Jsem asi barbar, ale nemám ráda Vánoce…
Tedy – možná je to trochu jinak. Já nevím, posuďte samy...
Jako dítě jsem prožívala vánoční svátky dost skromně i v porovnání s ostatními vrstevníky, ale vždy jsem se na ně MOC těšila.
Třeba džíny, tričko s nápisem, anebo by stačilo i mýdlo z Tuzexu, které bych si dala jako největší „svátost“ do skříně a ostatní holky by mi ho záviděly…
Kdepak – zázrak se nestal, a tak jsem si na první džíny v životě musela vydělat na brigádě, tričko s nápisem si koupila za stipendium… Jen to mýdlo jsem dostala… Bylo jablečné…
Musím říci, že mně ale neoriginalita a obyčejnost dárků ani tolik nevadila.
Těšila jsem se spíš na to, jak budou mí blízcí reagovat na dárky ode mě.
Věřte mi nebo ne, ale měla jsem v kalendáři zatrhnuté datum 18. května (!!), a od tohoto dne jsem si v mých dětských plánech stanovila prioritu výběru a druhu dárků pro členy naší rodiny…
Pravda, někdy jsem s prioritami hýbala, (to jak mě kdo naštval), jindy jsem nevydržela a dárky dala dřív – takže jsem v prosinci musela řešit znovu… Ale prostě k mým Vánocům to patřilo.
Kupovala jsem kartáčky na zuby, kelímky na kartáčky, malé svícny i drobnůstky hlavně do kuchyně a měla radost.
Od té doby uplynulo už docela dost let (ani se mi tomu nechce věřit), už nejsem malá holka a dokonce i mí potomci vyrostli z nejútlejšího dětství.
Jóooo, tenkrát mě Vánoce ještě bavily…
Sháněla jsem dárečky, u kterých záleželo spíš na kvantitě než ceně a pod stromečkem se radovala z rozzářených očí i nedočkavostí se třesoucích dětských prstíků zvědavě rozbalujících dárky…
K tomu všemu patřilo i foto u stromečku, foto nad dárky a zvláštní foto nad dárky od tchýně (zaručený recept, jak si u ní alespoň trochu šplhnout).
Ten večer jsme všichni věřili, že to je ta pravá rodinná pohoda… A asi i byla…
Tento rok, stejně jako několik předchozích, slavím Vánoce s dětmi sama. Děti jsou v pubertě, ale stále ještě umějí být milé (a věřte, že když Vám věčně vzdorovitá puberťačka vlepí pusu a řekne: „ Maminko, já tě mám stejně moc ráda,“ že to potěší… Však vy, co máte poklady v tomto věku doma, víte, o čem mluvím...).
Já jsem dost často unavená z toho každodenního shonu „za chlebem vezdejším“…
Když začne listopad, začne zároveň i spotřebitelská masáž ze všech stran. Ano – Vánoce se blíží…
Na chodnících míjím podstatně více lidí než jindy, v supermarketech a obchodních domech při sprintu z práce musím být obezřetnější, protože ze všech stran zní (a určitě jsou opodstatněná) varování před kapesními zloději.
Z obchodů vyhrávají koledy a smějí se na mě reklamy, informující o tom, že když nebudu mít pod stromkem to či ono, nebudu in (a to já bych chtěla – zvlášť na tomhle webu, že?).
Což o to, jsem už dospělá a myslím, že vůči nepotřebným lákadlům imunní, ale jak vysvětlit dětem, že ten „suprový“ mobil stojí jen 1 500 Kč (jak praví reklama), že ho mají všichni ve třídě a že…
Mobil je věc užitečná a v dnešní době potřebná, takže požadavky „robátek“ chápu…
Přijdu domů, pustím televizi ... a … vánoční masáž pokračuje…
Nic není problém – a když, tak jen hlupák neřeší momentální finanční tíseň „lehce dostupnou půjčkou“.
A jedině ten, který je zcela mimo, neví, že „vcukuletu“ je možné koupit do domácnosti novou televizi, video anebo DOKONCE počítač.
Je to přece tak jednoduché – tak proč ne my?
Říkám si, že nechci a nebudu se zúčastňovat vánočního běsnění.
Ale nejde mu utéct.
Vím, že jsou Vánoce tradicí, vím, že mohou mít své kouzlo…
Ale proč jsem doslova nucená na každém roku podlehnout (nebo spíš odolávat) nabídkám, apelujícím právě na tyto sváteční dny…
Zkusila jsem se na věc již loni podívat trochu jiným pohledem.
Pro většinu z nás patří Vánoce k životu zcela neodmyslitelně, ale představte si, že byste patřili ke skupině, která prostě Vánoce NECHCE (je jedno z jakého důvodu).
Bezmála dvouměsíční neustálé odvolávky na Ježíška či Santa Klause by ke klidu asi moc nepřispěly...
No říkala jsem to na počátku – asi jsem tedy prostě barbar.
Pravda, v tyhle dny mám už doma stromeček a krabici cukroví (kterou pravděpodobně děti do Štědrého dne snědí), nakoupených pár dárků a na okně mi svítí betlémská hvězda…Prostě patřím k této společnosti, a tak Vánocům neuteču…
Nemějte mi to za zlé, ale říkám si, za pár let…
To už by ale bylo jiné povídání…
Promiňte.
Nám všem přeji přece jen šťastné a veselé...!
P.S. Paráda by byla, kdyby vánoční a novoroční gratulace byly míněny ve všech případech upřímně!
Nový komentář
Komentáře
*Kotě*: no, se mnou, ač je mi 23, si život taky už docela dost pohrál, ale stačí se občas ohlédnout, podívat se na všechno s odstupem času a jistým nadhledem a člověk zjistí, že všechno, co se stalo, ať už to bylo dobré či zlé, mělo svůj smysl. Že nic se nestalo jen tak, pro nic a za nic. A že všechno do sebe zapadá. Pravdou je, že člověk nemůže všechno ovlivnit vědomě, to uznávám. Já ale prostě věřím v to, že všechno má svůj smysl a nic se neděje jen tak.
Ty jsi nejspíš taky přesvědčená o tom, že za všechno, co jsi v životě dokázala, vděčíš především sama sobě, své snaze. A ne, že ti to nadělil osud jen tak. Proč potom takhle nenaděluje všem?
Jistě, mnoho věcí člověk vědomě neovlivní, ale přesto se vše děje tak, jak má. Ne proto, že je to neměnný a předem daný osud, ale proto, že člověk má v životě za úkol růst, něčemu se naučit, něco pochopit...
Hm, nejsem žádnej kazatel a asi neumím moc dobře vysvětlovat své pocity a hovořit o svých názorech - svědkem mi jsou všechny tyhle ostré diskuse
Děcka, nechme toho. Nejspíš se navzájem o svých názorech stejně nepřesvědčíme a akorát z toho bude zlá krev.
Buďme rádi, že si teď žijeme takhle dobře a že jsme takhle šťastní, a nehádejme se... furt.
Kotě, abru, Sisi, všichni...
Vivian, abru to asi myslela tak, že život tě omele, přihodí se ti spousta věcí, které ani při nejlepší vůli nebudeš moci nijak ovlivnit, a pak své kategorické názory poněkud zjemníš a obrousíš. Když je člověku dvacet, má ve všem naprosto jasno a všechno soudí velmi kategoricky - buď je to takové, nebo takové. Mně je 28 a ještě před šesti, sedmi lety jsem byla taky taková. Už nejsem, potkalo mě dost věcí, prostě život už si se mnou trochu pohrál. Ty i já jsme teprve na začátku cesty, na níž se naše názory ještě hodně promění, to mi věř. Nechci ti tvé idealistické přesvědčení brát, ale prostě vím, že člověk se mění a jak zraje, zrají i jeho názory.
Za dvacet let si na mě vzpomeň a vsadím boty, že mi dáš za pravdu.
abru: to dost dobře nechápu. A myslím si, že mít jasno není na škodu. Pokud se člověk nechá jen tak "unášet proudem" a pak případné neúspěchy svede na "osud", je to jeho problém. Ne můj. Nevím, co je špatného na tom, mít jasno v tom, co člověk od života chce. A nemyslím si, že za dvacet let budu mluvit jinak.
A je mi srdečně jedno, co si o mém životním krédu myslí jiní. Zvlášť je-li jejich životním krédem pasivita a odevzdanost osudu.
Víš Vivian, asi by to tvé životné krédo mělo pro ostatní větší váhu, a znělo by důvěryhodněji, kdybys měla za sebou tak o dvacet let delší kus života, vychovala děti atd. Když já si vzpomenu, jak mi bylo ve tvých letech všechno krásně jasné, ach jo. Tak všem hezké vánoce v klidu a pohodě.
Takze, holky
a 
miru. Za tyden tady budou 
, at je mame rady nebo ne! Ja ano, tesim, tesim.....
*Kotě*: já je taky nemám ráda - nic ve zlým
Já už to taky nechci rozebírat... jen nemám ráda velké generalizace a kategorizace... nic ve zlým.
Galadriel:
však už to tady taky nebudeme rozpitvávat (doufám).
Hergot, tady to hude na nejakou divnou notecku. To, ze nekdo napise, ze nema rad z osobnich duvodu vanoce, je jedna vec a ma na ni plne pravo. To, ze se tady slovickari a misto polemizaci o smyslu vanoc a jak je pojimame, tu najednou mame rakovinu deti, obrizky, bidu sudanskych zen, mi pripada tedy hodne divoke. Ne, ze by tyto skutecnosti nebyly drasticke a nezaslouzily si samostatnou diskusi. Kote, treba, kdyz mas takove zkusenosti a pisemne se velice hezky vyjadrujes, muzes napsat nejaky clanek k tematu, tahle debata je ale nejak mimo misu. Chapu docela presne, jak to chtela Viv rici, nekteri lide holt maji dar, ze jsou po krk v ho**ech a jeste si libuji jak je teploucko, jini jsou odolni podstatne mene, tak to holt na tom svete chodi, jen by ti odolnejsi meli vic tolerovat ci nechtit umravnovat ty druhe.
Lenkalara:
ale jo... na téhle úrovni se radši bavit nebudeme.
Každej víme svý a akorát bychom si tady vyměňovaly blbý hlášky, hádaly bychom se a jedna druhou osočovaly. Není to zbytečný? Přesvědčíme jedna druhou o své pravdě? Pochopíme jedna druhou?
Houby...
*Kotě*: nepřekrucovat, nezjednodušovat, nezobecňovat, prosím. Vidím, že ti to asi těžko vysvětlím. Každá víme svoje.
Dost zvrácené...
btw.- ten příklad s tím, co bych určitě řekla té holce po obřízce není docela fér, že ne... Fakt si představuješ, že bych tohle udělala?
Víš, Vivian, kdybys napsala: je mnoho věcí, které člověk ve svém životě může ovlivnit, pak bych s tebou vřele souhlasila. Jenže to tvoje životní krédo "Jaký si to uděláš, takový to máš"... To je tak zjednodušující a nebezpečný. Vadí mi to třeba proto, že jsem dlouholetá členka Amnesty International a když někdy vidím ty případy, které se řeší... chtěla bych tě vidět, jak by ses postavila nad dvanáctiletou holčičku, která právě prodělala faraónskou obřízku a zvesela jí pověděla - jo, holka, jaký si to uděláš, takový to máš!
Najednou ustupuješ a píšeš, že si to to dítě asi samo nezavinilo, ale že kdesi nějaká příčina... OK, a kdo tu příčinu způsobil? Vysvětlíš mi, jak jsi to tedy myslela?
*Kotě*: nehlásím se k žádnému směru. Soucit tam není nejspíš proto, že jsem se o svých názorech nijak víc nerozepisovala. Soucit mi nechybí.
Dvouleté dítě si svou nemoc nejspíš nezavinilo, to ale nemění nic na tom, že ta nemoc vznikla jen tak, z ničeho nic, pro nic za nic... že by se tam nahoře někdo se nudil?
Vivian, pokud se hlásíš k nějakému východnímu filozoficko-náboženskému směru, který počítá s existencí minulých životů, pak lze tvůj přístup vzdáleně pochopit. Ovšem i v těchto náboženských směrech je podstatným prvkem jejich věrouky soucit, který tvým příspěvkům jaksi chybí. Žádný například buddhista by to, co jsi napsala ty, nikdy nenapsal. Přečti si někdy něco od dalajlámy.
A pokud žádnou takovou filozofii nevyznáváš a jsi přesvědčená, že třeba dvouleté dítě si svou leukémii zavinilo samo, tím hůř.
Vivian: Já jsem prostě přesvědčená o tom, že NIC na světě a nic v našich životech se neděje jen tak, bez příčiny a bez následku. Ale chápu, že mnoho lidí lze o této filosofii dost těžko přesvědčit.
*Kotě*: no, jak říkám, každý víme svoje. To, co jsem psala, odvolávat nebudu. A třeba mě sežerte...
Lenkalara: no, každá víme svoje... nemá cenu se hádat. Aspoň teď, když budou ty Vánoce.
Vivian:
"život není hnusnej jen tak, sám od sebe, z ničeho nic. Za většinu (napsala bych všechny, ale asi by mě tady lidi roznesli na kopytech) všech událostí v životě nese odpovědnost každý sám."
No, Vivian, tohle bys měla kázat třeba umírajícím dětem na onkologické klinice v Motole. Nebo holkám, které na ulici někdo chytil, strčil do auta a prodal do bordelu v Rakousku. Nezapomeň taky na lidi, kteří se narodili těžce postižení. Anebo vůbec nejlíp, rozjeď se s tím do světa, třeba u súdánských žen nebo čečenských dětí s tím budeš mít úspěch. Určitě ti za to všichni poděkujou a budou rádi, že vědí, že za to, v jakým jsou srabu, si můžou sami.
Lenkalara: ale ne... život není hnusnej jen tak, sám od sebe, z ničeho nic. Za většinu (napsala bych všechny, ale asi by mě tady lidi roznesli na kopytech) všech událostí v životě nese odpovědnost každý sám.
Vinu nelze svádět na imaginární osud...
Nikita: tak to Novoroční ráno mám ráda,když teda nejsem nemocná,tak jdeme ráno na procházku.Se strejdou,neteřemi,synovcem a s našimi
a pak si na zahradě,kterou máme asi kilometr od naší vesnice uděláme táborák(dřevo máme poctivě schované v zahradním domečku) a opečeme buřta. Prostě paráda.Tak tohle mám ráda a na to se těším