Krásný pátek všem čtenářkám a čtenářům,

přiznám se, že dnes jsem psát nechtěla. Nějak byl tento týden víc smutný a až moc vážných témat. Ale jak jsem četla dnes první příspěvky, běhal mi mráz po zádech. Řekla jsem si, že to zkusím odlehčit a třeba někoho svým krátkým příběhem rozesměji.

Za totality jsme toho moc nenacestovali, takže po roce 1989 začalo všeobecné dohánění. Kdo mohl, snažil se cestovat, a ani já jsem nebyla výjimkou. Měla jsem dobrou práci, daly se ušetřit peníze a mně nikdy nevadilo investovat je právě do poznávání nových krajů.

Ještě je na místě zmínit, že jsem hned po škole asi půl roku prodávala kytky v centru Prahy. Hodně často přicházeli cizinci a všichni brali jako samozřejmost, že ať na mě mluví jakoukoliv řečí, musím jim rozumět. Já bohužel ve škole měla jen ruštinu a maminka mě učila základy němčiny, sice jsem rozumněla, ale mluvení mi moc nešlo. Někteří turisté byli dost arogantní, mě však štvalo, že oni se považují za víc.

Zpět k cestování. V červnu 1993 jsme vyjeli s již manželem na svatební cestu do Španělska. Kochala jsem se mořem, sluníčkem, cizí architekturou, památkami. Byla jsem nadšená, šťastná, ale znáte to :-). Mám v sobě tu horkou českou krev a tak přeci jen nastal problém. Šli jsme nakupovat a já se rozhodla, že budu mluvit česky, když jsem Češka. Honza, manžel, si nejdříve myslel, že žertuji. Jenže já to myslela smrtelně vážně. Stála jsem v obchodě s dresy a chtěla koupit svému miláčkovi dres jeho fotbalového idolu. Pozdravila jsem a začala plynnou češtinou o svém přání. Pan prodavač vytřeštil oči a nechápavě koukal. Po chvíli spustil španělsky svou. Byla to značně komická situace, stáli jsme tam, já štěbetala češtinou, on svou rodnou řečí, používali jsme ruce, nohy, zkrátka všechny dostupné možnosti. Můj drahý muž jen nevěřícně kroutil hlavou a snažil se mi šeptem říci, ať to zkusím německy. Nechtěla jsem, i když jsem věděla, že na tohle mé znalosti opravdu stačí. Věřte, nevěřte, my se nakonec domluvili i dvojjazyčně. Já koupila nádherný dres za super cenu a pan prodavač nás pozval na večerní posezení na bar. Až tam jsem mu v němčině vysvětlila, že jsem hrdá na svou řeč, na zemi, ze které jsem, no a že i já si chtěla vyzkoušet, jaké to je, připadat si, že já mám navrch.

Jen si prosím nemyslete, že jsem naivní natolik, že bych takhle postupovala všude na svých cestách. Bohužel, světové jazyky jsou angličtina a němčina, s tím jsem se smířila, přesto mi tenhle můj "projev vlastenectví" (pro některé třeba blbosti) přinesl malé vnitřní uspokojení a Honzu jsem dokonale pobavila.

Krásný víkend

Jacquelline

Děkujeme za pěkný příspěvek :)

Také přejeme krásný víkend :)

redakce@zena-in.cz

Reklama