Narodila se v roce 1905 do uměnímilovné rodiny. Tatínek byl sice úředník, ale ovládal hru na několik hudebních nástrojů a v mládí dokonce studoval na mnichovské výtvarné akademii. Jeden dědeček byl sochař, druhý operní korepetitor. Hudební nadání pak malá Jiřinka zdědila po své mamince, která disponovala nádherným sopránem. Oproti svým hereckým kolegyním i kolegům měla tedy dobré zázemí. Zatímco mnozí museli překonávat odpor rodičů, kteří považovali herce za komedianty a nutili je do „solidních“ profesí, ona mohla od těch svých očekávat vždy maximální podporu pro své umělecké sklony.

Nevídaný herecký talent projevovala už jako malá holčička při různých rodinných oslavách. Vždycky byla centrem zábavy, krásně zpívala a hrála různé scénky. Nejdřív to vypadalo, že bude operní pěvkyní. Opernímu zpěvu věnovala pět let studia na konzervatoři. Její profesorka zpěvu si všimla jejího hereckého talentu a doporučila jí, aby si přidala i studium činohry. A tak si dvacetiletá Jiřina prodloužila pobyt na konzervatoři o další dvě léta. Mezi její spolužáky patřil v hudebním oddělení Jaroslav Ježek, na herectví E. F. Burian a Jiří Frejka.

63205ceda1005obrazek.jpg
Foto: Jiřina Šejbalová na fotce ateliéru Ströminger
 Ströminger, Public domain, via Wikimedia Commons

Hned po studiích zakotvila v brněnském Národním divadle a nastoupila dráhu operní pěvkyně. Jenže tam musela podle smlouvy zpívat i v operetě. A to se jí vůbec nelíbilo! Po roce se vrátila do Prahy. Začala hrát v malém avantgardním divadélku Dada. Dalo by se říct, že vlastně toto divadlo se svými spolužáky Burianem a Frejkou zakládala. Líbilo se jí tam tolik, že odmítla ředitele Národního divadla Karla Huga Hilara, který ji chtěl pro její krásu, sex-appeal i nadání angažovat do Zlaté kapličky. To už se definitivně rozhodla, že se nebude věnovat opeře, ale činohře. Svou roli v tom zcela jistě sehrály i zdravotní problémy. Onemocněla totiž s hlasivkami. Díky tomu pak měla v budoucnu nezaměnitelný jakoby nakřápnutý hlas s erotickým nádechem. Jak se jí teď hodilo herecké studium!

Během jediného roku v divadélku Dada získala skvělé renomé. Kritici nešetřili superlativy, a tak to ředitel ND Hilar zkusil se svou nabídkou znovu. Tentokrát neodmítla. Od roku 1928 až do doby svého odchodu do penze v roce 1971 byla Jiřina Šejbalová členkou činohry Národního divadla. Skvěle tam zapadla mezi tehdejší hereckou elitu – Zdeňka Štěpánka, Jana Pivce, Vlastu Fabiánovou, Bohuše Záhorského nebo Ladislava Peška. Co se týká filmu, zpočátku se objevovala v rolích femme fatale, protože byla opravdu mimořádně krásná. Jejím prvním snímkem byl ještě němý film Hanka a Jindra. Hodnotit ho by byla pouhá spekulace. Nedochoval se totiž. Zahrála si i v nejdražším filmu své doby Cechu panen kutnohorských z roku 1938, který spolykal neuvěřitelný 1 600 000 tehdejších korun! Za zmínku stojí rovněž kostýmový snímek Maskovaná milenka z roku 1940. Tyto dva se občas objevovaly v televizi.

Dalších osm let Jiřina Šejbalová nefilmovala. Nechtěla se zaplést s nacisty, a proto hrála v divadle, a pak se stáhla do domácnosti. Mohla si to dovolit. Nemusela si „vydělávat na složenky“. Měla totiž movitého manžela, který ji finančně zajistil. Byl to známý pražský advokát, o osm let mladší Jaroslav Pipka. Bydleli spolu na VIP adrese v luxusním bytě v secesním domě s vitrážovými okny na rohu Pařížské a Široké ulice. Manžel ji bezmezně miloval a toleroval jí prý četné avantýry. Kolovaly o nich přímo legendy. Jejím svodům měl podlehnout nejeden kolega. Hovořilo se mj. o Zdeňku Štěpánkovi, Rudolfu Deylovi či dokonce Karlu Hašlerovi. Těžko říct, nakolik to byla pravda či jen závistivé pomluvy.

Mezi ctitele Jiřiny Šejbalové prý patřili i někteří politikové a podnikatelé. K jednomu z nich se váže následující historka, kterou dával k dobru režisér Otakar Vávra. Do Jiřiny zamilovaný bohatý majitel módního salonu Richard Schellinger si ji chtěl po předchozí roztržce něčím udobřit. Jiřina čekala minimálně kožich a on jí poslat malý balíček, v němž byly jenom kožené rukavice! Žádné smíření se nekonalo. Temperamentní Jiřina vyhodila krabici z okna a ještě se urazila. Jenže v každém prstě byla pečlivě srolovaná tisícikoruna.

Česká televize vysílá reprízu populárního seriálu Taková normální rodinka. ZDE se můžete podívat na díl 5/8 Ženich pro tetičku.

Ale vraťme se ještě krátce k herectví Jiřiny Šejbalové. Protože se v době války na rozdíl svých slavných prvorepublikových kolegyň nijak nekompromitovala, mohla se směle vrátit na jeviště i natáčet filmy. Brzy dostala i mnoho příležitostí v televizi. V každé roli působila přesvědčivě a jak stárla, stárly i její postavy. V roce 1957 zazářila jako Klára ve filmu Vlčí jáma. Tento film vymykající se tehdejší běžné produkci Barrandova slavil mimořádný úspěch doma i v zahraničí a byl vybrán pro MFF v Benátkách 1958. Jiřina v něm byla tak přesvědčivá, že byla horkou favoritkou na cenu za hlavní ženský herecký výkon. Festivalová komise však dala o jediný hlas přednost ještě ne tak slavné Sophii Lorenové za hlavní roli v americkém filmu Černá orchidej. Prezident festivalu byl výsledkem komise tak roztrpčen, že nechal pro Jiřinu Šejbalovou, která se festivalu spolu se začínající Janou Brejchovou účastnila, vytvořit zvláštní medaili za vynikající herecký výkon. Doma pak díky této roli obdržela titul zasloužilé umělkyně.

Vlčí jáma

Tento film proslavil vedle Jiřiny Šejbalové i tehdy sedmnáctiletou Janu Brejchovou. Byl to její už pátý film. Na počátku se ale odehrála velká tragédie. Ačkoli se Jana Brejchová účastnila konkurzu a byla úspěšná, roli schovanky Jany hrát neměla. Režisér Jiří Weiss dal přednost jiné mimořádně talentované herečce Janě Rybářové, která měla na svém kontě už sedm filmových rolí. Když jí režisér ráno 12. února 1957 volal, že si ji do filmu vybral, její matka mu s pláčem sdělila, že dcera v noci spáchala sebevraždu. Z nešťastné, zcela nevinné lásky k ženatému opernímu pěvci Přemyslu Kočímu, za což ji odsuzovala celá Praha. Režisér si pak dlouho vyčítal, že nezavolal o den dříve. Možná nemuselo k ničemu dojít. Ale kdo ví? O roli se pak ucházelo dalších šest adeptek, mezi nimi i Milena Dvorská. Vyhrála Jana Brejchová. Vzpomínala, že to byla vedle paní Šejbalové skvělá škola.

Úspěch Vlčí jámy Jiřinu Šejbalovou velice potěšil, zůstala však pevně nohama na zemi. Dál filmovala a vždy excelovala. Hodně příležitostí dostala i v televizi, např. výše zmíněnou Takovou normální rodinku. Působila i jako pedagožka na HAMU. Nadaná byla i literárně, její fejetony vycházely pravidelně v časopise Kultura. V roce 1969 spojila literární talent se svým kuchařským uměním, o němž se rovněž vyprávěly legendy. Byla první herečkou, jíž vyšla kuchařská kniha. Kuchařka s názvem Vaříme na chatě se stala bestsellerem a rázem zmizela z pultů. Kombinovala v ní své originální recepty se vzpomínkami na své herecké kolegy.

Nezapomenutelní Světáci


V roce 1971 jí vedení Národního divadla dalo dost nevybíravým způsobem najevo, že byla měla odejít do penze a nezabírat místo mladším. To už byla vážně nemocná. Nikdy neměla děti, a tak žila po manželově předčasné smrti osaměle. Zemřela v roce 1981 na rakovinu…

Zdroj info: 100+1 Historie, Blanka Kovaříková: Příběhy domů slavných i zapomenutých, 2017, Hvězdy první republiky, 2020

Na našem webu jste si mohli také přečíst o těchto zajímavých ženách:

TÉMATA:
HISTORIE JIŘINA ŠEJBALOVÍ ND SLAVNÁ ŽENA MINULOSTI VLČÍ JÁMA