Jméno Simona už zdaleka není to, co bývalo. Ale kolik znáte Simon mezi čtyřicítkou a padesátkou? V těch dobách, a ještě k tomu za tvrdého komunismu, to byla výzva a provokace, která nebyla zapsaná ani do kalendáře.
Moje matka mi to jméno vybrala, když jí bylo třináct let, to znamená v roce 1951! A to byla teprve troufalost. Četla prý v té době dívčí sladký románek, kde byla hlavní hrdinkou jakási neohrožená a krásná Simona, do níž se moje pubertální maminka zamilovala a rozhodla se, že jestli bude mít v životě dceru, obšťastní ji tímto jménem. A tak jsem Simona.
Nikdo z příbuzných z toho prý tenkrát nebyl nadšen, prateta Marie se křižovala, že je to jméno pohanské (ale to i to její, ne?) a ostatní se ošívali, proč musím mít extrabuřty, když se klidně můžu jmenovat Vlasta po babičce nebo Svatoslava po strýci. Prateta Marie mi celé dětství, než umřela, říkala Monka, to Si jí nešlo přes pusu, tak byla nespokojená. Nejinak tomu bylo ve škole, a to speciálně na té základní.
„Šimona? Symonna? Jak? Pojď to, prosím tě, napsat na tabuli!“ Šokovala učitelka občanské nauky v šesté třídě, a tak to bylo každou chvíli. Teď si ale nemyslím, že by tyhle tahanice pramenily ze skutečné neznalosti, protože Simona není žádné krkolomné jméno afrického náčelníka, ale ve světě zcela běžné pojmenování. Jsem přesvědčená, že to byla forma nesouhlasu soudružek učitelek, které mi to prostě chtěly nandat za trest, že nejsem Věra, Monika nebo Jana.
Měla jsem totiž spolužačku Yvonu, a ta na tom byla úplně stejně. Učitelky zuřily a stále se jí ptaly, proč není Ivana, Iveta nebo aspoň Ivona, to ypsilon jim pěnilo krev jako šlehačku. Párkrát jsme si i vyslechly přednášku na téma nevhodnosti cizích západních jmen k českým příjmením, ale obě jsme se tomu smály a dodnes, protože nás naše jména sblížila nadosmrti, na to rády vzpomínáme.
P.S.: Před lety jsem chodila na angličtinu s Andělou Nebeskou, ta na svoje jméno balila chlapy! To bylo teprve terno.
Máte také zážitek se svým jménem? Podle koho se jmenujete? Jste se svým jménem spokojeny? Pište na adresu:
Nový komentář
Komentáře
No kdyz maminka pred zhruba ctvrt stoletim oznamila, jake jmeno pro me vybrala, tak si doktor poklepal na celo a rekl, ze jeste pocka, aby si to rozmyslela. Kdyz trvala na svem, tak proste odesel pryc a vratil se druhy den. Pak nastala hotova komedie, protoze ji premlouvalo cele oddeleni, at to jeste zvazi, ze mi prece nechce znicit takovym jmenem cely zivot a jedna sestra dokonce brecela. Neustoupila. Jmenuju se Zaneta a svoje jmeno odjakziva miluju :) Dalsi Zanetu priblizne ve svem veku znam jen jednu. Co se tyce ignorace nebo sikany, tak jsem zadnou nezazila. Jenom druzinarka mi rikala "Rozaro", ale od te jsem si to nebrala, protoze jsem si o ni myslela, ze celkove uplne blba :)
Moje sestra se jmenuje Ida. Je jí přes 50,takže v mládí to bylo také neobvyklé jméno. Ve škole to bylo v klidu (matka byla také učitelka),ale starší lidé ji říkali Lído.Hrozně ji to štvalo.
Taky jsem Simona a za tři roky budu slavit už čtyřicítku. Je pravda, že jsem byla taky jediná na základce, jméno mě sice nikdo nekomolil, ale nebylo obvyklé a to mi vadilo asi nejvíc. Nakonec jsem se s tím smířila a dala ho i své dceři. Říkám jí Simča, Sima, Monka a když mě naštve tak Monáči to jako "ty zlobivý kluku".
To je zvláštní, já jsem Ivona s měkkým I a spousta lidí mi tam právěže to tvrdé Y cpe, takže opačná situace... Co ty lidi nevymyslí a hlavně - PROČ si to vymýšlejí? Kdybych byla s tvrdým Y, hlásím to rovnou. Ale oni si prostě musejí vymýšlet. Ale je fakt, že ignorace mi vadí víc (jak jsou lidi líní přečíst si moje jméno pořádně a napsat ho správně).
Ve škole jsem taky pěnila, když... Jedna spolužačka se jmenovala Weissgarberová. Četla se "vajsgebrová". Když to postupně v hodinách diktovala profesorům, jen jeden se zajímal o to, jak se to píše! Skutečná ignorace hadr!
Šikana od socialistických učitelek někdy neznala mezí, byly vynalézavé a neodbytné
prece ja — #1 Já znám kluka ,ten se jmenuje Krása!!
Ale příjmení! Ale to by šlo! Krasomila Krásová!!
Bylo to zvláštní v těch padesátých či šedesátých letech... Prarodiče si vysnili Ilonku, mou mámu, ale nebylo jim to dovolenou, takže první rok svého života se moje máma jmenovala Ivana. Až potom jim dovolili přejmenování...
Já jsem své jméno - Alice - v dětství nesnášela, ovšem teď jsem šťastná, že ho mám
Simon kolem 50ky znám několik
s jednou Yvonou kamarádím už víc jak 20 let
já jsem jedné ze svých dcer dala taky jméno podle jedné postavy z knížky, ale sladký románek to nebyl, spíš to byla dost smutná knížka, i když skončila dobře
četla jsem ji cca ve svých 11letech a jmenovala se "Říkali mi Leni"
pro další dceru jsem měla jméno, Denisa, vybrané taky už na ZDŠ
Mě se tak neobvyklé nezdá.
Ale když máte ruské příjmení a někdo vám ještě dá jméno Ivan, to je terno! Manžel kdysi před svatbou zvažoval, že si nechá raději mé příjmení...
Nakonec si to rozmyslel, ale i tak jsem dali našim dvojčatům jména, která neevokují představy "soviet. sojuzu". A to má v porodnici sestry naváděly, ať dám jména ČUK a GEK
Simony přes 40 znám hned dvě, možná tři...
Je to hezké jméno
Je pravda, že jméno Simona, je málo pužívané, ale jednu kamarádku mám v Praze Simonu
simča se jmenuje moje nejlepší kamarádka - nicméně té je 29, takže asi žádný šok v porodnici ze jména nebyl (aspoň doufám
)
Protivné to bylo i obráceně, zasvobodna Nováková, křestní taky české a "pochvala" od stejných učitelek mi na dlouhou dobu vynesla přezdívku "českýméno", posléze "čeméno",taky se mi to nelíbilo.
jedné mojí kolegyni řikali pořád....Kráska. naprosto jsem to nechápala, bylo jí přez 50, žádná modelka
.
až později mi někdo řekl, že se jmenuje KRASOMILA.
tak jsem si říkala, ještě že se její mamince líbila Pyšná princezna ( ano, bratr byl Miroslav) a ne třeba Sněhurka a sedm trpaslíků.