Před pár dny do vedlejšího městečka přijela pouť k velké radosti především dětí. Všelijaké barevné atrakce slibující vzrušení a dobrodružství. Dodnes vzpomínám na dobu, když jsem byla malé dítě, jak do vesničky, kde jsme trávili léto, dorazil řetízkový kolotoč a střelnice. Byla to malinká víska, tak i pouť byla velice skromná.
Ovšem pro nás tehdy malé děti to byl neskutečný zážitek. Ve střelnici bylo tolik krásných a blýskavých věcí a růže z papíru - to byl skutečný poklad. :-) Pořizovací cena takového květu byla zřejmě mizivá, ale radost z ní nedozírná.
Dodnes mám atmosféru kolotočů a vše, co s tím souvisí, moc ráda, je to jiný svět, svět jakoby sám pro sebe, kde platí jiná pravidla a člověk se může jen a jen bavit. Sice již dávno na kolotočích nejezdím, ale fascinují mě dodnes, i proto mě nepřekvapilo, když pán obsluhující jeden takový moc pěkný kouzelný stroj, zval návštěvníky pouti se slovy: „Pojďte s námi zažít pravé Eldorado…“ Tento název známe asi všichni, a nejednou jsme jej určitě i použili v souvislosti s něčím nad míru příjemným, radostným, veselým…
Zdroj fotografií: www.wikipedia.org
Tak tedy Eldorado (ze španělského zlatý nebo pozlacený). Podle wikipedie to byla původní přezdívka bájného jihoamerického panovníka. Později se tak začalo přezdívat jeho městu u, prý smyšleného, jezera Parime. Podle různých starých legend tam ze sebe tamní indiánští náčelníci omývali zlatý prach, jímž byli rituálně posypáváni. Dávná pověst vzbuzovala, zejména v Evropě, zájem po celé 16. a 17. století a v té době se jej mnoho cestovatelů a dobrodruhů pokusilo najít. Španělský dobyvatel a hledač pokladů Francisco Orellana prohlašoval, že bezpečně ví, kde leží, a to mezi Orinokem a Amazonkou, se svým bratrem podnikli velkou výpravu - hledání bájného Eldorada, aby svá smělá tvrzení potvrdili. Jejich posádka však čelila neskutečným existenčním potížím, avšak Eldorado nenalezli. Jejich strastiplná cesta ale i tak byla korunována úspěchy v oblastech cestovatelských a zeměpisných.
Mnoho dalších nadšenců se pokoušelo při svém hledání ztracené město nalézt, ale neuspěl nikdo, a pokud uspěl, zachoval jeho posvátné tajemství a nikdy nic neprozradil. V 18. až 19. století nadšení pro hledání tajuplného města výrazně polevilo a v jeho existenci věřilo dál už jen pár jedinců… Eldorado je tudíž dodnes opředené mnoha otazníky. Existovalo či existuje? Našel ho někdo, či nikoliv? Nevíme. Jako významný pojem však zůstává dál…
Já sama si myslím, že Eldorado skutečně existovalo a možná stále existuje v nějaké skryté formě, tak jak o tom zpíval Waldemar Matuška v jedné ze svých úžasných písní, zvlášť v té poslední sloce.
…Protože my už dávno víme,
že nad zlato a bohatství
je moudrost a uvážlivý čin,
že Eldorado není kdesi v dálce,
ale docela blízko
v našich srdcích, v našem myšlení.
A že jeho pravé jméno
je svoboda, pravda a porozumění.
Nosíme jej v sobě a ptát se na něj
je naše přirozená povinnost…
Mohlo by vás také bavit:
- Neobvyklý světec: svatý chrt Guinefort. Za dobrotu zaplatil životem
- Legenda o Sedícím býkovi je věčná
Nový komentář
Komentáře
Střelniceee juu pijelaaaa
A nezapomeňte na cukrovou vatu! A klobásy.
Jé vzpomínky
.Růže sem si sama vystřelila, balónek na gumičce,to muselo byt a i opička. K nám jezdila malá pouť do parku,maringotka,dětský kolotoč,malý řetízák. Pamatuju,že sme na kolotoči šlapali na kole a tím se ten kolotoc točil. pak sme měli jízdu zadara. Ale pak se začal stavět nuselák,tak už tam pouť nejezdila. 
Když sem byla větší,tak sme chodili na matějskou. Ale stejně ta malá pouť byla nejlepßí 
slávenka — #16Písničku od W. Matušky mám moc ráda.
gerda — #2jé, na tu opičku si vzpomínám, také jsem ji měla
Pentlička — #10 a panenku v sukních taky, i ty krepové růže, prstýnky..
gerda — #9 A vždycky jsme potřebovali vědět, co v tom míčku na gumičce je, tak jsme ho druhý den rozpárali - a byly tam piliny. A každý rok se to zopakovalo a zase tam byly překvapivě piliny.
bobani — #7 i u nás to byla kočka v měchu
Pentlička — #10díky za připomenutí té panenky v sukýnce, na tu jsem si nevzpomněla celou věčnost.
gerda — #9 A můj muž jako mladíček si na každé pouti kupoval sekaný turecký med od "pravého" Turka,tzv.ocakovačky v láku,klobásku a pak někde potupně obrátil obsah žaludku
Jako dítě jsem jezdívala každý rok na pouť na vesnici, odkud pocházel tatínek. Měl v den zahájení pouti narozeniny a druhý týden měla svátek babička, tak jsme to tam vždy zároveň slavili. Milovala jsem houpačky a pak opici na gumě, panenku v sukních z krepového papíru, tatínek mi vždy vystřelil růži a paní ze střlnice na ni vždy stříkla nějakou šílenou voňavku. Taky jsem si kupovala plno prstýnků, které na prstě pak černily a za chvíli jim vypadl kamínek. A cukrovou vatu! Co zemřeli moji prarodiče, tak jsem na pouti nebyla.
prababka — #3 Darmovzalova — #4Anebo balonek na gumičce, úplně se mi vybavuje jeho tvar a jak byl pěkně pravidelně omotaný gumičkami kolem dokola.
gerda — #2 no taky to je el dorado ze španělštiny, v angličtině taky spíše používají El Dorado, akorát my jsme si z toho udělali Eldoráádo
my tomu říkali kočka v měchu
gerda — #2 Já si kupovala kouřícího ježka
já si štěstíčko kupuju dodnes.Neumím si bez toho pouť představit.Miluju to napětí co tam asi bude.Jen výhru předávám dětem.
prababka — #3Tak na ty časy taky ráda vzpomínám .U nás se říkalo běž si koupit kočku v měchu .To pak bylo překvapení jestli tam ten prstýnek s červeným kamínkem bude.
gerda — #2 " Štěstíčko " za korunu bylo jako správný adrenalín pro děti. V papírovém sáčku se skrýval poklad ! Taky někdy zaručeně zlatý prstýnek s červeným kamínkem , ale ten moc dlouho v prstýnku nepobyl...To byly časy.
Já ten název vždycky chápala jako El Dorado, Eldorádo jsme si z toho udělali my tady
S těmi poutěmi...hezká vzpomínka. Já jsem z každé pouti musela mít opičku na gumě. A nějakou cetku, srdíčko na krk, prstýnek s blýskavým očkem
Když byl se mnou nějaký střelec, pak jsem škemrala o růži z papíru, někdy se poštěstila i vyšší cena, třeba medvěd.