Jsem dáma s dlouhým životopisem

Jsem mluvčí Ligy na ochranu kočičích práv a jmenuji se Uhla. Jsem takzvaná Kočka Libeňská. Osobně pocházím z útulku, a ač nerada, změnila jsem místo pobytu tento rok hned dvakrát.

Z Libuše do Libně a z Libně do Varnsdorfu. Mé současné a doufám, že poslední bydliště je Matylda.

Byla jsem oslovena a souhlasila, že se vám v tomto článku stanu průvodkyní kočičí historií, což pokládám za dobrý nápad.

O kočkách jste toho totiž napsali na hodně stránek, ale prozatím jsem si nepovšimla, že byste také zmínili tolik zajímavou historii rodu Flidae.

A to by byla veliká škoda, protože je to rod prastarý a značně významný. Přežili jsme vzestupy i pády, radosti i utrpení, ale díky svým pověstným devíti životům jsme přežili.

Dejte mi tlapku a jedem o 50 milionů let zpátky

Ono by to mohlo být klidně mnohem dál, ale myslím, že 50 milionů let stačí.

Jsme na zemi. Všude kolem jsou přesličky, plavuně a cykasové háje. Je zhruba o dvanáct stupňů v průměru tepleji a velmi vlhko. Vidíte mě? Jsem támhle!

Pravda, vypadám malinko jinak.

Můj prapředek Miacid je spíš taková lasička, ale je to podle vědců první příbuzný dnešní kočky. Byla jsem velmi dravá šelmička.

Popojedem o deset milionů let dopředu.

Teď už byste mě poznat měli. No jasně! Tenhle větší rys s dlouhými špičáky jménem Dinictis, to jsem vlastně já.

Mám o mnoho menší mozek, než je tomu dnes, a tak se vám opravdu nebudu třít o nohy v naději, že od vás vypadne chleba se salámem.

No co je? O vašem mozku taky nemůže být v tuhle dobu moc řeč!

Poskočíme o dalších deset milionů let.

A jsem tu. Ale tohle nejsem já. To už je skoro dnešní tygr. Já už tady funguju samostatně. Támhle v trávě! Ano! To je africká kočka plavá. Moje praprababička. No není pěkná?

Na rozdíl od psa, a to vás myslím bude zajímat, já jsem se prosím domestikovala sama.

Byla to moje volba, že budu žít poblíž člověka. Přišlo mi to prostě pohodlné, co se týče shánění potravy pro sebe i svá mláďata.

A tak jsem člověku předvedla, že moji hlavní stravu by mohli tvořit hlodavci, kteří vzhledem k lidské pořádkumilovnosti byli všude kolem.

Člověk kolem sebe pohazoval zbytky jídla a brzy potřeboval někoho, kdo mu trochu pomůže snížit stavy všudypřítomným krys a myší, které mu už pomalu ohlodávaly nohavice. (Kdyby v tu dobu nějaké měl, ale kdo ví.)

Takže ty mně, já tobě.

Lidským dětem se navíc moc líbily moje děti. Často jsem musela svoje koťata hledat blízko lidí, protože je tam odtáhla vaše mláďata. U člověka už jsem zůstala. Bylo to ale pořád spíše takové přátelství odtud potud.

Zlaté časy bohyní

První chovatelská stanice koček byla zaregistrována v Egyptě. Tamní válečníci si mě patrně přivezli z tažení proti Núbii.

Staří Egypťané byli velmi vzdělaní a moudří. Proto také velice záhy seznali, jak vzácnou bytost mají před sebou. A přátelé, byly to opravdové  zlaté časy.

Těšily jsme se takové úctě, že jsme byly brzy povýšeny mezi božstvo. Žily jsme v chrámech, obsluhovali nás služebníci a byly jsme nedotknutelné …

Když některá z nás umírala, nastal v rodině smutek. Všichni si oholili obočí a truchlili.

Bůh slunce Ra je ten, koho můžete na vyobrazeních vidět jako boha s kočičí hlavou. A ještě mnohem víc.

Centrem kočičího kultu bylo město Héliopolis. Zde stála socha kočičího boha, která měla neuvěřitelné vlastnosti! Podle postavení Slunce se jí rozšiřovaly a zužovaly zornice a jednou za hodinu močila! To zíráte, co?!

Bůh Ra má dceru. Jmenuje se  Bastet. Je to bohyně Měsíce, plodnosti a rodiny. Zpočátku měla hlavu lva, později byla znázorňována jako – no samozřejmě, jako kočka.

Mumie mých prababiček jsou samozřejmě logické

Egypťané věnovali zemřelé kočce stejnou míru pozornosti a se stejnou pečlivostí je mumifikovali a pohřbívali jako vládce.  A to trvalo opravdu velmi dlouhá staletí.

Joooo, Egypt. To byl ráj…

V roce 1890 bylo zakázáno z Egypta vyvážet kočky pod trestem smrti.  Zasloužil se o to hlavně jistý omezenec z Liverpoolu, který draze koupil kočku a tuto dal zpracovat na hnojivo!!

To Egypťany pobouřilo. Nás to taky pobouřilo.

I přes tento přísný zákaz jsme ale stály mnohým za riskování života a byly jsme pašovány a velice draze prodávány jako vzácné klenoty. Časem jsme se takto dostaly přes Persii do Indie, do Číny a do Japonska.

I tady lidé věděli, jaký poklad v nás mají.

Žily jsme na císařských dvorech. V Číně nám říkali „mao“. Toto slovo jednak napodobuje kočičí mňoukání, jednak znamená „zrno“. Staří Číňané nás uctívali jako zvířata přinášející štěstí a symbolizující dlouhý život.

Číňani se zkazili

Se zánikem staré dobré čínské kultury nám nastaly časy nehodné královských tvorů a skoro se to stydím říct. Prostě - nedávejte si raději v Číně Kung-pao, abyste náhodou neobjevili nedaleko burského oříšku také kočičí drápek.

FUJ!

Z Číny se stala země, kde je kočka chována jen na vykrmení a následnou konzumaci. Je to odporné.

Co ale čekáte od země, která je klidně schopna pochybnými barvami na hračkách a malovaných hrnečcích trávit i vás. Ale nedáte si říct a nedáte.

Hlavně, že je to levné, co?

Pryč z Číny!

V Japonsku jsme byly strážkyněmi rukopisů v podzemních knihovnách.

To je sice super, jenže je to tak trochu poslání s příliš velkou obětí. Neměly jsme totiž možnost volného pohybu v přírodě. Jak říkám, kariéra dobrá, ale život „pod psa“. No, „pro kočku“ tedy NE!

Později jsme zde už byly chovány pro okrasu u dvora, byly jsme voděny na zlatých šňůrách a parfémovány. Řeknu vám, ty lidské parfémy a kočičí čich... no, alespoň jste to mysleli dobře.

Ve 12. století v nás ovšem i Japonci objevili ďábla a zavrhli nás. Marně přemýšlím, jak tohle vzniklo. Jak mohli být v zemi úsměvů najednou tak škaredí?

Zkusili jsme to tedy v Evropě i jinde

Prvními ze států Evropy, kde jsme se objevily, byly Řecko a Itálie. Spolu s římskými legionáři jsme se dostaly do Británie a do Skotska.

V Anglii jsme byly velice vzácné a drahé. Žily jsme na hradech a bděly nad královskými zásobami obilí. Dokonce bylo zakázáno zákonem nás zabíjet.

V Řecku byla jedna z nás darována bohyni Luny a lovu Artemidě. Částečně se tato úloha přičítá i římské bohyni lásky Venuši, která byla také spolu s kočkou občas zobrazována.

Do vzácných zmínek o mně, prosím, přiřaďte i básně pana Ezopa.

Pro Germány jsme měly také božský význam. Starogermánská bohyně Freya, bohyně lásky a ženských půvabů, byla a je zobrazována v doprovodu koček a dvě kočky táhnou její vůz.

Francouzský kardinál Richelieu měl 14 koček, které hýčkal jako své mazlíčky.

V Tibetu se mé kolegyně po celá tisíciletí využívaly k ochraně chrámových pokladnic.

Islám si koček také vždy vážil a respektoval je.

Kočka jménem Muzza žila u samotného Mohameda. Na její památku měly všechny kočky do všech mešit kdykoliv volný přístup.

Ve starodávné perské legendě jsme se svorně objevily pokýchnutí lva. Roztomilé, že?

Ve starobylém náboženství Peršanů (Zoroastrizme) bylo zabití kočky zločinem stejné úrovně jako zabití člověka.

Zhruba v 10. století jsem se dostala do Ruska, kde jsem žila v klášterech. Pravoslavná církev se vůbec chovala ke kočkám mnohem snášenlivěji než katolická.

Kočičí temno!

Byla to doba ještě mnohem černější než já.

Nevím, který poděs konkrétně tohle vymyslel.

Přisoudili nám ty nejhorší zločiny, zacházeli s námi jako, no, jak vy to někdy umíte se zvířaty.

Podezírali nás ze všeho možného.

Kočka v tu dobu uměla létat stejně dobře jako uhranout krávu či způsobit nemoc nebo narození mrtvého dítěte. 

Vaše praštěná inkvizice nás mučila, pálila i věšela. Nutno uznat, že i s vámi.

Tohle jsme dodnes nepochopily. Kolektivně si myslíme, že jste se na pár desítek let prostě zbláznili.

Vždyť jediným adeptem na ztělesnění zla na tomhle světě byl a je přece člověk.

V Evropě bychom nakonec nevyhnutelně vyhynuly.

Zachránila nás však invaze krys, které vám s sebou přinesly „černou smrt“ – mor.

A my kočky jsme se k vám zachovaly velkoryse jako skutečné královny. Své obtížné poslání krysy ničit a pomoci vám odvrátit nebezpečí této nemoci jsme zvládly s obdivuhodnou důstojností, obětavostí a nasazením.

Málo které zvíře bylo v průběhu historie tak milováno a uctíváno i tak nenáviděno a zatracováno jako já. A snad o žádném zvířeti na světě nenajdete tolik rozličných pověr...

Zatímco někde je přeběhnutí kočky přes cestu kvalifikováno jako smolné, například v Anglii a Skotsku jsem tvorem přinášejícím štěstí.

Pověry o nás

• Seveřané věřili, že sáně tažené kočkami odvážejí duše zemřelých z našeho světa.
• Dánské ženy se nejraději vdávají v pátek. Je to den Freyi a také den kočky. Věří, že sňatek v tento den jim zajistí plodnost.
• Ženy rybářů mívaly doma černé kočky, aby tak zajistily bezpečí svých mužů na moři.
• Kočka na palubě přináší lodi štěstí.
• Když si kočka líže srst proti směru růstu chlupů, přijde krupobití.
• Nejhorší, co můžete udělat na lodi a co přivolá neštěstí, je hodit kočku přes palubu.
• V 16. století návštěva v Anglii vždy políbila domácí kočku v domě, kam přišla, protože to přinášelo štěstí.
• První američtí osadníci věřili, že vývar z černé kočky vyléčí tuberkulózu. Nikdo ale nechtěl riskovat neštěstí, které by na sebe přivolal tím, že by kočku zabil.
• V Americe se věří, že sen o bílé kočce znamená štěstí.
• V Pensylvánii dávají novomanželům do prázdné kolébky kočku. Má zaručit příchod dětí.
• V Americe se věří, že když se stěhujete do nového domu, máte dát kočku dovnitř oknem, a ne dveřmi. Pro štěstí.
• Francouzská pověra říká, že když najdete na černé kočce bílý chlup, budete mít štěstí. Jestliže navíc chlup vytrhnete bez toho, aby vás kočka poškrábala, získáte velmi mocný talisman pro štěstí.
• Podle další francouzské pověry přináší smůlu přenesení kočky přes potok.
• V Transylvánii prý platí, že když kočka přeskočí nebožtíka, stane se z něj upír.

To je pověr, že? Určitě bych jich našla i víc, ale popravdě jsem už unavená a taky mám hlad. Ještě dodám, že současní psychologové pro nás mají rovněž slabost.

Pro naše ladné pohyby i výraz klidu jsme doporučovány jako terapie pro lidi s depresemi či poruchami osobnosti.

Z našeho mléka se vyrábí homeopatický přípravek na zvýšení sebevědomí. Je mimořádně úspěšný tam, kde nějaký člověk trpí například komplexy méněcennosti. A bylo by toho o mnoho víc.

Co říci závěrem?

Snad že doufám, že se vám v mé společnosti líbilo a že pro vás moje vyprávění bylo zajímavé.

Mně to nedá, já to ještě řeknu…

Podle posledních výsledků statistik jsme my kočky v oblíbenosti na prvním místě. Pro naše štěkavé sousedy: To znamená PŘED PSY!

Vaše Uhla