Nedávno jsme s přáteli hovořili o jednom filmu. Hovor se stočil i k tomu, zda muži pláčí u filmu. Jeden kolega pronesl, že jeho žena, když si chce "pořvat", pustí si nějaký "doják" typu Hříšný tanec.
Já mám také svůj oblíbený film. A to jsem typ člověka, který u televize moc nevydrží. To už musí být něco, když se opravdu na něco dívám až do konce.
Tak tenhle svůj film vkládám do videa vždy, když je hodně zle. Když nemůžu v noci spát. Když se mně zdá, že se hroutí život jako hromádka z karet a já mám pocit, že nemůžu dál. Prostě vždy,  když bolí dušička. Není to žádný "doják".
Je to příběh mladé ženy, maminky dvou krásných holčiček a manželky milujícího manžela.
Jednoho dne jí lékař oznámí, že má dva měsíce do konce života. Ona v tom filmu nezačne krutý boj s nemocí, jak by se dalo očekávat. Příjme to tak, jak to přišlo. Najde v sobě sílu a smíří se s tím. Nikomu z rodiny to neřekne a všechnu svou energii věnuje tomu, co JEŠTĚ nestihla. Nestihla říct dětem, jak moc je miluje, nestihla zmoknout na kost v dešti, odpustit úplně zbytečné křivdy. Plní si tak pár úplně banálních přáníček, která se nám zdají všední.  Pohlíží na svět najednou jinak. Zamýšlí se nad tím, proč její nejlepší přítelkyně se trýzní dietami a dělá si tak ze života peklo. Proč vedeme denně "žabomyší" války a ubližujeme tím jen sobě.
Ten film je plný síly a odhodlání. Vždy si uvědomím, jak cenné jsou ty úplně všední věci. Dodá mně sílu a obrovskou chuť, postavit se všem problémům čelem. 
A co vy? Máte také nějaký "svůj" film, který potěší a pofouká dušičku?
 Peťka

Dozvuk včerejší filmománie na žena-in.cz v mailu mne spolehlivě pobavil. A k tomu pláči a dojetí u filmu a chlapech. Po pár panácích se vám skoro každý chlap přizná, že dojetím u filmu už někdy plakal. Na mě třeba spolehlivě zabírá Bruce Willis v Armagedonu. Znáte to, jak vytrhne tu hadici od dýchacího přístroje a řekne:"Postarej se o moji dcerušku..."..... Bééééé, béééééé
 
Díky, Peťko.