Ahoj Nioneto a všechny ženy-in!

 

Víš, co se mi honí hlavou?

Dovolená to rozhodně není J i když by bodla. I když vlastně ano, trávím doma ten sladký čas, který se nazývá mateřská dovolená. Dnešní článeček o teroru ohledně nočníku mě inspiroval a vůbec všechna ta témata maminek, babiček, tchyní versus čerstvá miminka.

Děsí mě totiž moje vlastní reakce. Jsem bomba před výbuchem.

Na miminko jsem se těšila, ne však nějak závratně či až úchylně. Poslední dny před porodem mi dokonce byly malý dětičky svým řevem poněkud odpuzující. O mou osobu byl mým okolím jeven zájem přiměřený, ani moc, ani málo.

Řev dětiček se ihned po porodu stal rajskou hudbou a pranic mi nevadil. Pláč vlastního miminka mě trápí a vzbuzuje netušené ochranitelské instinkty. Mamky, znáte to, ne? Prostě změna o sto procent, najednou bych se z fleku moc ráda stala profesionální maminou. Jen kdyby se dalo víc spát…..že?

 

Narozením prvního vnoučka do obou stran rodiny se stala nevídaná změna. Dříve citově neutrální babičky se staly kvokajícími slepicemi pozbývající nad sladkým miminkem poslední špetky rozumu.  Dobře, už jsem skousla, že příbuzní nerespektovali mou příšernou únavu, nemoc a horečky v šestinedělí a zvali se na návštěvy téměř nepřetržitě. A já jakože stydlín jsem se musela přemoct a nakojit mimčo i před tchánem. Budiž.

Jenže tyhle samozvací postupy už trvají osm týdnů a já začínám být alergická na to, když si někdo cizí vezme NAŠE dítě do náručí. A už vůbec mě vytáčejí řeči typu, že budou hlídat……. Prd hlídat.

Neustále mimino otravují a nenechají ani vyspat. „On spinká?!?!? Ale néééé, otevři očíííčka, ať je vidíme!“ Říct jim: proboha dejte nám jeden víkend pokoj!….na to zatím nemám srdce, když dědečkové svorně vykládají, jak s těma babama nemohli celý týden vydržet, jak se těšili…..

 

Já je chápu. A mě nikdo asi nepochopí dřív, než až opravdu vybuchnu.

A ještě víc mě snad štve, že ten náš kluk si tohle nechá líbit. Sakra, kdyby aspoň řval jak tur, aby ho zase položili……

 

Páni, já jsem sobec, co?

Prostě mám dojem, že se ve mně nějak extrémně vyvinul slepičí syndrom. Momentálně  mi rudne hřebínek a napíná se hruď, patrně brzo odstartuju ostruhou a někomu z těch otravátorů řeknu něco nehezkého a možná i přehnaného……

 

Doufám, že až sama budu babička, nebudu takhle otravná.

Na jednu stranu je chápu, měla bych asi býti pyšnou matkou, když se naše dítě tak líbí J, ale nějak mi to nejde a budu muset vymezit nějaký mantinely…………..

Cítila jste se některá taky tak, nebo jsem fakt exot ?

Dík

 

NiKi

 

 

Milá NiKi, myslím, že by nebylo od věci si v klidu a slušně s rodinou promluvit o tom, co ti vadí, co se ti nelíbí. Jsem si jistá, že společně najdete cestu, která bude přijatelná pro vás všechny ;o)

 

Každopádně ti držím pěsti a přeji pevné nervy a broučkovi do života jen to nejlepší ;o)

 

 

 

TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY