Už je to 13 let, kdy jsem si z porodnice přivezla dceru. Ale abych nepředbíhala. Když se nám tenkrát s manželem konečně povedlo sehnat bydlení, byt zařídit, tak jsme si řekli, co ke štěstí nám ještě chybí.

A protože to byly naše první Vánoce v našem hnízdě,tak to taky tak dopadlo. Ještě dnes živě slyším hlas mé doktorky,jak mi při ultrazvukovým vyšetření oznamuje,že se ze mne stane máma.Z ordinace jsem vyšla celá nesvá.V hlavě se mi honily všelijaké myšlenky.I když jsem miminko moc chtěla,tak jsem si v tu chvíli připadala strašně.Ten pocit,budu já to všechno zvládat,jaká budu máma ve 22letech.........Pár dní mi trvalo,než jsem si uvědomila,že jsem vlastně těhotná.Pak už nebylo potřeba,denně si uvědomit v jakém že to stavu jsem o to se postaraly ranní nevolnosti....no kdyby jenom ranní.Cestování autem pro mě byla noční můra.Po prvních 4 měsících ,,utrpení" nastal zlom,kdy jsem si své těhotenství začala užívat.

Vždycky jsem si přála holčičku,při představě jak bude načančaná v růžovém a že bude po manželovi hnědooká......stejně jsem raději vše nakupovala v neutrální barvě.Co kdyby to byl chlapec. V té době frčel muzikál Drákula a já si zamilovala hit Nespravedlivý bůh od Daniela Hůlky .....bylo rozhodnuto.Když to bude děvče bude se jmenovat Adriana(Adriena)nějak jsem podvědomě tušila,že to vyjde.A kdyby ne,tak nechám napsat do RL Filip.Jako dítě jsem měla kocourka Filipa.Nikdy jsem nechtěla dát dětem jména po rodičích,ale jména,která se i v cizině dají lehce vyslovit. Když bych shrnula mé těhotenství,proběhlo všechno v pořádku.Brožurek a knih co jsem přečetla,o průběhu těhotenství,přípravě na porod,šestinedělí,kojení a vývoji dítěte v prvním roce života.Byla jsem za ně vcelku vděčná. Těhotenství bylo ve finále.První termín jsem měla 24.9.1997(vánoční dítě :-) další byly o něco dříve podle pohybů a ultrazvuku. Tenkrát bylo hodně teplý léto a to i v září.Po několika probdělých nocí,kdy jsem si přála ležet na porodním sále,jsem se konečně dočkala.V den kdy jsem měla ještě prohlídku v poradně mi po vyšetření doktorka oznámila,že se začínám otvírat,ať si zajdu domů pro věci a pak rovnou do porodnice.Jak já se bála.Manžel daleko od domova......No co nejsem první ani poslední a hlavně ten pocit,že nevím co mě čeká. První dobu porodní jsem prospala,druhá proběhla ani nevím jak,co to byly stahy jsem nepoznala.Na konec jsem porodila dceru 12.9 v 7:40 3,46kg 51cm.Ten den to v porodnici jelo jak na běžícím páse.Kam jsem se podívala,tam se rodilo. Od této chvíle se mi otočil život o 360°

Už mi bylo divné,proč mi Áďulku nechtěli dát do náruče a doktoři si za rohem něco šeptali.Když mě pak převezli na pokoj,přišla za mnou dětská doktorka a spustila.Co a jak se má.Co odhalilo poporodní vyšetření u novorozeněte.Jasně a zřetelně mi oznámila,že se mi narodila dcera s Downovým syndromem.V životě jsem tenhle název neslyšela.V duchu jsem si říkala proboha co to je,jak je to možný,vždyť všechna vyšetření byla v pořádku,porod taky,v rodině nic takového nemáme.Kde se stala chyba? Místo abych nabrala po porodu energii,byla jsem totálně na dně.Už ani nevím,co všechno se mi honilo hlavou...jestli jsem chtěla v tu chvíli ještě žít.Pořád jsem si do kola mlela svoje PROČ????proč,proč.......

Dceru jsem si v porodnici moc neužila.Měla silnější žloutenku.K tomu to syndromu se váže mnoho zdravotních komplikací.U ní jedna z nejvážnějších byla srdeční vada a svalová hypotonie.Když mi ji přinesla sestra na kojení,prohlížela jsem si ji a srovnávala s jinými dětmi.Přes slzy,které jsem měla stále v očích,mi připadali všechny děti stejný.Opičí rýhu jsem taky neviděla-ta se vyskytuje na dlani.Co mě definitivně vzalo,byla dětská sestra.Když mi pomáhala při kojení a dcera měla problém s reflexem sání,tak mi pohrdavým hlasem oznámila,co bych chtěla,že se tyhle děti dávaly dříve automaticky do ústavu. Po týdnu čekání,než dorazí kardiolog a objasní závažnost srdeční vady,nás propustili domů.Přijel si pro nás manžel,který od tchána zaslechl,že není všechno tak růžové,jak jsme si představovali.

Nikdy mi nebylo tak hrozně,jako v tom okamžiku,kdy jsem manželovi oznámila,jak se věci mají.Sám v tu chvíli pořádně nic nechápal,ale držel se a bylo vidět,že bude dceru milovat takovou jaká je. Trvalo mi to rok než jsem se s tímto osudem smířila.Dcera byla jako miminko hodná,přes noc spala a když si tak vzpomínám,moc toho ani nenaplakala,tedy pokud se necvičilo.Co byl však problém,byl příjem potravy.I když z lahve do sebe dostala mléko,stačilo menší odříhnutí a všechno bylo venku.Nespočet vyšetření,kterými musela procházet.Jistě mi dáte za pravdu jak náročné je 3x denně cvičit Vojtovu a Bobathovu metodu mezi tím docházet do SPC,na kardiologii......a každou minutu sledovat,zda vám dítě nemodrá. S manželovou rodinou jsem tenkrát neměla potřebu se stýkat.Vysvětlovat jim,proč je dcera ve vývoji pomalejší a proč ještě nechodí,když ji je rok a půl.Stejně všechny starosti zůstaly jen na mně.Co mi hodně po psychické stránce pomohlo,byly lázně.Tam jsem teprve zjistila,že jsou na tom děti mnohem hůř. Nevím,co mě v životě ještě čeká.Z našeho ,,marťánka" je puberťák,co občas stávkuje.Nechce se ji ráno vstávat do školy a každodenní vysvětlování,že přijde pozdě do školy ji jaksi nezajímá......

Jitulinka

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven

Musíte být silná ženská... a ten výraz „marťánek“, ten se mi líbí, je milej :)

Pište mi své zážitky a dojmy z narození prvního dítěte, co to pro vás znamenalo, jak jste se cítila, jak vám bylo, kolik vám bylo, jak jste všechno zvládala, nezvládala, jak na to dnes vzpomínáte.

Pište na redakce@zena-in.cz

předmět: První dítě.

Vaše příspěvky budeme zveřejňovat a jedna z vás získá hezkou výhru, sadu čtyř hrnečků. 

hrnečky