mum.jpg
Foto: Shutterstock

Linda (33 let) Racionalita musela být silnější než hormony
Linda vyrostla jako nejstarší ze čtyř dětí ve velmi početné rodině. Ohledně vlastních potomků měla vždy trochu smíšené představy. Na jedné straně má děti ráda, sama dokonce pedagogiku studovala, ale na straně druhé nikdy nepocítila biologické hodiny ani potřebu předávat své geny a celý život pečovat o někoho jiného. Možná to bylo způsobené tím, že hodně pečovala o vlastní sourozence, takže si, jak sama říká, mateřské pudy již vystřílela. První zásadní rozhodnutí ohledně dětí muselo padnout, když jí bylo 28.

„Chodila jsem tehdy s Mírou, byl o dost starší a z prvního manželství měl dvě velké děti. Na rovinu mi asi po půl roce vztahu řekl, že pokud děti chci, mělo by to být co nejdříve, jelikož chce být jako otec aktivní jak ve výchově, tak v trávení volného času se svými potomky. To mě trochu vystrašilo, protože rodinu jsem zrovna neplánovala. Opustila jsem své místo ve školství a začala pracovat v oblasti cestovního ruchu, což mě nejen naplňovalo, ale také mi to zabíralo dost času,“ říká Linda.

Linda sice užívala hormonální antikoncepci, ovšem sama přiznává, že často zapomínala pilulku v daný čas spolknout a hlavu si s tím nelámala. Říkala si, že by musela mít opravdu velkou smůlu, kdyby kvůli jednomu prášku přišla do jiného stavu. „Dnes se kopu do hlavy, jak jsem mohla být tak strašně pošetilá a nezodpovědná. Samozřejmě, jak už to bývá, když se o to nesnažíte, otěhotníte,“ vzpomíná.

První myšlenky bezprostředně patřily umělému přerušení těhotenství. Na racionální rovině bylo jasno, není teď vhodná doba na první dítě. Notabene když si Linda ani nebyla stoprocentně jistá, že je právě Miroslav ten pravý životní partner.

„Trochu čáru přes rozpočet mi udělal ultrazvuk u paní doktorky. Nepovažuju se za citlivku, ale taky nejsem z kamene. Vidět na monitoru zárodek plodu i bijícího srdce bylo nepopsatelné a nepodobné čemukoliv, co jsem zažila do té doby. Vehnalo mi to slzy do očí a s nimi i pochybnosti, zda dělám dobře. Paní doktorka mě upozornila, že je třeba jednat rychle, ale dala mi přes víkend čas na rozmyšlenou. Asi mě většina lidí odsoudí, ale rozhodla jsem se Mírovi nic neříct. Bylo pro mě důležité, abych si to promyslela sama a nikdo mi do toho nezasahoval. Co si budeme povídat, je to moje tělo, ať už se na to podíváme z kteréhokoli úhlu,“ říká.

Čtěte také: Ideální věk pro první těhotenství: Je až o jedenáct let nižší než česká realita, shodují se gynekologové

Nakonec její kroky po víkendu přeci jen zamířily do fakultní nemocnice. Mladá žena říká, že musela přemýšlet komplexně a odložit emoce a hormony. Tady byl prostor pouze pro rozum. „Byla mi již mojí paní doktorkou doporučena farmakologická interrupce. To je přerušení těhotenství pomocí léků. První den dostanete v nemocnici tabletu, která zastaví životní funkce plodu a za 48 hodin si přijdete pro druhou. Ta vyvolá děložní kontrakce a vše vyjde samovolně ven. V nemocnici se mi pokoušeli moje rozhodnutí rozmluvit, nebo spíš nastínit rizika. Apelovali na můj věk i na to, že jsem se v minulosti dost pokývala s cystami na vaječnících a vzhledem k tomu by později mohlo být otěhotnění komplikovanější. Stála jsem si ale za svým,“ líčí Linda.

Samotný proces farmakologické interrupce není nic příjemného a po druhé by do něj podle svých slov Linda už nešla. „První chyba byla rozhodně ta, že jsem se rozhodla přijít do nemocnice sama. Toto gynekologické oddělení má společný příjem pro ženy, které jdou na potrat i pro ty, které jdou rodit. Pohled na maminky s bříšky a šťastné tatínky s nimi byl zdrcující. Ta falešná hrdost ve mně mi navíc našeptávala, že já přeci nejsem skleníková kytka, kterou může něco takového porazit a není třeba abych celý den ležela doma. Takže po spolknutí druhého léku jsem zamířila rovnou do práce, přesto, že mi bylo nařízeno dodržovat šestinedělí. To byla obrovská chyba. Děložní kontrakce jsou skutečně bolestivé. Navíc musíte každých pár minut na toaletu a bezprostředně vidíte vše, co z vás vychází. Zvracíte, máte bolesti břicha i hlavy a doslova se koupete v lázni hormonů. V tu chvíli jsem se nenáviděla za to rozhodnutí a nenáviděla jsem i svému přítele za to, že mi tohle udělal,“ říká.

Lindy přítel se vše dozvěděl za pár dní. Podcenila totiž, že krvácení po zákroku trvá přibližně dva týdny. Tudíž si Miroslav samozřejmě všimnul, že jeho partnerka není v pořádku. „Musela jsem s pravdou ven,“ přiznává. „Míra to nesl těžce. Vyčítal mi, že jsem mu nic neřekla, křičel na mě, brečel, bylo to hrozné. Nakonec to skončilo rozchodem. Sice ne hned, ale můj krok zasadil našemu vztahu smrtící ránu a odcizil nás. Šli jsme tedy každý svou cestou. Upřímně přiznávám, že mi nějakou dobu trvalo, než jsem to celé zpracovala. Přišly i chvíle, kdy jsem litovala a vyčítala si svoje pohnutky, ale to už je naštěstí pryč. Už nějakou dobu žiji s jiným přítelem, společně podnikáme v cestovním ruchu a máme se báječně. Vzájemně jsme se shodli, že děti do našeho života nezapadají a zapadat nikdy nebudou. Jsme svobodné duše, máme spoustu zájmů, cestujeme, budujeme něco vlastního. Když se tak ohlédnu zpátky, ten racionální hlas měl pravdu. Udělala jsem dobře, protože kdybych měla děti, nikdy bych se nedostala tam, kde jsem teď. Bylo to nejlepší rozhodnutí mého života,“ uzavírá Linda.

Čtěte také: 

Zdroj: Autorský článek, respondentka redaktorky

Reklama