Příběh paní Jitky začíná v šedesátých letech, kdy v brněnském biografu potkává Romana. „Byla jsem tehdy docela mladá a Romana jsem znala jako nenapravitelného proutníka. To mě na něm samozřejmě přitahovalo a nemohla jsem se na něj vynadívat. Místo filmu jsem tedy sledovala celou dobu jeho šíji, protože seděl přímo přede mnou. Tyhle pocity člověku vůbec nic do smrti nevezme. Někteří lidé si prožijí lásku jen jednou v životě, ale věřím, že i ti, kteří si ji prožijí vícekrát, stále musí mít v paměti to, jak jim bušilo srdce z prvních pohledů, z prvních dotyků, a tak podobě. Je to hezké a smutné zároveň.“

První rána

Protože byly pocity, které paní Jitka popisovala, vzájemné, uběhlo jen pár měsíců a byla svatba. Na ní už čekala Jitka Petrušku, která bohužel hned po narození zemřela. „Je hrozné, když se dva lidé milují, chtějí založit rodinu, a když už máte pocit, že je štěstí zcela naplněno, přijde taková rána. A já jich v životě zažila bohužel opravdu hodně. Petruška zemřela, když jí byly dva měsíce, takže doteď vím, jak voněla a jak se uměla smát. Vůbec se nepřišlo na to, co se stalo. Prostě jsem se jednou otočila ze své postele k postýlce a miminko nedýchalo. Co vám budu povídat, plakala jsem celé měsíce. Lepší to bylo až o rok později.“

Po tom, co se narodila Jana, stala se Jitka velice úzkostlivou matkou. Protože za žádných okolností nechtěla, aby se opakovala nešťastná událost s jejím prvním dítětem, rozhodla se, že nebude skoro spát, aby mohla kontrolovat, jestli Jana dýchá. „Bylo to náročné období, ale povedlo se mi to! Z Jany vyrostla hezká, šikovná slečna, ale potom samozřejmě přišlo to nejhorší.“

Pocity nenávisti a strachu

„Stalo se to všechno velice rychle. Volali mi do práce, že jsou manžel i dcera v nemocnici. Měla jsem mžitky před očima, ale i tak jsem hned nasedla do auta a jela rovnou tam. Dcera byla pořezaná, ale v pořádku. Manžel v tu chvíli bojoval o život. Když jsem se však dozvěděla, co se stalo, mísily se ve mně pocity nenávisti a strachu zároveň. Roman se rozhodl, že bude doma vyrábět pyrotechniku, se kterou se chtěl předvést na Silvestra. Pokus prováděl ve dřezu v kuchyni, směs vybuchla, zničila celý byt, utrhla mu obě dvě ruce a připravila skoro o zrak. Kdyby nepřežila Jana, asi bych z nemocnice odjela a už bych ho nechtěla nikdy vidět. Kácela jsem se do kolen a plakala, a stále jsem opakovala, že to není možné. Myslela jsem, že mi opravdu bolestí pukne srdce.“

Nevděčnost prý není známkou nezájmu

Paní Jitka se o svého manžela celý život starala, pomáhala mu chodit na toaletu, myla ho, krmila. Do toho všeho dělala všechny ženské i mužské práce v domácnosti. Vychovala úžasnou dceru, která jí už od útlého věku velmi pomáhala a v dobré náladě jí držel i pejsek. „Víte, ona je to pravda, že si člověk zvykne na vše. Já jsem se po těch třech prvních a nejhorších letech opět začala usmívat. Manžel měl protézy místo rukou, ale dokonce jsme se spolu i milovali. Věřím na osud a už po smrti Petry jsem věděla, že můj život nebude jednoduchý. Myslela jsem si však, že to skončilo tou nehodou.“


Roman si našel přes internetovou seznamku milenku, jež za ním docházela domů ve chvílích, kdy Jitka jezdila za kamarádkou do Prahy. „Když jsem se to dozvěděla, ležela jsem tři dny nehnutě v posteli. Neřekla jsem mu, že to vím, ale on to tušil a bál se vylézt ze svého pokoje. Představte si, že se to stalo před 5 lety! To nám bylo 68 let, o to více jsem situaci nemohla pochopit. Dcera potom tu jeho paní našla, ale nechtěla mě trápit tím, co to bylo zač. Dodnes to nechci vědět. Jsem docela přemýšlivý typ, takže jsem samozřejmě několikrát bilancovala nad svým životem. Na manžela už vztek nemám, protože si myslím, že jemu samotnému muselo být hodně trapně. Podle mě někdy není nevděčnost známkou nezájmu. Každý si chce z života utrhnout to největší sousto vášně, zvlášť, když vám osud dává takovým způsobem zabrat.“
Zdroj fotografií: www.shutterstock.com

Čtěte také:

Reklama