Jitrocel léčí nemoci plic

Nevím, jak vy, ale já nikdy neměla měsíc, ve kterém se nacházíme, příliš v lásce. Po tom všem prosincovém veselí a záři přijde takové podivné nic… Měsíc leden bývá také velmi často obdobím chřipek, nastuzení, věčných kapesníků a kašlání. S tím souvisí i nepříliš populární návštěvy lékáren a nakupování všelijakých prostředků proti těmto neduhům.

Nevím, jak vy, ale já nikdy neměla měsíc, ve kterém se nacházíme, příliš v lásce. Po tom všem prosincovém veselí a záři přijde takové podivné nic… Měsíc leden bývá také velmi často obdobím chřipek, nastuzení, věčných kapesníků a kašlání. S tím souvisí i nepříliš populární návštěvy lékáren a nakupování všelijakých prostředků proti těmto neduhům.

Jedním z těchto prostředků, které jsou v naší rodině oblíbené mnoho let, je jitrocelový sirup. Jitrocel, tato na pohled celkem nenápadná bylinka, roste snad všude, jeho listy jsou z mého pohledu dekorativní v každé květinové zahrádce a samotný kvítek jakbysmet.

_{Foto:Shutterstock}

V druidském herbáři zaujímá jitrocel své neoddiskutovatelné místo, tak jako ve všelijakých spisech současných bylinkářů. Je to zvláště doporučovaný prostředek na plicní a krční potíže, zejména projevují-li se hromaděním hlenu. Podle moudrosti starých druidů čaj z listů pomáhá srážení krve, obklady z čerstvých listů léčí pokousání hmyzem, drobná poranění a hemoroidy. Šťáva z jitrocele má moc léčit choroby močového měchýře a žaludeční vředy. Z hlediska magie jitrocel druidové používali pro ochranu domova.

Čtěte také:

Z hlediska historie má jitrocel své kořeny v Euroasii, ovšem postupem času se tato rostlinka rozšířila skoro do celého světa. Jisté prameny uvádějí, že když se jitrocel objevil v Novém světě, původní obyvatelé – Indiáni - jej začali nazývat šlépěj bílých mužů, neboť semena jitrocele jsou ve vlhkém stavu lepkavá, ulpívají na podrážkách chodců či v současnosti na pneumatikách vozítek a takto cestují do blízkých i vzdálenějších zemí… Ale šlépěje bílých mužů není jediné jméno, které této bylině bylo dáno. V našich končinách se jitrocelu říkalo např. babí listí, beraní ocas, celník hojílek, jazejčky, komeník, myší ocas, psí uši, ranocel či skorocel. A podle Ursel Buhringové doklady o využití jitrocele kopinatého coby prostředku na hojení ran lze vysledovat dokonce až do doby kamenné.

První záznamy o jitrocelu byly nalezeny u Asyřanů, kteří přikládali jitrocelové listy na opuchliny. Také ve středověku byl jitrocel uznávaným prostředkem při zastavení krvácení, čištění ran, k vyplachování úst při zánětech sliznice či zubních abscesech. V současné době je vědecky prokázáno, že jitrocel má nesporné antibiotické účinky, čerstvá rostlina ničí bakterie s intenzitou srovnatelnou s působením penicilinu. A v době druhé světové války, kdy antibiotika byla vzácná, ošetřovatelé používali jitrocel k léčbě infikovaných ran. Věhlasný farář Kunzle při svém povídání o jitrocelu mimo jiné pravil: Jitrocelová šťáva zacelí otevřenou ránu, jako by ji zašila zlatou nití.

Jitrocel jako vnitřní lék lze použít při jakýchkoliv chorobách plic nebo průdušek, především při léčbě dětí, na dráždivý kašel, bronchitidu, zápal plic, astma a další choroby dýchacích cest, je to prostředek k usnadnění odkašlávání, doplňková léčba revmatu, k doléčení plicní tuberkulózy a poškozených plic dříve silných kuřáků.