Jsem asi barbar, ale nemám ráda Vánoce…
Tedy – možná je to trochu jinak. Já nevím, posuďte samy...

Jako dítě jsem prožívala vánoční svátky dost skromně i v porovnání s ostatními vrstevníky, ale vždy jsem se na ně MOC těšila.
Co kdyby tentokrát bylo vyslyšeno i nějaké mé skryté velké přání a pod vánočním papírem se skrýval nějaký poklad…?
Třeba džíny, tričko s nápisem, anebo by stačilo i mýdlo z Tuzexu, které bych si dala jako největší „svátost“ do skříně a ostatní holky by mi ho záviděly…
Kdepak – zázrak se nestal, a tak jsem si na první džíny v životě musela vydělat na brigádě, tričko s nápisem si koupila za stipendium… Jen to mýdlo jsem dostala… Bylo jablečné…

Musím říci, že mně ale neoriginalita a obyčejnost dárků ani tolik nevadila.
Těšila jsem se spíš na to, jak budou mí blízcí reagovat na dárky ode mě.
Věřte mi nebo ne, ale měla jsem v kalendáři zatrhnuté datum 18. května (!!), a od tohoto dne jsem si v mých dětských plánech stanovila prioritu výběru a druhu dárků pro členy naší rodiny…
Pravda, někdy jsem s prioritami hýbala, (to jak mě kdo naštval), jindy jsem nevydržela a dárky dala dřív – takže jsem v prosinci musela řešit znovu… Ale prostě k mým Vánocům to patřilo.
Kupovala jsem kartáčky na zuby, kelímky na kartáčky, malé svícny i drobnůstky hlavně do kuchyně a měla radost.

Od té doby uplynulo už docela dost let (ani se mi tomu nechce věřit), už nejsem malá holka a dokonce i mí potomci vyrostli z nejútlejšího dětství.
Jóooo, tenkrát mě Vánoce ještě bavily…
Sháněla jsem dárečky, u kterých záleželo spíš na kvantitě než ceně a pod stromečkem se radovala z rozzářených očí i nedočkavostí se třesoucích dětských prstíků zvědavě rozbalujících dárky…
K tomu všemu patřilo i foto u stromečku, foto nad dárky a zvláštní foto nad dárky od tchýně (zaručený recept, jak si u ní alespoň trochu šplhnout).
Ten večer jsme všichni věřili, že to je ta pravá rodinná pohoda… A asi i byla…

Tento rok, stejně jako několik předchozích, slavím Vánoce s dětmi sama. Děti jsou v pubertě, ale stále ještě umějí být milé (a věřte, že když Vám věčně vzdorovitá puberťačka vlepí pusu a řekne: „ Maminko, já tě mám stejně moc ráda,“ že to potěší… Však vy, co máte poklady v tomto věku doma, víte, o čem mluvím...).
Já jsem dost často unavená z toho každodenního shonu „za chlebem vezdejším“…

Když začne listopad, začne zároveň i spotřebitelská masáž ze všech stran. Ano – Vánoce se blíží…
Na chodnících míjím podstatně více lidí než jindy, v supermarketech a obchodních domech při sprintu z práce musím být obezřetnější, protože ze všech stran zní (a určitě jsou opodstatněná) varování před kapesními zloději.
Z obchodů vyhrávají koledy a smějí se na mě reklamy, informující o tom, že když nebudu mít pod stromkem to či ono, nebudu in (a to já bych chtěla – zvlášť na tomhle webu, že?).
Což o to, jsem už dospělá a myslím, že vůči nepotřebným lákadlům imunní, ale jak vysvětlit dětem, že ten „suprový“ mobil stojí jen 1 500 Kč (jak praví reklama), že ho mají všichni ve třídě a že…
Mobil je věc užitečná a v dnešní době potřebná, takže požadavky „robátek“ chápu…

Přijdu domů, pustím televizi ... a … vánoční masáž pokračuje…
Nic není problém – a když, tak jen hlupák neřeší momentální finanční tíseň „lehce dostupnou půjčkou“.
A jedině ten, který je zcela mimo, neví, že „vcukuletu“ je možné koupit do domácnosti novou televizi, video anebo DOKONCE počítač.
Je to přece tak jednoduché – tak proč ne my?

Říkám si, že nechci a nebudu se zúčastňovat vánočního běsnění.
Ale nejde mu utéct.
Vím, že jsou Vánoce tradicí, vím, že mohou mít své kouzlo…
Ale proč jsem doslova nucená na každém roku podlehnout (nebo spíš odolávat) nabídkám, apelujícím právě na tyto sváteční dny…
Zkusila jsem se na věc již loni podívat trochu jiným pohledem.

Jako svéprávní občané máme možnost svobodné volby – tedy rozhodnout se, zda Vánoce ano, či ne…
Pro většinu z nás patří Vánoce k životu zcela neodmyslitelně, ale představte si, že byste patřili ke skupině, která prostě Vánoce NECHCE (je jedno z jakého důvodu).
Bezmála dvouměsíční neustálé odvolávky na Ježíška či Santa Klause by ke klidu asi moc nepřispěly...

No říkala jsem to na počátku – asi jsem tedy prostě barbar.
Pravda, v tyhle dny mám už doma stromeček a krabici cukroví (kterou pravděpodobně děti do Štědrého dne snědí), nakoupených pár dárků a na okně mi svítí betlémská hvězda…Prostě patřím k této společnosti, a tak Vánocům neuteču…
Nemějte mi to za zlé, ale říkám si, za pár let…
To už by ale bylo jiné povídání…
Promiňte.
Nám všem přeji přece jen šťastné a veselé...!

P.S. Paráda by byla, kdyby vánoční a novoroční gratulace byly míněny ve všech případech upřímně!