Jirka Mádl: Málem mě dostala tramvaj

Začínal jako kluk a hned první větší rolí ve Snowborďácích se proslavil. Herec Jirka Mádl. Dnes je mu dvaadvacet, studuje Sociální a masovou komunikaci a jeho popularita je stále na vrcholu. Tento idol mladých dívek má za sebou nejen film Snowborďáci, ale hrál i v dalších celovečerních snímcích, namátkou Rafťáci, Gympl, Bathory nebo Děti noci, nevyhýbá se ale ani televizní tvorbě. My jsme trochu nahlédli do jeho soukromí...

Jméno: Jiří Mádl
Datum narození: 23. řijna 1986
Znamení: Váhy

Co snídáte?
Snažím se snídat zdravě. Většinou ovoce, zeleninu, protože mám pocit, že začátek dne je vážně důležitý. K tomu si dám sušenky BeBe, abych to trochu doplnil. K pití mléko nebo pomerančový džus, podle toho, na co mám zrovna chuť a co mi chybí.

Dobře, a teď vážně...
Já vážně takhle snídám.

Všichni vás asi viděli v reklamní kampani sušenek BeBe Dobré ráno. Jak vznikla tahle spolupráce?
V BeBe se chtěli obrátit na někoho, kdo žije zdravě a věnuje se tanci i sportu. Já jsem členem teamu Real TOP Praha, který se věnuje hlavně fotbalovým exhibicím, ale hrajeme už i regulérní turnaj. Pak hraju i za hokejový team Real TOPu, plus jsem byl v soutěži Baylando... Tím mi odůvodnili, proč padla možná volba na mě. Vybrali mě asi proto, že jsem jim do té kampaně nejlépe zapadal.

A co vy – proč jste do toho šel?
Hlavně proto, že to bylo s tančením. Nebylo mi to vůbec cizí jako třeba prací prášky (smích). Také jsem se dozvěděl, že se bude točit klip a shodou okolností znám skupinu, která je stejně jako já z Budějic, tak jsem se těšil. Bylo to fajn.

Ten tanec není nijak obtížný, nebudu se vás jako sportovce proto ptát, jak těžké pro vás bylo naučit se ho, ale abych se ještě vrátil k sušenkám BeBe... jedl jste je už dřív, nebo jste je ochutnal až po tom, co jste začal s BeBe spolupracovat?
Mám pocit, že každý kafař na světě zná všechny sušenky na světě. Přiznám se, že jsem závislý na kafi asi od třinácti let. BeBe je sušenka, kterou jím ke kafi asi nejvíc už od toho dětství. Neznal jsem úplně všechny druhy, třeba ty nové ovocné. Pravda je ale taková, že na BeBe jsem podobně závislý jako na kafi.

V jaké jste teď fázi své popularity? Měl jste se Snowborďáky takový svůj velký boom a potom to opadalo, nebo je to pořád stejné? Když třeba vyjdete z domu na ulici, nemůžete projít po chodníku, aby se na vás nenalepilo patnáct fanoušků?
Přímo u domu to ještě jde. Je to dané lokalitou, kde bydlím, kterou samozřejmě nebudu prozrazovat. Tam je to velmi šikovně pro mě udělané.

Takže lokalita třetí kanál vlevo od nábřeží?
To ne (smích). Jinak s tou popularitou je to každý den jiné. Zní to možná neuvěřitelně, ale vážně jsou dny, kdy se od rána pořád musím podepisovat třeba někde v metru – já totiž nemám řidičák, tak jezdím MHD. Jsou dny, kdy je to úplně v pohodě.

Takové dny, kdy vás lidi nepoznávají...
Reakce cítím každý den, pokřiky a tak... Zkoušel jsem spoustu věcí, jak se zakrýt, ale téměř nic nefunguje. Dokonce mám pocit, že třeba sluneční brýle na člověka přitáhnou daleko víc pozornosti, než když jde bez nich. Takže sluneční brýle, dlouhé vlasy, límce, čepice, nic nefungovalo. Jediné, co fungovalo, byly vousy, které jsem měl kvůli natáčení.

Velká chyba, že jste se v nich nechal natočit, teď už vás budou poznávat i s vousy...
Pravda, pravda...

Kdo je váš typický fanoušek, který vás osloví na ulici?
To nejde nijak zprůměrovat, třeba včera to byla holčička s maminkou a hned po nich takový starý pán, který si chtěl hrozně moc povídat. Potěšil mě tím, že se mu líbí víc než filmy, když mě vidí v nějaké talk show. Potom mě zastavila taková holčina, rockerka, kterou hrozně zaujal film Bathory – nejdřív jsem se bál, že to bude nějaká feťačka, ale nakonec mluvila hodně chytře. Povídali jsme si asi pět stanic v tramvaji a bylo to nakonec docela příjemné setkání.

Takže vám to nevadí, když vás osloví úplně cizí člověk?
Většinou mi to vadí, člověku to není přirozené, začít se bavit s cizími lidmi. Když se z toho vyvrbí pěkný rozhovor, tak je to fajn, ale někdy je to vážně hodně nepříjemné. Už mě párkrát někteří lidé napadli, když jsem s nimi nechtěl zrovna mluvit.

Vážně vás napadli?
Takoví ti různí ožralkové, kteří o tom pak vypraví v hospodě...

Je to tedy nepřirozené, ale ne vždycky nepříjemné, abych to tak nějak shrnul...
Asi tak. Jednou se mi třeba stalo, že jsem čekal na zastávce na I. P. Pavlova a okolo mě běžel nějaký starý, ale hodně starý pán do tramvaje. Jenže tramvaj mu zavřela, zachytila tašku a rozjela se. Tak on s ní běžel, mně ho bylo líto, tak jsem se rozběhl také. Běželi jsme spolu, oběhli stojan s jízdními řády a nakonec tu tašku vyrvali, spadli jsme přitom spolu mále pod kola. A on říká: „Jěžišmarja, děkuju! Ježiš, já vás znám.“ Já na to: „No, dobrý, dobrý, oba jsme málem umřeli, ale dobrý...“ Nakonec jsme se tak zapovídali, že jsme spolu nastoupili do tramvaje, já přejel šest stanic, on jich přejel mnohem víc, ale byli jsme hrozně rádi, že jsme si mohli popovídat. Vyprávěl mi, jak byl v koncentráku a tak... říkali jsme si, že se musíme sejít v jedné hospůdce u Švandova divadla, ale už jsme se nepotkali. Je to asi rok a půl, kdo ví, občas tam zajdu, třeba na něj někdy narazím.

• Stránky Jirky Mádla najdete na www.jirimadl.com.

Zmínil jste se, že jste se bál jedné dívky, aby se z ní nevyklubala feťačka. Vy sám jste někdy zkusil drogy? Třeba marihuanu?
Trávu jsem zkusil, ale jinou drogu ne. Nevím, čím to je, jestli tím, že jsem chodil na osmiletý gympl, hrál hokej a pak skončil u filmu, ale nikdy jsem neviděl žádnou silnou drogu na vlastní oči. Je to pro mě abstraktní věc z filmů. Vůbec to neznám, je to něco úplně mimo mě.

Ale trávu jste tedy zkusil...
No ano, ale to už je hrozně dávno...

Jaký to byl pocit?
Zkusil jsem to dvakrát. Říká se, že to musí člověk zkoušet víckrát, aby z toho něco měl. Já z toho nic neměl. Je to asi pět let zpátky. Nevím, nějak mě to nezaujalo.

Jak jste na tom s drogou zvaná láska?
Jsem dva roky šťastně volný. Mezitím jsem se párkrát zamiloval, teď také úplně sám nejsem, ale nemám nic stálého. Je to asi tím, že moc nesdílím, a teď se dámám omlouvám, takový ten ženský pohled na vztahy. Nebaví mě, že lidé chodí do každého vztahu.

Myslíte tím naplno?
Lidi hrozně rádi používají slova jako vztah a láska. Já se jim dost bráním. Úplně upřímně si myslím, že je lepší, jak se říká, klátit to, dokud si člověk nenajde partnera, se kterým by byl schopný chodit a bavit se s ním o lásce a vztahu zodpovědně.

Jak na to reagují holky?
Bavil jsem se o tom s několika kamarádkami, které to vždycky hrozně prožívají. Říkaly mi: „No, já jsem ještě pořád s tím svým, ale už mě to nějak nebaví...“ Pak se mě ptaly, co já, tak jsem jim řekl, že s nikým nechodím, a ony hned: „No, ale ty seš kurevník.“ Bránil jsem se, že jestli já jsem kurevník, tak ony jsou daleko větší kur**, protože degradují ten vztah mnohem víc. Uměle ty vztahy udržujou i vytváří a přitom vědí, že to nikam nevede. Já si vztahu vážím natolik, že nejdu do každého. Je to taková moje filozofie a možná díky ní jsem sám (smích). Ale já jsem šťastně sám.

Dokážete si představit, že byste jednou byl šťastně s někým?
Určitě. Dokonce je holčina, o které vím, že bych s ní byl šťastný. Zatím nám nepřejí okolnosti – bydlí daleko. Zatím jsem rád, dává mi to jistotu, že si dovedu představit objekt, se kterým bych byl šťastný.

Když se seznámíte s děvčetem, nemrzí vás třeba, že chce s vámi být jenom proto, že jste herec Jirka Mádl a nehledí na to, jaký jste?
Je to těžké. Ale už jsem v tom kolotoči pět let a vůbec se nedivím fotbalistům nebo hokejistům, že si hledají modelky, protože se většinou potkají při pro ně normální situaci, třeba nějakém křtu. Oba vědí, o co jde. Tím neříkám, že moje budoucí holka nemůže být mimo tuhle branži. Zrovna ten můj stávající objekt zájmu, který vypadá velmi nadějně, je úplně mimo showbyznys.

Přečetl jsem si o vás, že sám píšete scénáře. Co konkrétně?
Určitě bych se tomu rád věnoval, protože jsem odmalička psal a psaní považuji za nejlepší formu mého vyjadřování. Jsem třeba velký zastánce SMSek. Psaná forma mi prostě strašně vyhovuje, ale zatím ještě nemám odvahu vyjít s tím ven a nutit někoho, aby to realizoval jako film. Určitě tam ale nápady jsou, které mám zatím v šuplíku.

Tři tipy Jirky Mádla, jak si zaručeně užít den

• Dobrá zdravá snídaně
• Poslechnout si nějakou pěknou písničku, třeba Sunday Morning Coming Down od Johnnyho Cashe
• A vydatný spánek

Když máte sám zkušenost se psaním, posuzujete scénáře snímků, ve kterých hrajete?
Dost věcí si upravuju, nemyslím si ale, že jsem lepší scénárista, to vůbec. Tvůrce to ale všechno vnímá víc jako celek, kdežto já si z toho vypreparuju tu svoji postavu a díky tomu přijdu na to, jestli jsou tam věci logické, nebo ne, jestli se ta postava někde nechová proti své přirozenosti. Takhle se to pak snažím tvůrcům předkládat. Ale jsou i scénáře, do kterých jsem nezasáhl vůbec. Někdy ta postava musí být prostě vymazlená a jindy už je hotová tak, jak je.

A berou to tvůrci dobře, když jim takhle vymazlíte postavu?
Nezažil jsem člověka, který by mě úplně odmítl. Neříkám, že bylo vždycky všechno schválené, ale vždycky došlo k diskuzi. Ti lidé o tom diskutují rádi, je to dneska takový trend.

Do jaké míry je postava třeba ve filmu Gympl vaše a do jaké míry je původní?
Já jsem rád, že zmiňujete zrovna o Gymplu, protože to je snad můj nejoblíbenější film, ve kterém jsem hrál. Ta postava už taková byla a já ji považuji za nejširší a nejhlubší, kterou jsem kdy ztvárnil. Lidé by možná řekli, že je taková spíš moje postava v Dětech noci, ale já bych řekl, že v Gymplu. Má i hodně propracovanou historii. Sám jsem si tam přidal jen pár detailů, které mi Tomáš Vorel vzal a jsou, řekl bych, dost důležité, ale nebudu konkrétní.

Ve kterém filmu, co jste zatím natočil, je toho nejvíc vašeho?
Hm... těžká otázka. Když nebudu mluvit o replikách a textu, ale o vizáži a podobných věcech, tak to byly asi Děti noci. Chůze, vzhled, do všeho jsem hodně mluvil. Byla to taková moje podmínka, abych do toho šel. Nakonec jsme s Michaelou Pavlátovou zjistili, že si to představovala prakticky skoro stejně jako já – každopádně to byla dobrá domluva.

My jsme internetový magazín, jak moc si rozumíte s internetem?
Přiměřeně mojí generaci. Nemám s ničím problémy a nejsem na tom úplně závislý. Skoro si troufám říct, že moje generace je v tomhle ohledu na tom v podstatě nejlépe, protože nevisíme na Facebooku od rána do večera, nevidíme internet jako naši jedinou aktivitu, ale nemáme problémy ho ovládat. Jsem hrozně spokojený, že jsem ročník ´86.

Dobře, jak často chodíte na internet, každý den?
To ano. Je to i z pracovních důvodů. Také jsem si zvykl, že po ránu si dávám ke kafi a sušenkám internet, abych měl nějaký přehled. Člověk by měl vědět, co se ve světě a v jeho zemi děje.

Jakou postavu byste si chtěl zahrát?
To nedokážu říct. Spíš z nějakých již natočených filmů, bych si nějakou roli určitě vybral. Poznám to vždycky tak, že někomu tu roli závidím (smích). Jacku Nicholsonovi závidím roli ve filmu Vlk, a také Larryho Flynta ve filmu Lid vs. Larry Flynt bych si chtěl zahrát.

Plánujete se prosadit do zahraničního filmu?
Nějaké šance tu jsou, ale vždycky je to o tom, koho shání.

Takže nehledáte cíleně třeba nějakou americkou produkci, která by vás prosadila v zahraničí?
Není to můj první, druhý ani třetí plán. Ale určitě bych rád, to stoprocentně. Něco málo pro to i dělám, ale je to hrozně složitá věc.

Co byste popřál čtenářkám Ženy-in?
Hodně zdraví a mějte se rády!

^{Fotografie: www.jirimadl.com}

Sedmé slovo soutěže: jenom

Máte ráda Jirku Mádla? Ve kterém filmu se vám líbil nejvíc? Myslíte si, že jeho sláva brzy pohasne, nebo má podle vás skutečný talent?