Já mohu k dnešnímu tématu přispět přímo aktuální osobní historkou, která se mi stala minulý pátek. Možná vám to přijde trochu uhozené, ale věřte, že to tak bylo.

Představte si pátek. Normální pracovní den, ale jak se blíží odpoledne, už se vám do hlavy vkrádají jiné myšlenky. Jako kde rychle nakoupíte, co ještě stihnout zařídit na víkend a tak. Určitě to všichni znáte. Nejinak to bylo i minulý pátek. Ve čtyři hodiny jsem se, vyzbrojena nákupním papírkem, vyřítila na parkoviště. Nejprve nakoupit, pak pro syna k jeho kamarádovi a nakonec vyzvednout půjčený gril.

Nasedla jsem do auta a vyrazila. Ujela jsem pár metrů, když mě zarazil podivný zvuk, podobný tomu, když si veselí Američané přivazují za auto plechovky. Po vystoupení z auta jsem z hrůzou zjistila, že mi upadl výfuk a částečně ho táhnu po zemi. Nervózně jsem přemýšlela co teď. Samozřejmě mě nenapadlo nic jiného, než zavolat manželovi. Ten ze mě měl ohromnou radost, ale jelikož byl mimo město, nemohl mi rychle pomoci. Poradil mi, ať ho urvu úplně, dám ho do kufru a „že to už nějak dojedu“. Neměla jsem na vybranou, zaklekla jsem pod auto a snažila se výfuk úplně urvat. Jenže to nešlo, bránila mi v tom nějaká pojistka, která ho pořád na jednom místě držela. Výsledkem byla jen černá kolena a úplně zapatlané ruce od černého šmíru. Chytil mě záchvat vzteku. Bušíc do výfuku a vykřikujíc všechny sprostá slova, co znám, až do úplného vyčerpání, nevydržel poslouchat nějaký člověk, který zřejmě seděl v autě na parkovišti a na někoho čekal. S pobaveným úsměvem mi s pojistkou pomohl a výfuk konečně uvolnil. Hurá. Upadlou část výfuku jsem dala podle pokynů do kufru. Načež jsem zjistila, že nemám žádný hadr, kterým bych aspoň trochu otřela táhnoucí černou hmotu na rukách. Z nejhoršího mi pomohl trávník, ale i tak to nebylo nic moc.

Když jsem nastartovala, zjistila jsem, že se moje auto proměnilo v solidně „vytuněné“ auto a se řvoucím výfukem jsem byla podobna těm výrostkům, kteří jezdí po městě v podobně upraveném autě s repráky na plné pecky. No nic, usoudila jsem, že takhle umazaná a se řvoucím autem budu ráda, když dojedu nenápadně někudy zadem domů, půjčím si tchánovo auto, umeju se a přestrojím a za nákupy vyrazím pak. Synovi snad nebude vadit, když pro něj přijedu o něco později. A tak jsem vyjela.

Jak tak jedu, tak mě najednou přišlo, že mám nějak blízko sedadlo. Nevím, co mě to napadlo, bylo přece stejně daleko jako vždycky. A pěkně za jízdy jsem ho začala štelovat. Prostě jsem si myslela, že ho jen zacvaknu o jeden zoubek dozadu a je to. A jak jsem tak štelovala, jela jsem asi pomaleji a zezadu na mě zatroubilo nervózně auto. Tak jsem rychle přidala. Jenže co se nestalo! Ještě nezacvaknuté sedadlo vyrazilo směrem dozadu a zůstalo zaražené úplně nadoraz. Naráz jsem se ocitla dobrých pár centimetrů od volantu i od pedálů. Úplně vytřeštěná jsem mávala rukama a nohama a z hrůzou sledovala, jak auto zatím způsobně jede v pruhu, ale bohužel směrem ke křižovatce. Musela jsem jednat. Rychlý pokus o úpravu sedadla nevyšel, bylo zaseklé vzadu. Nezbylo než se narvat k volantu a v divném podřepu šlápnout na brzdu a zastavit auto. Podařilo se. Stála jsem normálně na křižovatce v pruhu. Jenom to sedadlo pořád nešlo a nešlo. Vylezla jsem z auta a snažila se o nápravu. Nic. Mezitím prošla zelená a auta na mě začala troubit. Nikoho samozřejmě nezajímal můj problém. Začala jsem se potit a klepaly se mi ruce. Když jsem vlezla zpátky do auta, tak jsem zjistila, že se dá sedět úplně na krajíčku. Jelo se mi hrozně, zadek mi sjížděl a mě strašně bolely svaly na nohách, jak jsem se snažila nějak udržet. Nicméně jsem s úspěchem přejela křižovatku a zastavila v nejbližší ulici. Tam jsem se rozklepala úplně.

Najednou ťuk ťuk, na okno mi klepe městská policie, že prý stojím na zákazu. Když mě asi viděli, jak sedím na krajíčku s volantem pod bradou, řekli mi, ať si vystoupím, a chtěli papíry. Umatlanýma rukama jsem jim podala vše, co chtěli. Na upadlý výfuk přišli záhy. Na otázku, kde ho mám, a mé odpovědi, že v kufru, odpověděli udivenými výrazy v obličeji.


Nakonec se přesvědčili sami a musím jím poděkovat za to, že mi pomohli se sedadlem. Po mém ujištění, že jen s autem dojedu domů a nechám ho opravit, mě s úsměvem a bez pokuty propustili. Musím vám, dámy, říct, že jsem ten den už nikam nejela. Syna vyzvedl manžel a na nákup jsme jeli všichni druhý den. Nějak jsem už neměla náladu.

Přeju všem hezký den.

Tiny

Napětím jsem nedýchala. Já jsem ohleduplná k řidičům, takže nikdy řídit nebudu. Stačí mi místo spolujezdce. Byla jste fakt statečná, máte můj obdiv!

Reklama