Když jsem chodila do práce, měli jsme tam dobrou partu, chodili jsme do kina, divadla, nebo jen tak posedět.

Proto když jsem odešla na mateřskou, byla jsem ráda, když se za mnou někdo zastavil – pochválil miminko a řekl, co nového v práci.

 

Časem mi ale zůstala věrná jen Marie.

Byla bezdětná, nejdříve chodila se ženatým, ten se rozvedl, vzali se. Ale děti nějak neměli.

To ale Marii nikterak nevadilo a měla pro mě neustále „dobré“ rady, co a jak s dítětem mám a nemám dělat. Eventuálně – co to dělám, to ona by nikdy.

„Ty necháš dítě koukat na televizi? – To mně televize nesmí do baráku. Ty ji dáš do školky? Děti jí tam budou ubližovat, bude nemocná, to já nikdy nedám dítě do školky, pěkně si ho vychovám sama…“ Asi máte představu.

 

Postupně jsem to už nemohla vydržet a začala se vymlouvat na nedostatek času…

Bylo velkým vysvobozením, že konečně otěhotněla.

 

Po narození Michalky se z ní stala matka lvice, která ke svému dítěti nikoho nepustila. Takže prvně jsme ji přišli navštívit asi ve 3 měsících … to vyžadovala roušku přes pusu, aby se malá nenakazila, ač nikdo z nás nebyl nemocný…

Michalka nesměla mezi děti na písek, kde číhá samá nákaza a kde by jí děti braly – tehdy tuzexové – hračky.
Pokud mohla, odvezla ji na Šumavu, kde měli na samotě chalupu luxusně vybavenou, včetně bazénu, ale Michalka tam zase byla sama, jen s matkou.

Tak to šlo až do doby, kdy musela jít do školy.

 

A tam to začalo – jednak vůbec neuměla jednat s dětmi, nikdy se žádným nepřišla do styku, a taky byla pořád nemocná, ze stejného důvodu.

A kolotoč pokračoval – s každou prkotinou k lékaři, nikdy nebyla na táboře, nikdy nechodila do žádného kroužku…

Myslíte, že to je šťastné dětství?

 

Naposledy jsem mluvila s Marií před několika týdny, Michalka je dospělá žena, ale je stále doma, nemá žádnou kamarádku, ani žádného chlapce.
Má dobré zaměstnání, ale trpí depresemi a chodí na psychiatrii…

Marie je přesvědčená, že dítě vychovala dobře.
Máte stejný názor?