Ačkoliv osmnáct už nám bylo dvakrát, říkají, co musíme, kde, čím a s kým máme být, chtějí mít přehled o každé sekundě našeho bytí a bdít nad každým naším rozhodnutím. Rozmlouvají, vymlouvají, nárokují si náš volný čas. Milujeme je nadevše, ale někdy bychom je přetrhli jako hada.
„Mami, já tenhle víkend opravdu nemám čas,“ trpělivě do sluchátka vysvětluje Zuzana, která oslavila čtyřicáté narozeniny a je čerstvě rozvedená. Ve své péči má jedenáctiletá dvojčata Milana a Martina. Kluci kromě hokeje, ve kterém se jim daří, mají řadu dalších zájmů a neustálou chuť k jídlu. Jak říká výmluvně o pět minut starší Martin „no jo, my ale rosteme“. Zuzana má co dělat, aby všechny potřeby kluků, na jejichž výchovu je sama, uspokojila.
Zuzanina matka pro svou dceru nemá pochopení. „Moje mamka se s tátou rozvedla, když mi bylo osmnáct, a od té doby tátu vlastně supluju. Nemá žádnou kamarádku, a tak je pořád sama, zahořkla a neustále si na něco stěžuje. Vím, že to neměla lehké, prakticky byla na naši výchovu sama, táta jezdil s kamiónem po světě a vídali jsme ho málo. Máma se mi svěřovala a nabádala mě, abych se nikdy nevdávala a nezkazila si s nějakým chlapem život. Však mi to připomněla, když jsem se s Rosťou rozvedla a dodala, že ho nikdy ráda neměla.“
Separace je těžký proces
„Manžel se mi zpočátku trpělivě snažil vysvětlit, že respektuje mou matku, ale že jsem sama dospělá a mám svou rodinu a ona nám nesmí tolik zasahovat do života. Omlouvala jsem ji, že je sama a měla těžký život. Když odešel, neměla jsem ani čas se s tou ránou vyrovnat.“ Zuzana pracuje v nemocnici jako zdravotní sestřička ve směnném provozu. Pokud už má volno a potřebovala by si doma uklidit nebo se pořádně vyspat, nastupuje její matka se seznamem úkolů, které je potřeba udělat. „Když se to snažím mamce vysvětlit, začne vyčítat, brečet. V noci mi posílá esemesky, že je jí strašně špatně a stejně brzy umře a já budu mít klid.“
Lucie (32), která se svými rodiči žije v jednom bytě a v neustálém napětí, které by se dalo doslova krájet, protože její matka jí neustále prohlíží mobil a otec slídí v počítači. Dokonce si na sociální síti založil profil a požádal svou dceru o virtuální přátelství, aby nad ní měl dohled!
Zuzana ani Lucie nechtějí vztah s rodiči pokazit, ale zároveň se vymanit ze stávající situace. Co s tím?
Chceme-li se stát skutečně dospělými, musíme se oddělit od rodičů a být nezávislí
„Velmi obtížně se určuje hranice mezi závislostí a běžnou pomocí rodičům. Je důležité si položit otázku, zda to dělám pro rodiče rád, zda mě to baví a neobtěžuje. Zda s pomocí vnitřně souhlasím a zda je pomoc užitečná. Někdy pomáháme a v podstatě přebíráme kompetence a vedeme rodiče k závislosti na nás dětech. A snadno se stane, že odsouváme svoje vlastní zájmy, svoji rodinu a upřednostňujeme rodiče. Proč? Bojíme se odmítnutí, chceme být ty hodné děti, nemáme rádi konflikty a další a další důvody. Dostáváme se do bludného kruhu, máme málo času, možná i málo peněz, narůstá vnitřní vztek a napětí. Není to zralý vztah pro nás ani pro rodiče. Neposouváme se vpřed, takže ponechávejme si své kompetence, hledejme hranici a nebojme se jich. Pomáhejme, ale žijme svůj život, ne život rodičů,“ radí psycholožka Dana Marková a dodává slovy klasika, Honoré de Balzaca: „Mít děti není ještě pojistkou proti opuštěnosti.“
Nový komentář
Komentáře
cherinka — #8ale to já přece vím, ... mám dospělého, svobodného, samostatně žijícícho syna, psala jsem o vztahu nás dvou.
už dlouho po rozvodu žiji společně s rodiči a kromě občasných hádek kvůli prkotinám nebo rozdílným názorům na chod domácnosti spolu nakonec vycházíme dobře. oba rodiče jsou střelci, tudíž společenské typy, mají svoje zájmy a koníčky, i když stárnutí se na nich dost zdravotně podepisuje a omezuje - nic není jako dřív. přes to všechno jsme spolu nějak rádi a nemůžeme bez sebe být : //zena-in.cz/images/smiles/sml79.gi...nedovedu si (už) představit, že by rodiče žili sami. asi jsme typ takové té "staré" rodiny, kdy generace žily spolu pod jednou střechou a snažily se respektovat navzájem (ač někdy je to složitější, žejo)
Naši taky měli tendenci mě i v dopělosti pořád kontrolovat, nenadále navštěvovat apod.
Trvalo to nějakou dobu, ale odstěhovala jsem se a "vychovala" si je.
Jandywoman — #3 Možná by bylo lepší nečíst jen nadpisy.
free — #5 U mě se zase takto chová moje matka.
Dekameron — #6 Pokud se dospělý člověk sám neuživí a čerpá finanční pomoc rodičů, je to docela zásadní selhání toho člověka.
Pokud dospělý potomek u rodičů jen bydlí a umí se uživit sám, pak by si měl s rodiči domluvit standardní podmínky "podnájmu". Většinou je problém právě v tom, že si rodiče s potomky "zapomenou" dohodnout pravidla. Pak se nevyřčená vzájemná očekávání stanou spolehlivě příčinou sporů.
Rodina se musí podporovat, ovšem "odsud pocud"...
jo není jednoduchý vysvětkit rodičům, že jsme samostatní, já nyní řeším, že matka chce, abych se po 18 letech vrátila domů, je 3 roky vdova a sama v baráku nežije, ale ráda by na mně hodila svý problémy, nějak neni schopna přijmout fakt, že problémy jsme ochotná řešit, ale ne tím, že se vrátím pod rodnou střechu, telefon má, tak stačí zavolat
Jandywoman — #3 Ale to, co píšeš, se týká snad jen dospívajících dětí, nikoli dospělých.
Dekameron — #6ano, dostatek peněz osvobozuje.
Přála bych každému mít možnost osamostatnit se včas. Později se to bohatě vyplatí oběma stranám.
Myslím si, že jsou tady dvě věci špatně. Jedna je nedostatečná "výchova" rodičů, že jsme osobnosti, není nám náct a citové vydírání může být hodně kontraproduktivní... a druhá chyba je v systému, který nás v Čechách obklopuje. Systému postaveném na materiálních hodnotách, který nás nutí buď zůstat u rodičů a nebo se vrátit pod "rodnou" střechu v případě, že se něco v životě pokazí. Ani já si nemůžu dovolit platit podnájem v Praze i když mám relativně slušný příjem, natož maminka na rodičáku, nebo s více dětmi, chce-li žít důstojným životem.
Já jsem už málem v předdůchodovém věku a takto se chová můj otec. Nestačí jim zavolat a jednou týdně navštívit, nejradši abych jezdila děnně zkotrolovat a "zajímala se" co je potřeba udělat. Podotýkám, že rodiče jsou plně soběstační. Přitom mám sama děti a vnuky.... nehledě, že bych chtěla žít sama svůj život.
zvláštní titulek....přišlo mi to, jako že jsou dospělí a jsou existenčně, finančně....závislí na rodičích a z příběhu mi to přijde obráceně. V prvních případě je žena samostatná, avšak matka ji citově vydírá. V druhém, nevím proč, mladá žena žije u rodičů (musí, nemá na byt, nájem????), kteří toho také zneužívají a zapomínají na to, že jí není 10 let, aby ji kontrolovali...pokud bych měla jít do extrémů, prohlížení mobilu apod. není fér a mohlo by zakládat i trestní odpovědnost....takže rodiče by se měli vzpamatovat a dcera také a pokud to jde, odstěhovat se a osamostatnit
Ponechat s důvěrou dětem nezávislost, ale zpovzdálí pozorovat a případně zasáhnout v podobě podané pomocné ruky, tzn. rady, finanční pomoci (s podmínkou vrácení penez např. formou brigády apod.), ale i v podobě zvednutého ukazováčku, jde-li o nepřiměřené chování. Myslím, že je potřeba dát najevo: "důvěřuji ti, ale jestli mě zklameš ...!"
Jo,paní doktorka má pravdu,ale fakt to někdy je těžké říct ne. Když to řeknu,tak stejně nad tím přemýšlím,jestli to náhodou nešlo nějak udělar,zvládnout to.
To není matka, to je citová vyděračka a energetický upír. Slušně, ale rázně říct, že takhle ne. Každý musí žít svůj život, přesně jak říká paní doktorka.