Na své útlé dětství máme asi všichni vzpomínky poněkud zasunuté, či polozapomenuté. Občas se nám vybaví určité momenty, které jsou mnohdy úplně nepodstatné, ale ucelený obrázek toho, co jsme prožívali, na co jsme mysleli a čím jsme žili ve svých - dejme tomu čtyřech, pěti letech - má asi málokdo.

 

Tak to mám i já. Vybavím si uplakané koťátko, které jsem našla opuštěné a vyhladovělé, i to, jak se ho pak ochotně a s láskou ujala moje babička, vzpomenu si na zlou paní učitelku z mateřské školky, která nosila fialovou zástěru a na další okamžiky svého tehdy krátkého života, a to je vše.

 

Existuje ale něco, co si s celou intenzitou dokáži vybavit i dnes, po mnoha a mnoha letech. Vánoce! A s nimi spojeného tajuplného Ježíška.

 

Ano, zatímco v Sovětském svazu nosil dětem dárky Děda Mráz a v Americe Santa Klaus, u nás byl a stále je tím štědrým obdarovatelem všech hodných dětí tajemný Ježíšek. V mé dětské dušičce ale tento dobrodinec pravidelně zanechával stopy nejistoty a zvědavosti. Strašně jsem se totiž kvůli němu trápila. Nevěděla jsem, jak vypadá, a pravidelně v předvánočním období jsem zaměstnávala svůj mozeček plány, jak ho odhalit.

 

Pravda, jakousi představu o jeho vzhledu jsem měla. V mé fantazii měl podobu malého skřítečka s bílými, kudrnatými vlasy a oblečen byl do světle hnědého kožíšku, který mu sahal až na zem. Za sebou táhl sáňky, na kterých měl dárky. V této chvíli má fantazie poněkud zavrávorala, neboť jsem nebyla schopná si představit, jak se mu na jedny sáně vejdou dárky pro všechny děti. Dalším problémem byl samotný rozvoz nadílek pod jednotlivé stromečky.

Jak to všechno stihne? Dárky se pod stromečkem objeví přece vždycky večer – to je ve všech rodinách stejné. Jak může jeden jediný, samotný, malý Ježíšek stihnout obejít včas všechny domácnosti? Nehledě na to, že se sáňkami se musí pravděpodobně vracet někam do skladu, kde si nabere další várku! Rozum mi to nebral.

 

A tak, když si vzpomenu na své dětské prožívání Vánoc, vybavím si sama sebe, jak od časného odpoledne sedím u okna a vyhlížím Ježíška. Všichni mi sice říkali, že ho nikdy nikdo neviděl a ani já ho nikdy neuvidím, ale já jsem jim nevěřila.

Byla jsem skálopevně přesvědčená, že když budu dostatečně trpělivá a pořádně koukat, dozajista se Ježíška dočkám a na své vlastní oči ho spatřím.

Nespatřila jsem ho.

 

Nikdy.

Když jsem pak o několik let později byla vystavena duševnímu otřesu tím, že mi byla vysvětlena záhada nadělování dárků, hluboce to mnou otřáslo. Cítila jsem se podvedená  dokonce jsem se zlobila na maminku, že mě nechala sedávat u okna vyhlížet někoho, o kom věděla, že neexistuje. Podobným zklamáním jsme si ale prošli všichni, viďte?

 

Přesto se i teď, v době, kdy už mám své vlastní děti dávno odrostlé, občas vzpomenu na svá dětská léta a na Štědrý den odpoledne se zasním u okna a vyhlížím ho … co když přece jen existuje? A já ho na malý, prchavý okamžik spatřím, jak ve svém kožíšku rozváží dárečky pro všechny hodné děti?

 

A jak jste na tom s Ježíškem vy? Měl, nebo ještě stále má svou konkrétní podobu, kterou znáte jenom vy? Anebo jste ho brali jako něco nadpřirozeného a o tom, jak vlastně vypadá, jste nepřemýšleli?

 

 

TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY