Maminka si vzala dceru na týden na chalupu. Manžel měl být celý týden v práci. A já si plánovala, jak si přečtu novou knížku, vyrazím si s přáteli a třeba si i trochu vyplním čas nicneděláním. Moc jsem se těšila.

Avšak na manžela přišla choroba. Tvářila se nejdříve jako nastydnutí, (už to tedy nebylo nijak veselé, jelikož víte, co to je chlap s rýmou), ale bohužel nezůstalo jen u toho a manžel ulehnul s antibiotiky.

Pracuje jako číšník, což znamená v létě týden volna, týden do práce. Situace byla taková, že když tam nepůjde, nastane v hospodě mého tchána velký personální problém a naše rodina nebude mít příští měsíc na složenky. Šly na mne mrákoty.

Když jsem se dostala z nejhoršího, začalo mi docházet, že není zbytí.
Budu muset „na plac"!

Kdysi v mládí jsem tuto práci dělala a dobře jsem si pamatovala na bolavé nohy a záda. Ale spoustu věcí jsem zapomněla. Možná schválně.

Do zmíněné hospody chodí hodně lidí z okolních kanceláří na oběd. Tento nápor mají obsloužit dva číšníci (a tchán v záloze).
Volali jsme ho hned po otevření.

Nejhorší je, když přijdou všichni strávníci najednou. Ono obsloužit sto lidí najednou nejde tak lehce. Neviděla jsem napravo, ani nalevo. Jen jsem se soustředila, abych nic nezapomněla a pak rychle k dalšímu stolu a k dalšímu. Před hospodou fronta a v kuchyni rozzuřená kuchařka. Tchán těsně před výbuchem. Já zpocená a po chvíli puchýře na nohou.

Věděla jsem ale do čeho jdu. Ale právě se mi začaly vybavovat zapomenuté zkušenosti z dávné kariéry servírky. V tomto nepřehlédnutelném mumraji jsem k několika stolům šla několikrát tam a zpátky.

„Zapomněl jsem vám říci, že tam nechci přílohu!“
„Přineste mi ještě tatarku.“
„Ještě trochu ledu.“
„Můžete mi vyměnit rýži za knedlík?“
„Chtěl jsem brčko!“
„Ale ne houskovej, bramborovej knedlík!!“, vykřikl vážný pán v obleku a jeho tváři jsem si mohla přečíst, jak moc jsem jen blbá servírka.

 A už jsem si vzpomněla. Na této práci nejsou nejhorší ty bolavé nohy a záda. A ani únava, ponocování a věčný smrad z cigaret. Nejhorší jsou lidi.

Už vás slyším, jak říkáte, že číšník je přeci od toho. To je pravda a já se moc snažím o dobrou obsluhu a aby byl host spokojen. Ale občas se mi zdá, že v některých případech je to jen těžko proveditelné.

Jsem po čtvrtém dni „na place“ a mé nohy jsou jak z olova. Bolí mne hlava a doma na nemocného manžela jsem neurvalá. Nemám čas, ani nervy na cokoliv jiného.

Chtěla jsem vám tímto jen říci, aby jste v číšnících viděli taky lidi, kteří dělají svou práci. Je to práce velice těžká a neznamená to nutně, že nemají schopnosti či inteligenci na lepší profesi.
Jistě, v mnoha případech je nutné si jako host přepočítat účet, anebo vrátit studenou polévku, ale pokud jste spokojeni – dejte to najevo! Uděláte jim radost a možná jim dodáte sílu se přenést přes dalšího frfňavého hosta.

A teď už mne omluvte, běžím na plac. A jestli přežiji, tak brzy napíši další článek. Doufám, že bude o tom, jak jsem trávila čas s přáteli a nic nedělala……  

        
Reklama