Na různé prapodivné exoty, kteří s námi cestují metrem, autobusem či vlakem si už asi zvykl každý z nás...
I když, zvykl? Někdo možná skutečně zvykl, někdo se jen psychicky obrnil a připravil na tu možnost, že opět v metru uvidí kuriózní individuum, které člověka připomíná opravdu jen hodně vzdáleně...
Zrovna nedávno se mnou jela v metru holčina, která fascinovala svým vzhledem a chováním většinu cestujících.
Roztrhané džíny obepínaly nožky, které připomínaly kvalitní, neošizené, pěkně tučné špekáčky. Přes tyto unikátní kalhoty jí vlála minisukně v zářivě zelené barvě a na hlavě se oné podivné osůbce usídlilo cosi, co možná kdysi bývalo kloboukem jejího praprastrýčka...
A věřte, že pohled na toto stvoření, svíjející se v rytmu hudby, byl skutečným zpestřením nastávajícího dne.
Ale ať ta osůbka byla jakkoli podivná, možná i z jiného světa, neobtěžovala. Nikoho si nevšímala, nevedla hloupé, či urážlivé řeči, neprovokovala. Žila si ve své vlastní dimenzi, kde hranice byly přesně dané... Můj svět, váš svět.
A já to beru.
Pokud mě nikdo nenapadá, neuráží, nesmyslně neosočuje, tak ať má pro mě za mě na obličeji masku z Vřískotu a klobouk Freddyho Kruegera.
Ovšem situace, kdy dáma v noblesním kožichu a s nehty delšími než Václavák se snaží chovat jako primadona ze špatného filmu, mě dokáže fakt naštvat.
Nedávno jsem nedobrovolně vyrazila s prckem na lékařskou prohlídku do Prahy. Bylo brzké ráno, mlha se valila po chodnících jak bělavá kaše a podzim se rozhodl, že právě dnešní den ukáže v plné parádě, kdože vládne měsíci říjnu.
Autobusy jsou v tuto ranní dobu pochopitelně srovnatelné s přefouknutým balónkem, který co chvíli praskne a tudíž snít, byť jen v koutku duše, o volném místě k sezení je rovno naprostému bláznovství.
Jen při nástupu do autobusu mi muž v saku třikrát přišlápl nohu k podlaze, žena v sexy kabátku mě uštědřila ránou loktem a postarší paní stále dokola opakovala: Ježišikriste, to je lidu, ježišikriste, kam všichni jedou, já se snad zblázním...
Jak jsme se všichni do autobusu vešli netuším... (Připadalo mi to totiž stejně nemožné, jako chtít narozené dítě vrátit zpět matce do lůna).
Synka z jedné strany drtil muž svým přerostlým břichem a ze strany druhé ho dusila slečna s batohem na zádech.
Proč si batoh nesundala, nevím. Pravdou je, že požádána byla několikrát, avšak jedinou odezvou na tuto žádost byl obličej zkroucený stejně, jako když si do úst vložíte nedozrálý citron.
Má víra, že tříleté dítě nebude muset čtyřicet minut stát a že nás přeci jen někdo pustí sednout, byla pochopitelně lichá.
Po patnácti minutách, kdy se na synkovi začala projevovat první známka nevolnosti, jsem požádala slečnu, která pohodlně seděla hned pod mou odumírající rukou (odumírající díky pevnému sevření synka), zda by byla tak laskavá a nepustila nás sednou.
Slečna, oblečená v kostýmku, za který by se nemusela stydět ani světová celebrita, mne přejela pohledem, ve kterém se odrážela nevyslovená otázka: A jste jako vůbec normální?
Bylo mi jasné, že v tomto případě je každá žádost a prosba jen zbytečnou snahou.
Synek se začal pomalu kroutit a jeho obličejík dostával lehce zelený nádech...
Nejvyšší čas s tím něco dělat, blesklo mi hlavou.
„Synovi začíná být špatně, může nás prosím někdo pustit sednou?“ otočila jsem se – v rámci možností na spolucestující, kteří seděli a byli tak bezpečně chráněni před dusivou tlačenicí.
Odezva byla jak jinak než nulová...
Zeptala jsem se podruhé, avšak větu jsem už nestačila doříct. Synek se lehce předklonil a vyprázdnil svůj žaludek na špinavou podlahu autobusu...
Bohužel zásah směr podlaha nebyl zcela přesný... Slečna v kostýmku ala jsem pravá dáma nebyla tohoto zásahu ušetřena stejně, jako další tři cestující...
„No to snad není pravda! To si to dítě nemůžete uhlídat....“ její křik, který připomínal výstražnou sirénu se nesl celým autobusem.
Mimo omluvy, jsem to nijak nekomentovala. Udělali to totiž za mne ostatní cestující.
Jen třepotavá myšlenka o božích mlýnech mne ovanula jak drahý parfém.... Melou a melou a melou.
Nový komentář
Komentáře
Andula:
to jo. A vždycky začínají slovy "v autobuse"
My takhle jednou čekali na katastrálním úřadě a ta úřednice telefonovala, měla otevřený dveře a strašně hlasitě mluvila. To bylo když jsem byla malá a prodávali jsme chalupu. Za chvíli nám jel autobus a ona pořád telefonovala a já mám dojem, že o nás věděla a bylo jí to jedno. Dodnes si pamatuju, že řešila něco se svojí zahradou a pořád říkala "tak vem tu prstovou" ale co, to už netuším
Olina: nebo když takhle někdo telefonuje
"Jóó, ty párky sem koupila, tak si je vohřej"
"No se na Bohdalci, tak už jsme popojeli"
"néé, chleba nenesuů
"Cože, hořčice tam nejni? To neni možný, dyk jsem ji kupovala... no jo, vlastně, dala sem ji do salátu, máš pravdu"
"Tak jo, dojdi si ji koupit"
"Nemáš drobný? Tak já nevím.... s kečupem to nechceš?"
Tyhle hovory "miluju"
Andula: zrovna dneska taky jeden mačkal nefunkční knoflík a znovu a potřetí už nemusel, protože už se ty dveře konečně otevřely
A víte co mi taky někdy docela vadí? Když třeba v autobuse si za mnou sedne někdo, kdo se celou cestu baví ale nepřetržitě a o blbostech a hlasem, kterej nejde neposlouchat. Jednou jsme takhle jeli asi 2x za sebou před stejnou dvojicí holek a potřetí jsme si preventivně sedli na druhej konec autobusu, ale ty holky ho nejspíš nestihly
Olina: s tím mařkáním... mě tuhle na Roztylech nějaká paní málem smetla k zemi, jak se hnala po tom knoflíku dveří, které se otevřely samy. To už jsem se ohradila, že ať si mačká, ale že já to nemusím odnést
A víte co mě vždycky pobaví? Všimla jsem si, že dost lidí v metru, kde nefunguje ten knoflík na otvírání dveří, ale dveře se otvírají všechny, tak v těhle metrech ho každej mačká a nebo aspoň chce a to se pak každej někde podrbe. Všimli jste si, co udělá člověk, když po něčem sáhne a ono to mezitím není potřeba? Většinou se podrbe někde na obličeji nebo na hlavě, já teda určitě
A nebo naopak. Tam kde to funguje, lidi stojí u dveří a čekají a ony se pořád neotvírají, až to zmáčkne ten kdo stojí vzadu.
Ale co mě občas vadí je to, že přijede tramvaj na zastávku, ve dveřích stojí spousta lidí, který chtějí vysotupit a lidi na perónu místo aby jim uvolnili místo, tak se tlačej ke dveřím a předháněj v tom, kdo zmáčkne čudlík uprostřed dveří a nedojde jim, že těch 10 lidí, kteří chtějí vystupovat nebudou mít kam a dveře si už dávno otevřeli. Je tam totiž jeden malej zádrhel - oni ty dveře mají asi sekundu zpoždění
Mne sa ako dietatu stalo nieco podobne; tiez som sa v preplnenom autobuse povracala, ked som mala asi pat a pol roka. To som isla s dedkom s jeho dedinky naspat do Bratislavy, bolo to tiez dialkovym autobusom, len neviem ci to bola aj expresna linka. V to rano mi bolo zle, zobudila som sa s bolestami brucha, a ked som isla na zachod mala som hnacku, ale potom ma to preslo a tak som myslela ze mi uz nic nie je. Neskor sme isli s dedkom domov; autobus plny skoro az k prasknutiu, kopec ludi stalo (aj ja a dedko). Ani sa uz nepamatam, ci mi predtym prislo nejako vyrazne zle, len zrazu to na mna prislo akutne rychlo a tak som sa pozvracala a to rovno jednej trochu postarsej pani na kabat (vtedy este ludia nosili zvrchniky, aj ked zima ako rocne obdobie uz presla). Dedkovi to bolo asi moc trapne a velmi sa jej ospravedlnoval, ale ona to zobrala celkom v klude a v pohode, vobec nebola nahnevana (aspon to nevyzeralo ze je; co si myslela pre seba to neviem), dokonca si nechcela od dedka zobrat ani peniaze na cistiaren. Aj ku mne bola mila, este sa aj usmievala. No a niekto ma potom hned pustil sadnut, myslim ze to bol volaky chlap, a vsetko bolo zase v pohode. Len mi dedko povedal, ze nabuduce ak mi pride takto zle, tak to mam namierit na podlahu a nie len tak hocikde (to som ja ale predtym nevedela, bo mi to nikto nepovedal a samu ma to volaku nenapadlo). Takze vcelku ohladuplne vyriesenie situacie - na oboch stranach
Sandy: Taky mám zážitky i pěkné - jak mi nabídl pomoc s kočárkem hoch asi 12 letý slovy "Chceš pomoct?" (ve čtyřiadvaceti potěší, když vás puboši berou jako vrstevníka), jak nikdy nebyl problém nastoupit s kočárkem v místech, kde se shlukují romští spoluobčané (kult dítěte je u nich opravdu silně vyvinutý). I míň pěkné - jak se všichni narvali do tramvaje (v místech, kde jiná linka nejede) a já se na schody s kočárkem už nevešla (přitom opačně by to šlo), jak jsem jela s dvěma tříletýma dětma s divadýlka, obě usínaly a pětačtyřicátník, co seděl pode mnou řekl "pustil bych vás sednout, ale šest hodin jsem stál u pásu, takže si trhněte"...
Z poslední doby mám z předevčíra zážitek, který mě naplňuje agresivitou ještě teď - v narvaném metru jel dědeček s vnoučkem zhruba čtyřletým, oba seděli (každý na své sedačce), všelijak se pošťuchovali a dědka ani nenapadlo, že by si dítě mohl vzít na klín a uvolnit tak místo někomu jinému.
Já s dětmi cestuji MHD celkem často, ale musím řici, že problém se sezením nemáme, často nás někdo pouští, anebo, když to považuju za nutné, poprosím o volno já. Jak rostou, není to už samozřejmě tolik potřeba. Že jsou autobusy a tramvaje občas šíleně narvané a řïdič jede jako s pytlem brambor, to je jiná věc
Teda kam všechny na ty příhody chodíte ? Jezdím MHD každej den, a nic takovýho pozoruhodnýho se kolem neděje. Nebo si málo všímám, nevím...
jo to znate ty tzv. duchodce stehovave? co nastoupi zadnimi dvermi a postupne se presouvaji az k ridici s tim, ze vetsinou stoji nad nekym a tak dlouho busi hulcickou, dokud se ten dotycny nezvedne a nepusti je sednout, prestoze je pulka tramvaje prazdna?
tak takove bych od boku 
xenie:
hezký, to by mi zdvihlo sebevědomí...
Manx: však co jsem jí řekla si asi za rámeček nedala, babizna jedna
xenie: no jasne
když ono je to na obě strany... jistěže když vidím těhotnou nebo někoho starého, tak je pustím, ale onehdá se mně pokoušela zvednout ženská cca kolem 40, evidentně zdravá a vykřikovala cosi o mládeži... je mi 32, a že ona ve svém věku vypadá jak stará rašple není pro mně jaksi důvod proč bych ji měla pustit
alko: tak me zatim jako tehuli jeste nikdo nepostavil
u mne je spis problem to vubec poznat, protoze nosim volnejsi obleceni a ten pupik pres to proste videt neni 
to jedine, kdyz si vezmu tehu saty a schvalne ho vystrcim ven 
ale nastesti se mnou domu jezdi polovina lidi z prace a ti vzdycky zvednou 1/3 autobusu abych se mohla posadit 
Hannah01: to ja mam opacny zazitek .... presouvala jsem se z Hlavaku na Masarycku a tahle tezkou tasku a najednou na mne zacala rvat nejaka baba, jestli ji jako nemuzu s tou taskou pomoct
tak jsem ji rekla, ze teda jako fakt nemuzu, ze mam co delat s tou svou 
nastoupili do tramvaje a nejaci cizinci si evidentne neprecetli obrazky na ni, protoze parkovali s kocarkem presne uprostred te tramvaje 
dovedete si predstavit, jak z toho byli vsichni desne nadseni 
a s kocarkama ... tuhle jsme s
Olina: tak to mě taky vadí, běžně to dělají babičky. Já dnes nabídnu dítěti sezení na klíně, ale nevstávám (mám už na to věk i nemocný nohy)
alko: teď jsem si vzpomněla, jak jsem jako malá jela tramvají a seděla a přistoupila starší paní s děckem v mým věku a já vstala a pustila tu paní sednout a ona na uvolněný sedadlo chtěla posadit to dítě. Tak mi mamka řekla, ať si zase sednu.