Moje nová práce mne zavála na týden do Polska, konkrétně do Krakova. Všichni kolem mě ujišťovali, že je to krásné město a mám se na co těšit. Taky jsem si ten začátek pěkně užila.

Díky ČD jsem cestovala, místo osmi hodin, hodin jedenáct.
Díky přestupům se mi podařilo jet i osobním vlakem z Katowic do Krakova, ale nelituji. Mohu říci, že od této chvíle se mi pobyt líbil.
Ve vlaku jsem totiž mohla pozorovat „obyčejné“ lidi, což se Vám v EC/IC nepodaří. Taky jsem se tu poprvé setkala s galantností polských mužů. Myslím, že naši muži na tom nejsou vůbec špatně, ale Poláci vedou. Jeden pán se mne zeptal, zda chci zavazadlo dát nahoru a šup, už tam bylo. Nikoho jsem nemusela přemlouvat či prosit. To samé na konečné v Krakově. Po cestě jsme si vykládali českopolsky a byla to ohromná legrace. Po cestě jsem se naučila jedinou větu : „Nie muvje po polsku“, kterou jsem praktikovala na všechno – hned se všem na lících rozzářil úsměv a chválili mne, že alespoň ta tři slova zvládám. 

Bydlela jsem kousek od centra – Hlavního náměstí (Rynek Glowny) a do práce jsem chodila pěšky. Chtěla jsem okouknout vitríny, lidi, obchody, parky, atp. Pro mé „pozorování“ byl také důležitý fakt, že jsem bydlela naproti tramvajové zastávce, takže jsem mohla sledovat hemžení na ulici. Jací tedy jsou naši severní sousedi?

První co vás uhodí do očí je jejich zachmuřenost. Ramena ohnutá dopředu, hlava svěšená a šourají se, jako by je něco tížilo a táhli za sebou těžké břemeno. Platí to hlavně pro střední až starší generaci.. Když mi v práci vysvětlili, že v Polsku je až 20 % nezaměstnanost, přestala jsem se divit. Mládež je docela veselá a na první pohled bezstarostná, ale …
V obchodech jsem viděla hezké věci – oblečení či boty, ale neviděla jsem to na lidech.. Když jsem šla na poštu, čekala jsem za přepážkami – jako u nás – ženy. Kdepak zde jsou pošťáky (za přepážkami i s taškou přes rameno) muži. Proč? No právě kvůli té nezaměstnanosti: kdo je první propuštěn nebo ho nezaměstnají – ženy. Takže jsou doma s dětmi. V práci se divili, že u nás je tomu naopak – na poště jsou malé platy, takže muži neuživí rodinu, proto tuhle práci nedělají.

Po týdnu pobytu jsem získala pocit, že polské ženy se neumějí oblékat (nebijte mne za toto konstatování – je to můj dojem). Rády nosí jednobarevné věci – spíše pastelového rázu a ve většině případů bez motivů. Máte pocit, že jsou tak trochu „myšky“. A věci v obchodech byly na stojanech „sladěné“ tak, že mne z toho oči přecházely.

Jíst se musí, tak jsem hledala samoobsluhu. V podstatě jsem v centru ani nic jiného najít nemohla, a jsou to opravdu pidi sámošky. Co mne překvapilo, byl fakt, že jsem si nemohla vybrat počet pečiva jaký jsem chtěla. V malých samoobsluhách už to máte nasáčkované od prodavaček – po 2 až 5 houskách či rohlících (na druhou stranu jsem si říkala, že to není špatné – aspoň to lidi moc neošmatávají). O jednu housku můžete například požádat pouze tam, kde mají pekárenský pult – což se do většiny samoobsluh už nevejde.
Samozřejmě jsem prozkoumala i cukrárny. Zajímavé je to, že tvar dortů není kulatý či nakrájený do trojúhelníků jako u nás, ale jsou to v podstatě řezy a když chcete dort celý, koupíte si „štangli“ – obdélník. Jsou tu mistry v tvarohových dortech (Varšavský s rozinkami nebo Vídeňský bez) či v „bábovkách“ s různými náplněmi – ořechovými, makovými, s kandovaným ovocem.
Restaurace jsou v Krakově docela drahé – hlavně čínské. Nejsou v Polsku moc rozšířené a jsou považovány jako za něco exotického – jeden oběd mne tam přišel na 41 zł (1 zł je asi 7,50 Kč) – skoro jako jídlo v lepší restauraci v Česku. Na žádné „klasice“ jsem tam nebyla, neb když jsem se v průvodci dočetla, že bych „musela“ jíst bílé polévky či boršč, tak jsem si prozatím nechala na klasickou polskou kuchyni zajít chuť – musím do příště sebrat víc odvahy.

A protože vás nemohu ochudit o památky, povím vám o tom v dalším článku.  

   
Reklama