Já jako velmi vzorná žačka a "šprt" jsem v podstatě neměla téměř žádné průšvihy - nic, co by můj výborný prospěch nezakryl :-) A právě to, jak mě učení šlo a bavilo, bylo příčinou mé první poznámky - a to hned v první třídě. Než jsem šla do školy, nikdo nás předem neučil písmenka, čtení, počítání dopředu. Já se ale do školy hrozně těšila a nejvíc ze všeho na to, jak se naučím číst a budu si moc sama přečíst tu spoustu knížek, co máme doma. Nikdo už mi nechtěl číst, jelikož jsem to vyžadovala neustále. A učit mě to taky nechtěli s tím, že tohle se budeme učit ve škole a že bych se tam nudila. Takže na písmenka - potažmo čtení - jsem se strašně těšila. A bylo to znát. Šlo mi to skoro samo. Zatímco třída slabikovala "Ema má mísu, Ema solí", já už louskala krátké pohádky, které byly dál ve slabikáři. Měli jsme staršího pana učitele a ten mě pravidelně vyvolával, jako ostatní. Ostatní četli po slabikách, já mu to tam vždy plynně přečetla... Pokaždé jsem obdržela výtku, ať slabikuji. Já pokaždé hrdě četla plynně. Má první poznámka byla - Nechce číst po slabikách a čte celá slova.
Doma se tomu zasmáli, s panem učitelem si promluvili a ten už mě raději nevyvolával. I později ve škole, když bylo čtení, jsem třeba takového Robinsona měla dávno přečteného a louskala jsem pod ním schovanou další knížku.... Paní učitelce se velmi nelíbilo, že nikdy nevím, kde jsme... Na mou námitku, že už to mám přečtené celé mi jen řekla, že mám dávat pozor... Asi měla pravdu, ale to bych se tam asi unudila.. Měla být spíš ráda, že neruším.... :-)
Dalším mým průšvihem bylo zaspávání, které mě provázelo celou školní docházku a později i v práci (a provází mě dodnes). Jsem sova - vzhůru dlouho a ranní vstávání nikdy nebylo mým koníčkem. Na střední škole to paní učitelka už nevydržela a na konci posledního ročníku mi dala důtku za neomluvené hodiny. Já měla omluvenku, že jsem zaspala, ale ona mi to už nevěřila, myslela si, že to dělám schválně. Vyříkali jsme si to - obě lehce stříknuté - na prvním pomaturitním srazu, kde pochopila, že jsem prostě taková sova, a že jsem to opravdu nedělala schválně :-) Lyoness
Ano, chytré děti to mají těžké i dnes. Málokterá paní učitelka je chápavá. Simona
Jaké průšvihy provázely vaší školní docházku? Byly jste rebelky, nosily poznámky nebo měly dvojku z chování? Máte na to ještě slabou hodinku! Pochlubte se nám na adresu:
Nový komentář
Komentáře
ToraToraTora — #1 to se fakt děje ještě dneska???
Zaspavani me nepustilo do dneska.... Nastesti dnes mam chapaveho sefa, ktery ani nekomentuje me prichody... Mam tu byt nejpozdeji v devet, tak pul desata to jisti....
Jednou jsem zaspala fakt brutalne, pisu mu sms, ze dorazim tak v jedenact, ze jsem zaspala. On mi na to odepsal, ze je to v pohode, ze jsem se aspon konecne vyspala
Zaspávání ,to byl taky můj problém!! Taky sem sůva!
ToraToraTora — #1 To prostě nechápu a učila jsem 25let. Holt i mezi námi se najdou paskvily. Žákyně jedné z mých "kolegyň" byla zas velkým černým písmem na nástěnce jako nejpomalejší čtenářka
.Přitom jako jedna z mála věděla, CO čte.
Jéé, kvůli zaspávání a přispávání jsem chodila na SŠ pozdě 5x v týdnu! Měli jsme být ve škole v 7:55, já pravidelně chodila v 8:00, někdy i později. Obvykle jsem vcházela do třídy společně s učitelem. Na VOŠ a VŠ už to bylo lepší, protože jsme neměli každý den od 8:00.
Máš naprosto stejné zážitky jako já.
Bylo to hrozný. Ještě že mého syna, stejně postiženého, vzali do školy, kde s takovými dětmi umějí pracovat, a tak si od první třídy nosil vlastní čtení a v hodině pak spolužákům vlastními slovy vyprávěl, co si přečetl. Utrpení se slabikováním zažívám po letech opět, u dcery, ta tu schopnost číst, aniž člověk tuší, jak se to vlastně naučil, nepodědila. A jsem šťastná, když slabikuje.
Ovšem před skoro 40 lety mne to příšerně otravovalo.
ToraToraTora — #1 mi přijde, že to nucení dětí, aby slabikovaly, i když už umí plynule číst je zase od čtení odradí.. Mě škola nebavila a nepřešlo to ani s věkem. Zdržovala jsem se tam o to míň, čím jsem byla staší
Má dcera se naučila číst před první třídou krásně plynule....teď ji nutí slabikovat. hrůza. Vždycky jí říkám, že slabikování je na učení a když to umí, ať čte plynule. No hrůza