Teď chodím do společnosti jen sporadicky. Roman moje rozhodnutí respektuje, ale já na něm vidím, jak je zmatený a zklamaný. Začal přece chodit s holkou, která je zábavná a rozumí si s jeho přáteli. To ale nevěděl, že je to jen maska, jíž jsem se snažila nosit. Teď se milujeme a Roman by mě nedokázal opustit, i když vidím, že tiše trpí. Proto si myslím, že by se lidé neměli na začátku vztahu přetvařovat. Protiklady se sice mohou přitahovat, ale ve skutečnosti oba lidé ve vztahu trpí. Ideální vztah je o tom, že společně sdílíte zážitky a máte společné přátelé. Když ani jedno z toho není, tak zbude jen místo, které je vyplněné hořkosladkými pocity. Ty po čase stejně začnou pomalu vyprchávat, až nezůstane vůbec nic.“
Čtěte také:
Nový komentář
Komentáře
Pochopitelně že je zmatený, protože do hlavy druhému nevidíme.
A když mu to Markéta nevysvětlí, tak se s ní rozejde, proč by měl být s někým, kdo mu nechce říct, co se sakra děje. To si slečna jen myslí, že by ji nedokázal opustit. A taky by měla zapomenout na "ideální vztah". Takový neexistuje. Jestli o toho svého Romana stojí, tak by mu měla laskavě sdělit, co se jí mele v hlavě, pokud už není pozdě. 
Kdyby byla upřímnější, mohli společně s přítelem najít nějaký kompromis...
Jsem taky introvert, společnost jiných lidí a to i milovaných, mě hrozně psychicky vyčerpává. Nesnáším větší společnosti, než 2-3 lidí, a i tak musím mít denně pár hodin absolutní samoty. Můj ex byl také extrovert a byla to jedna z příčin našeho rozvodu. Preferovala jsem, když jsme spolu byli sami, on měl rád společnost a návštěvy přátel a příbuzných. Musela jsem se hodně přemáhat a stálo mě to strašně sil. A stejně to nakonec nebylo k ničemu. Teď jsem sama, ale jakožto introvert mám tu výhodu, že samotou vůbec netrpím, naopak si ji užívám.