Když jsem byla malé dítě, měla jsem celkem velké ambice.

Protože jsem bezmezně milovala svého tatínka, kterého jsem si tenkrát vzala za vzor, jsem ani nepochybovala o tom, že mu splním jeho přání a budu právničkou. Roky letěly a já začala po několika problémech se záškoláctvím apod. zjišťovat, že mě otec místo přeceňování začal podceňovat. Nic ho u mne už nepřekvapí, jsem pro něj ten největší „darebák“ na světě.

Docela mi to vyhovovalo, nemusela jsem mít výčitky, když jsem něco dělala špatně.

Jenomže s tím, co jsem „udělala špatně“ naposledy, jsem se fakt trochu sekla. Je to asi dva roky nazpátek, co jsem poprvé vyzkoušela šňupat pervitin. Na tom by nebylo ještě pořád nic tak šíleného, teda alespoň v našem městě, je to u mládeže celkem normální. Já ale loni o prázdninách začala „blbnout“ a čím dál tím častěji přemlouvala přítele, aby „něco“ sehnal. Dopadlo to tak, že v prosinci jsem byla celkem závislá na drogách. Moje absence ve škole přesáhly tři čtvrtiny z celkové výuky. Tenkrát mi na to přišla mamka a já se pak začala snažit ve škole být každý den. To pro mě ale neznamenalo přestat s drogami, kvůli kterým jsem tolik chyběla. Spíš jsem začala chodit do školy nafetovaná. Nebyl školní den, kdy bych si ráno nešňupla. Nedokázala jsem už uvažovat a žít jako normální člověk. Všechno, co jsem dělala, se týkalo pervitinu nebo jeho shánění. Přestala jsem chodit normálně ven. Ve všední den jsem mezi lidi vyrazila třeba okolo deváté hodiny a o víkendu nejdřív v jedenáct. (12smysl)

Tenkrát toto rodičům divné nebylo. Čím dál častěji bědovali nad mojí vyzáblou postavou (170/42), která dřív byla, dá se říct, ideální (170/54) a nad vyschlým vrásčitým obličejem téměř bez tváří, do kterého se ještě před necelým rokem zamilovávaly spousty kluků. Všechny staré přátelé jsme s přítelem postupně ztratili. Ti, kteří zůstali s námi, fetovali v tu dobu už taky. Za ty ztracené kamarády jsme si rychle našli „náhradníky“, kteří byli podle mě lepší, protože nás berou takové, jací jsme. Samozřejmě to byli feťáci. Nejvíc jsme se přátelili s klukem, který uměl pervitin uvařit. 30. 12. nás sebrali policisté na zahradě, kde se vařil pervitin.

Všechno mělo rychlý spád. Protože mi ještě nebylo osmnáct, musel si pro mě přijet někdo z rodičů. Nyní je můj kluk v trestním stíhání za to, že mi perník poskytoval. Nejradši bych se neviděla, protože je to moje vina! To já ho vždycky přemlouvala! To já jsem na jeho rozumné úvahy, že už vypadáme hrozně a měli bychom s tím skoncovat, nebrala zřetel! To já jsem byla na něj protivná, když se mu nepodařilo sehnat jeho „skvělého“ přítele – vařiče a nesehnal nic ani nikde jinde! Zkrátka já jsem byla ta závislá a já bych měla nést vinu.

To nic nemění na tom, že bez jednoho dne za měsíc se bude konat soud, kde už snad padne konečný rozsudek, co s mým miláčkem bude. Jestli to nebude podmínka, okamžitě se tam zhroutím. Čtyři roky jsme spolu chodili a byli jsme šťastní. Čtyři roky se náš vztah ubíral směrem, který by asi vyhovoval většině z vás. A my si takhle pokazili život.

To ale není důvod, proč jsem se rozhoupala tento článek napsat.

 Téma je chlubení. Já se nechci chlubit ničím zvláštním, co dovedu. Chci se ale pochlubit s něčim, co jsem dokázala. Přestože o nás celé město vědělo, že bereme drogy a už se dokonce povídalo i že si je pícháme,.. přestože už jsme byli předhazováni jako odstrašující příklad některým, kteří taky brali,… jsme oba už od neděle 20. února čistí a jsme na to řádně pyšní. Všem jsme to celkem natřeli. Každý, kdo sháněl drogy, měl nápad jít se zeptat nás, a když nepochodil, vždy se jen ušklíbl na odpověď: „My už neberem“. Dnes, když mám 59 kg, (což mi vůbec nevyhovuje, takže jsem si fetem mimo jiné zkazila i postavu) a můj miláček taky pěkně přibral, jsme konečně všem dokázali, že my to dokážeme :0))) !!!

Hlavní ale je, že jsme (respektive já, protože přítel na tom zdaleka nebyl tak špatně jako já) to dokázali sobě a pro sebe. To je to, s čím se chci pochlubit. Brala jsem drogy a jsem čistá!!!! Nečekám nějaké uznání, protože normální je drogy nebrat ani nezkoušet, ale já jsem na sebe hrdá. Vy, čtenářky ženy-in, jste poslední, s kým se o tom hodlám bavit. Tuto kapitolu svého života bych ráda už uzavřela.

To, že mě otec podceňuje stále a přidává k tomu pošklebky týkající se drog, mě sice vytáčí, ale dnes už vidím spíš světlé stránky na světě. Už zase mne baví procházky a romantické chvíle s přítelem a všechny ty věci, které prožívám v každodenním životě normálního člověka. Vím, že sem můj brouček nechodí, není žena-in, ale stejně, co kdyby si to někdy přečetl??

MILÁČKU, DĚKUJI TI, ŽE JSI STÁL PŘI MNĚ I V TĚCH NEJTĚŽŠÍCH CHVÍLÍCH, KDY JSEM SE VŠÍM CHTĚLA SEKNOUT A TEN BOJ VZDÁT. DĚKUJI ZA TO, ŽE JSI MI POMOHL A DĚKUJI ZA TO, ŽE JSI.
JSI NEJDŮLEŽITĚJŠÍ ČLOVĚK MÝHO ŽIVOTA. MILUJI TĚ.


Milá čtenářko, děkuji ti za tvůj příběh. Protože z osobní zkušenosti vím, že každá závislost je pěkné svinstvo, moc ti gratuluji ke tvé abstinenci a obdivuji tě. Pamatuj však, že nejdůležitější je vydržet, i když je člověku nejhůř, jak si dokáže představit.

Pevnou vůli a sílu ti přeji jistě nejenom já.

I vy se nám můžete svěřit a pochlubit na:

redakce@zena-in.cz

 

TÉMATA:
ZDRAVÍ